Projekt kongresového paláce v Benátkách
Palazzo dei Congressi
Benátky se v roce 1968 rozhodly zadat projekt na nový kongresový palác architektovi estonského původu Louisi Kahnovi. Unikátní město postavené na dubových kůlech dokonale uchovává architektonický odkaz uplynulého tisíciletí, ale pro novostavby je tu velmi málo místa a jen zřídkakdy dojde k realizaci projekt takového rozsahu. Před Kahnem dostal podobnou příležitost Le Corbusierem, který v době velkého růstu italské ekonomiky vypracoval v roce 1965 návrh na novou nemocnici.
Původní pozemek se nacházel v parku Giardini, později však bylo kongresové centrum přesunuto do bývalého vojenského areálu Arsenale. Nový návrh spočíval v překlenutí Canale delle Galeazze. Výrazným gestem spojil dva břehy. Veřejná instituce jako most a k tomu odpovídající veřejný prostor v podobě otevřené střešní terasy. Silný koncept, který Kahn dokázal rozvést do jednoduché formy, neztrácí na dramatičnosti. Hmotu tvoří dvěma objemy se schodišťovými jádry, které vynáší ladně prohnutou betonovou desku přes vodní kanál, na nímž spočívá hlavní sál kongresového paláce. Místo, kde probíhají veřejná jednání o městě a jeho obyvatelích. Sál je z obou stran prosklený. Je tedy vidět skrze celou budovu. To dává signál navenek, že je budova transparentní a stejně tak i jednání, která se v ní vedou. Celá struktura se zrcadlí ve vodní hladině kanálu.
Na Kahnovi mě fascinuje, s jak neuvěřitelným citem dokáže pracovat s materiály a vytvářet tak stavby se silným výrazem, působící monumentálně, ale zároveň lidsky. Jakoby se mu povedlo překlenout tu modernistickou propast, která veškeré historismy zavrhla, a navázat na prastaré stavitelské umění a interpretovat ho ve dvacátém století. Dělat architekturu spojení, namísto architektury kolem cirkulace života. Vytvářet skutečná místa s atmosférou namísto jen účelných prostor. Nehledat univerzální pravdu, nýbrž rovnováhu mezi reciprokými veličinami.
Návrh byl po svém dokončení odmítnut městskou radou a zařazen tak mezi Kahnovi další nezrealizované projekty. To však neznamená, že by projekt nežil dále svým životem. Z jeho ručně dělaných výkresů je cítit velká energie. Půdorysy kreslené uhlem, do detailu promyšlené konstrukční detaily, či atmosferické skici interiéru. Z toho všeho může člověk snadno dohledat jak Kahn o projektu přemýšlel a své myšlenky rozváděl. Snad i proto jsou jeho projekty věčnou inspirací pro nové generace architektů. Dlouho jsem věřil, že architektura je jen to, co se stane skutečností. S ohledem na to jaký dopad může mít na společnost nezrealizovaný projekt, si musím přiznat, že takový pohled na architekturu by byl velice úzkoprsí. Vždyť i nezrealizovaný projekt ve tvaru prapodivné chobotnice může rozvířit debatu o architektuře, která trvá roky. Kahn v sílu nezrealizovaných projektů věřil, o čem svědčí i tato citace: “To, co nebylo postaveno, není doopravdy ztraceno. Jakmile je vytvořena hodnota díla, je jeho nárok na přítomnost nezpochybnitelný.“ Co tedy doopravdy znamená, že je projekt reálný?
Stejně tak jako budovu národního shromáždění v Dháce tak i Palazzo dei Congressi chápu jako symbol. Symbol společného zájmu lidí určitého území rozhodovat o veřejných věcech demokratickou cestou na základě společné diskuze. Je to tedy i symbol vyspělosti této společnosti, neboť fungující demokracie známkou vyspělosti bezpochyby je.
Původní pozemek se nacházel v parku Giardini, později však bylo kongresové centrum přesunuto do bývalého vojenského areálu Arsenale. Nový návrh spočíval v překlenutí Canale delle Galeazze. Výrazným gestem spojil dva břehy. Veřejná instituce jako most a k tomu odpovídající veřejný prostor v podobě otevřené střešní terasy. Silný koncept, který Kahn dokázal rozvést do jednoduché formy, neztrácí na dramatičnosti. Hmotu tvoří dvěma objemy se schodišťovými jádry, které vynáší ladně prohnutou betonovou desku přes vodní kanál, na nímž spočívá hlavní sál kongresového paláce. Místo, kde probíhají veřejná jednání o městě a jeho obyvatelích. Sál je z obou stran prosklený. Je tedy vidět skrze celou budovu. To dává signál navenek, že je budova transparentní a stejně tak i jednání, která se v ní vedou. Celá struktura se zrcadlí ve vodní hladině kanálu.
Na Kahnovi mě fascinuje, s jak neuvěřitelným citem dokáže pracovat s materiály a vytvářet tak stavby se silným výrazem, působící monumentálně, ale zároveň lidsky. Jakoby se mu povedlo překlenout tu modernistickou propast, která veškeré historismy zavrhla, a navázat na prastaré stavitelské umění a interpretovat ho ve dvacátém století. Dělat architekturu spojení, namísto architektury kolem cirkulace života. Vytvářet skutečná místa s atmosférou namísto jen účelných prostor. Nehledat univerzální pravdu, nýbrž rovnováhu mezi reciprokými veličinami.
Návrh byl po svém dokončení odmítnut městskou radou a zařazen tak mezi Kahnovi další nezrealizované projekty. To však neznamená, že by projekt nežil dále svým životem. Z jeho ručně dělaných výkresů je cítit velká energie. Půdorysy kreslené uhlem, do detailu promyšlené konstrukční detaily, či atmosferické skici interiéru. Z toho všeho může člověk snadno dohledat jak Kahn o projektu přemýšlel a své myšlenky rozváděl. Snad i proto jsou jeho projekty věčnou inspirací pro nové generace architektů. Dlouho jsem věřil, že architektura je jen to, co se stane skutečností. S ohledem na to jaký dopad může mít na společnost nezrealizovaný projekt, si musím přiznat, že takový pohled na architekturu by byl velice úzkoprsí. Vždyť i nezrealizovaný projekt ve tvaru prapodivné chobotnice může rozvířit debatu o architektuře, která trvá roky. Kahn v sílu nezrealizovaných projektů věřil, o čem svědčí i tato citace: “To, co nebylo postaveno, není doopravdy ztraceno. Jakmile je vytvořena hodnota díla, je jeho nárok na přítomnost nezpochybnitelný.“ Co tedy doopravdy znamená, že je projekt reálný?
Stejně tak jako budovu národního shromáždění v Dháce tak i Palazzo dei Congressi chápu jako symbol. Symbol společného zájmu lidí určitého území rozhodovat o veřejných věcech demokratickou cestou na základě společné diskuze. Je to tedy i symbol vyspělosti této společnosti, neboť fungující demokracie známkou vyspělosti bezpochyby je.
David Zatloukal
0 comments
add comment
