Obytný komplex Barbican
V důsledku bombardování klesla po druhé světové válce populace londýnské čtvrti City z původních 100 000 na méně než 6 000 obyvatel. V roce 1951 se proto konzervativní vláda v čele s premiérem Winstonem Churchilem obávala – v důsledku dramatického poklesu zdejších voličů – ztráty tradiční podpory této finanční čtvrti. A tak byl prosazen plán výrazného navýšení obytných jednotek v dané oblasti.
Na základě vítězství v soutěži byl tedy architektům zadán úkol navrhnout zástavbu, jež by v City nejen výrazně zvýšila hustotu osídlení, ale nabídla také budovy určené pro vzdělávání a kulturu. Cílem bylo přilákat do srdce města nejširší spektrum potenciálních obyvatel.
Původně měli být cílovou skupinou především svobodní jedinci z oblasti středního managementu zdejších bank. Projekt nebyl podpořen z veřejných zdrojů; měl být financován penězi potenciálních kupujících. Z politického hlediska bylo cílem přivést do City obyvatele blízké konzervativním ideím, souznějícím s tehdejší samosprávou.
Původní převládající kancelářský ráz čtvrti byl s jasným politickým záměrem posunut směrem k obytnému. V definitivních návrzích urbanistického a architektonického řešení Barbicanu se uplatnilo pět postojů / propojení:
První návrh CP&B byl mnohem skromnější než realizovaná verze – kombinoval administrativu a obytné funkce. Prezentován byl v roce 1955 na kontroverzní schůzi, kde se jej podařilo protlačit s pomocí chybného sčítání hlasů. Definitivní podporu nicméně získal teprve rok poté díky podpoře Duncana Sandyse, ministra pro otázky bydlení a jeho intervence u starosty City. V dopise se Sundys zasazoval o to, aby se Barbican stal "skutečnou rezidenční čtvrtí" se školami, veřejnými prostory a službami – i za cenu, že území bude do městské pokladny přinášet menší zisk. Na základě toho CP&B zásadně rozšířili program zástavby.
Architekti se inspirovali ve středověkém italském městě, s jeho fortifikačními věžemi a vodními příkopy. Srdce tohoto jakoby scénografického návrhu tvořilo edukační a kulturní centrum ve tvaru pyramidy umístěné v samém středu. Ústřední náměstí bylo navrženo kolem tehdy renovovaného kostela Saint Giles Church. Návrh byl zamítnut pro vysokou hustotu osídlení a nedostatek nezastavěných prostor.
1956 — Následně bylo území určené pro nový developement rozšířeno severním a jižním směrem. Bloky byly uvolněny a otevřeny začleněním rozlehlých volných ploch, do nichž CP&B zapojili také krajinářské zásahy, dlážděné plochy a vodní prvky (stejně jako u svého dřívějšího projektu pro nedalekou Golden Lane). Volné plochy se nicméně oproti prvotnímu řešení z roku 1955 nyní staly soukromými, určenými pro rezidenty. Bylo přidáno devět 6-9podlažních bloků. Vzdělávací program, do nějž přibyly dvě školy, byl zasazen do středu území.
Edukační náplň si však zároveň vyžádala plochy určené pro sport a odpočinek. Jako protipól byly proto přidány také tři výškové stavby (31 a dvakrát 29 podlaží). Návrh začal pracovat se sníženými nádvořími a naopak vyvýšenými komunikacemi pro pěší. Vodní prvky se rošířily o jezero, kanál, fontánu i vodopády. Oproti návrhu z roku 1955 byl rezidenční program přemístěn na jižní a východní stranu pozemku. Nabídka bytových jednotek se rozšířila, přibyly i byty se čtyřmi ložnicemi.
1959 — Parcela byla rozšířena na celé území dnešního Barbicanu. Tři věžové stavby získaly polygonální půdorys a 37 pater. Bloky se přeformovaly do volnější struktury na púdorysech U a Z. Některé z nich byly vyneseny na mohutné sloupy, čímž se oslabil pocit uzavření a naskytly nové pohledy skrze volný parter. Ortogonalitu půdorysu narušila šikmá cesta vedoucí přes hlavní jezero, již navrhl inženýr městského stavebního úřadu, nespokojený s urbanistickým řešením. Aby byl dopad tohoto zásahu na projekt CP&B oslaben, proponovali ji architekti alespoň jako viadukt připomínající římský most. Kvůli neúměrné finanční nákladnosti byla nicméně cesta z projektu v roce 1960 vyškrtnuta. Do edukačního programu byla přidána koncertní síň pro 1000 sedících diváků a divadelní sál pro 700 sedících (mimo vyučovací hodiny měly být využívány externími společnostmi). Polokruhová obytná budova, ve tvaru otevřeného amfiteátru na severní straně přešla z předchozího návrhu. Podzemní parkoviště mělo kapacitu 2000 automobilů.
Definitivní projekt byl schválen v roce 1959, výstavba začala v roce 1960. Rezidenční komplex byl dokončen v roce 1975, zatímco kulturní komplex Barbican v roce 1983.
Závěrem — Přestavba centra Londýna měla vytvořit "okrsek", v němž budou veškeré činnosti odloučeny od nově budovaných silnic. Moderním přístupem, nejzřetelněji patrným právě v návrhu Barbicanu, je důsledné oddělení automobilové dopravy od komunikací pro pěší. Multifunkčnost, jež měla nabídnout služby přesahující potřeby území, představuje nicméně přímou kritiku segregace funkcí, již nastolila Athénská charta. Snaha CP&B propojit italské piazzy s tehdy moderními solitérními bloky vedla k originální a novátorské fůzi polouzavřených bloků vyvýšených nad úroveň terénu a propojených otevřených prostor, jež se pokusily navázat na slavnou tradici britské Georgiánské architektury.
Prakticky veškeré stavby jsou v Barbicanu vyzdviženy na jakási podia, jež tvoří přístupovou plochu do budov. Tato vyvýšená scéna funguje jako ulice pro chodce, stejně jako prostor pro tvorbu sociálních kontaktů a vazeb. Městský život se tedy neodehrává v přízemí, ale o patro výš. Odtud se může chodec rozhlédnout na vnitřní otevřené prostory s jezerem, podobně jako z rampy hradební zdi dovnitř středověké pevnosti.
Obvodová vyvýšená komunikace je jedním z nejcharakterističtějších a zároveň kontroverzních rysů Barbicanu.
Chamberlin, Powell & Bon (CP&B)
Peter Chamberlin (1919 – 1978), Geoffry Powell (1920 – 1999) a Christoph Bon (1921 – 1999) vyučovali na Kingstonské polytechnice, dnešní FA kingstonské university (Kingston University School of Architecture). Věnovali se sociálním tematům, přesto je vlastní pedagogická činnost zajímala více než medializace svých úvach o architektuře. Projekt Barbicanu získali relativně mladí (byli třicátníci) a tato práci je zaměstnala zhruba na další tři dekády života.
V roce 1953 se účastnili IX. Kongresu CIAM v Aix-en-Provence, na němž Smithson přednášel o rozšíření analýzy bydlení od obytné jednotky na celou ulici, čtvrť, potažmo město; a podněcoval úvahy o mnohem větším měřítku obytných bloků. Tyto teorie odpovídaly novým tendencím v tehdejší britské architektuře, jež kladla důraz na výraznější integraci rezidenčních budov do multifunkčních stavebních celků, s oddělením automobilové dopravy od pěších.
Na základě vítězství v soutěži byl tedy architektům zadán úkol navrhnout zástavbu, jež by v City nejen výrazně zvýšila hustotu osídlení, ale nabídla také budovy určené pro vzdělávání a kulturu. Cílem bylo přilákat do srdce města nejširší spektrum potenciálních obyvatel.
Původně měli být cílovou skupinou především svobodní jedinci z oblasti středního managementu zdejších bank. Projekt nebyl podpořen z veřejných zdrojů; měl být financován penězi potenciálních kupujících. Z politického hlediska bylo cílem přivést do City obyvatele blízké konzervativním ideím, souznějícím s tehdejší samosprávou.
Původní převládající kancelářský ráz čtvrti byl s jasným politickým záměrem posunut směrem k obytnému. V definitivních návrzích urbanistického a architektonického řešení Barbicanu se uplatnilo pět postojů / propojení:
- První se týkal směřování hmot; spojoval dlouhé bloky s věžemi.
- Druhý se vázal k typologii; kombinoval šachty umožňující přístup do výškových budov s interiérovými pasážemi, se společnými schodišti pro byty na patrech a v terasových domech.
- Třetí představoval volbu polootevřených bloků přiléhajících v některých případech k silnici, jindy integrovaných do sítě komunikací pro pěší.
- Čtvrtý postoj kombinoval soukromé, poloveřejné a veřejné otevřené prostory s vodními prvky, zelení a dlážděnými plochami.
- Pátým propojením byla integrace vzdělávací a kulturně orientované náplně do residenčního programu - a to s významem, jenž dalece přesáhl samotnou lokalitu.
První návrh CP&B byl mnohem skromnější než realizovaná verze – kombinoval administrativu a obytné funkce. Prezentován byl v roce 1955 na kontroverzní schůzi, kde se jej podařilo protlačit s pomocí chybného sčítání hlasů. Definitivní podporu nicméně získal teprve rok poté díky podpoře Duncana Sandyse, ministra pro otázky bydlení a jeho intervence u starosty City. V dopise se Sundys zasazoval o to, aby se Barbican stal "skutečnou rezidenční čtvrtí" se školami, veřejnými prostory a službami – i za cenu, že území bude do městské pokladny přinášet menší zisk. Na základě toho CP&B zásadně rozšířili program zástavby.
Výška staveb a hustota osídlení
1955 — První varianta projektu byla omezena na území rozkládající se jižně od tehdejší ulice Barbican street (dnešní Beech street). Šlo o návrh bytů převážně s jednou až dvěmi ložnicemi pro 6000 obyvatel, dále výstavních prostor, sportovišť, obchodů, restaurací a velkých administrativních bloků. Toto prvotní řešení sestávalo z uzavřených obdélných čtyřpatrových bloků s veřejnými i privátními nádvořími a z pěti dvacetipodlažních věží situovaných na severozápadním konci.Architekti se inspirovali ve středověkém italském městě, s jeho fortifikačními věžemi a vodními příkopy. Srdce tohoto jakoby scénografického návrhu tvořilo edukační a kulturní centrum ve tvaru pyramidy umístěné v samém středu. Ústřední náměstí bylo navrženo kolem tehdy renovovaného kostela Saint Giles Church. Návrh byl zamítnut pro vysokou hustotu osídlení a nedostatek nezastavěných prostor.
1956 — Následně bylo území určené pro nový developement rozšířeno severním a jižním směrem. Bloky byly uvolněny a otevřeny začleněním rozlehlých volných ploch, do nichž CP&B zapojili také krajinářské zásahy, dlážděné plochy a vodní prvky (stejně jako u svého dřívějšího projektu pro nedalekou Golden Lane). Volné plochy se nicméně oproti prvotnímu řešení z roku 1955 nyní staly soukromými, určenými pro rezidenty. Bylo přidáno devět 6-9podlažních bloků. Vzdělávací program, do nějž přibyly dvě školy, byl zasazen do středu území.
Edukační náplň si však zároveň vyžádala plochy určené pro sport a odpočinek. Jako protipól byly proto přidány také tři výškové stavby (31 a dvakrát 29 podlaží). Návrh začal pracovat se sníženými nádvořími a naopak vyvýšenými komunikacemi pro pěší. Vodní prvky se rošířily o jezero, kanál, fontánu i vodopády. Oproti návrhu z roku 1955 byl rezidenční program přemístěn na jižní a východní stranu pozemku. Nabídka bytových jednotek se rozšířila, přibyly i byty se čtyřmi ložnicemi.
1959 — Parcela byla rozšířena na celé území dnešního Barbicanu. Tři věžové stavby získaly polygonální půdorys a 37 pater. Bloky se přeformovaly do volnější struktury na púdorysech U a Z. Některé z nich byly vyneseny na mohutné sloupy, čímž se oslabil pocit uzavření a naskytly nové pohledy skrze volný parter. Ortogonalitu půdorysu narušila šikmá cesta vedoucí přes hlavní jezero, již navrhl inženýr městského stavebního úřadu, nespokojený s urbanistickým řešením. Aby byl dopad tohoto zásahu na projekt CP&B oslaben, proponovali ji architekti alespoň jako viadukt připomínající římský most. Kvůli neúměrné finanční nákladnosti byla nicméně cesta z projektu v roce 1960 vyškrtnuta. Do edukačního programu byla přidána koncertní síň pro 1000 sedících diváků a divadelní sál pro 700 sedících (mimo vyučovací hodiny měly být využívány externími společnostmi). Polokruhová obytná budova, ve tvaru otevřeného amfiteátru na severní straně přešla z předchozího návrhu. Podzemní parkoviště mělo kapacitu 2000 automobilů.
Definitivní projekt byl schválen v roce 1959, výstavba začala v roce 1960. Rezidenční komplex byl dokončen v roce 1975, zatímco kulturní komplex Barbican v roce 1983.
Závěrem — Přestavba centra Londýna měla vytvořit "okrsek", v němž budou veškeré činnosti odloučeny od nově budovaných silnic. Moderním přístupem, nejzřetelněji patrným právě v návrhu Barbicanu, je důsledné oddělení automobilové dopravy od komunikací pro pěší. Multifunkčnost, jež měla nabídnout služby přesahující potřeby území, představuje nicméně přímou kritiku segregace funkcí, již nastolila Athénská charta. Snaha CP&B propojit italské piazzy s tehdy moderními solitérními bloky vedla k originální a novátorské fůzi polouzavřených bloků vyvýšených nad úroveň terénu a propojených otevřených prostor, jež se pokusily navázat na slavnou tradici britské Georgiánské architektury.
Prakticky veškeré stavby jsou v Barbicanu vyzdviženy na jakási podia, jež tvoří přístupovou plochu do budov. Tato vyvýšená scéna funguje jako ulice pro chodce, stejně jako prostor pro tvorbu sociálních kontaktů a vazeb. Městský život se tedy neodehrává v přízemí, ale o patro výš. Odtud se může chodec rozhlédnout na vnitřní otevřené prostory s jezerem, podobně jako z rampy hradební zdi dovnitř středověké pevnosti.
Obvodová vyvýšená komunikace je jedním z nejcharakterističtějších a zároveň kontroverzních rysů Barbicanu.
Chamberlin, Powell & Bon (CP&B)
Peter Chamberlin (1919 – 1978), Geoffry Powell (1920 – 1999) a Christoph Bon (1921 – 1999) vyučovali na Kingstonské polytechnice, dnešní FA kingstonské university (Kingston University School of Architecture). Věnovali se sociálním tematům, přesto je vlastní pedagogická činnost zajímala více než medializace svých úvach o architektuře. Projekt Barbicanu získali relativně mladí (byli třicátníci) a tato práci je zaměstnala zhruba na další tři dekády života.
V roce 1953 se účastnili IX. Kongresu CIAM v Aix-en-Provence, na němž Smithson přednášel o rozšíření analýzy bydlení od obytné jednotky na celou ulici, čtvrť, potažmo město; a podněcoval úvahy o mnohem větším měřítku obytných bloků. Tyto teorie odpovídaly novým tendencím v tehdejší britské architektuře, jež kladla důraz na výraznější integraci rezidenčních budov do multifunkčních stavebních celků, s oddělením automobilové dopravy od pěších.
0 comments
add comment
