Nová scéna v Praze

Jednotné řešení celého bloku. Citlivý vztah nového objektu k sousedním stavbám pří uchování vlastních architektonických hodnot, částečné otevření pohledu na východní průčelí divadla z Národní třídy a ze dvora. Doklad dokonalé urbanisace architektury.

Z průvodní zprávy autorů projektu:
„Je nesporné, že budova Národního divadla vytváří při pohledech z nábřeží a z levého břehu Vltavy dokonalý urbanistický akcent v úseku pravého vltavského břehu od Vyšehradu až ke Křižovnickému náměstí. Je to důsledkem sepětí hmoty objektu divadla s touto nábřežní frontou Nového Města a Starého Města, potlačení strohého užitkového kubusu provaziště a zastřešeni hlediště i jeviště monumentální střešní architekturou, která vnesla nový prvek do souboru pražských věžovitých nebo kopulovitých dominant. V tomto století a zejména pak v nedávném údobí po padesátých letech vznikla pro nové urbanistické řešení okolí Národního divadla řada předpokladů, z nichž některé v celé řadě studií obstály, některé zase architekty svazovaly. Je jistě nutno souhlasit s požadavkem, aby „novostavba po Kouřových domech byla výtvarně hodnotná a soudobá" a aby přitom neměla „ráz kancelářské, obchodní nebo dopravní budovy". Dále je jistě správné, že „není žádoucí proluka mezi klášterem a novostavbou" a že není možný jakýkoli architektonický eklektický projev. Naproti tomu zabránil novému výtvarnému projevu názor, že se jeví nejvýhodnější obestavěni bloku a že není výškově možné překročit hlavni římsu Národního divadla. Po odstranění Kaurových domů je patrno, že obnažená východní fasáda Národního divadla v jeho hlavni části dobře obstojí i při vzdálenostech, které dnes v okolí stavby vznikly. Mohlo by se snad i říci, že tato mohutná, oproti plastickému západnímu průčelí jednodušší a plošší fasáda, je významným pozadím pro architektonickou komposici, rozloženou od ní na východ. Překvapující pohled na Národní divadlo při vstupu do trychtýře Národní třídy (přibližně od první budovy nakladatelství Československého spisovatele) nutí k jeho uchováni, ovšem za předpokladu vhodného doplnění dnes prázdného staveniště po Kaurových domech. Z tohoto hlediska vzniká úkol jiný, nežli ten, který byl dosud tradován. Předchozí úplné podřízení se hmotě Národního divadla se mění v požadavek nového komposičního obrazu, který má vytvořit v Národní třídě prostorovou a architektonickou jednotu z budovy Národního divadla, nové správní a společenské budovy a kláštera voršilského i s jeho kostelem."

Z průvodní zprávy autorů projektu v druhé fázi soutěže:
„Tato technická zpráva navazuje na zprávu k první fázi soutěže. Poněvadž zásadní hledisko na řešeni úlohy autoři nemění, přizpůsobili práci jen změněným programovým požadavkům a všestranně ji prohloubili. Příznivý vývoj naší architektury změnil v mnohém naše názory. Potvrdila se nutnost urbanisace architektury. S hmotou Národního divadla se proto zachází jako s důležitým urbanistickým prvkem, který se musí z některých hledisek přizpůsobit novým požadavkům městské komposice a organisace.
Zdůvodněni realisace: Stavba Národního divadla představovala dovršeni éry národního obrozeni. Od dokončeni stavby se území kolem divadla nezměnilo, s výjimkou vstupní brány mostu. Odstraněni Kouřových domů znamená radikální zásah v západní části Národní třídy. Současné údobí vyžaduje nové pojetí úkolu také proto, že jde o nový objekt v centru města. Ideologické záměry jsou dnes naprosto Jíně, nežli je běžný názor na výstavbu historického města. Klíčem pro další výstavbu v centrální oblasti Prahy je dokončení výstavby staroměstského okruhu. Východiskem této naprosto nezbytné výstavby je přitom okolí Národního divadla. Rovněž provozní potřeby stavby vyžadují
nutně zlepšeni. U státní scény není možno tak naléhavým potřebám nevyhovět. Representativní potřeby hlavního města vyžadují společenský objekt, který by také v tomto směru doplňoval vlastni objekt Národního divadla.

Urbanistické otázky: Myšlenky pro urbanistické a výtvarné dotvořeni souboru Národního divadla s voršilským blokem jsou zhruba tyto:
a) Fronta společenské budovy do Národní třídy pokračuje v prodlouženi fronty voršilského kláštera a kostela jako přirozená, jasná a výtvarně účinná.
b) Tímto postupem zůstane obnažena hlavní část monumentální Zítkovy architektury, přičemž ukončeni přízemní arkádové chodby Národního divadla je řešeno soklem monumentální plastiky Bedřicha Smetany.
c) Při pohledech z Národní třídy směrem k Vltavě vzniká mohutný moment překvapeni na trychtýřovitém předmostí (v urbanistické komposici důležitý a v historické Praze také obvyklý), do něhož vniká hmota Národního divadla. Tato hmota je část dne ve stínu, čímž je její účinnost ještě zdůrazněna. Při ranních pohledech, kdy je východní průčelí Národního divadla osluněno, spojuje se tato část s kulisou Petřina.
d) Čtyři dopravní pásy vozovky Národní třídy, podle normy v součtu nadměrné pro dnešní šíři ulice, proběhnou na most jakousi branou, vytvořenou z Mysl bekových soch, přemístěných z Palackého mostu a osazených v místech výběrčích budek.
e) Šířka vlastní vozovky bohužel poněkud zužuje chodník před lodžiovými východy z divadla. Rozptylné prostory tak budou získány hlavně v nově vzniklém trojúhelníku před frontou společenské budovy a částečné v podchodu do navrženého skvéru a na nábřeží až po provedení tunelu směrem ke Křižovníkům.
f) Bude-li dodržena normovaná šířka dopravních pruhů a bude-li z bezpečnostních důvodů nutno omezit východy z pěti lodžiových otvorů směrem ke kavárně Slavií, mělo by se asi uvažovat o podchodu pod dnešní lodžií divadla, který by byl jen asi dva metry pod dnešním chodníkem. Toto řešeni ovšem souvisí s tunelem ke Křižovníkům.
g) Pro první i výhledovou etapu dopravní je důležité zavedení samostatné pěší komunikace podél Divadelní ulice, vsunuté do nové budovy a řešící zároveň spojeni s rozptylným prostorem, s podchodem na druhou stranu Národní třídy budovou Československé akademie věd. Parkováni vozidel je řešeno pro vlastní budovu divadla v krytém parkingu pod dvorem. Další parkování mimo uvedenou část řeší dopravní plán městský.

Komposiční řešeni voršilského bloku a jeho sepětí s Národním divadlem je založeno na předpokladu, že budou odstraněny dnešní doplňujíc! budovy divadla, staré obytné budovy a hospodářské a provisorní budovy kláštera v Ostrovní ulici. Mimo klášter a kostel jsou ponechány obytné domy číslo popisné 2063, 2064 a škola číslo popisné 2070. Řešeni bloku sleduje tyto zásady: Vytvoření rozptylné ho prostoru pro Národní divadlo při Národní třídě s umístěním pomníku Bedřicha Smetany; vytvořeni pravidelného skvéru uvnitř bloku, získání pohledu na část divadla a prosvětlení Divadelní ulice; zakryti severních stěn obytných domů číslo popisné 2063 a 2064 i zadního křídla školy, a to provzdušněným jižním křídlem skvéru; organické a ekonomické spojení nové provozní budovy tunelem pod Divadelní ulici; zaústění ulice Ostrovní k jižní frontě Národního divadla při Divadelní ulici sleduje optické zúženi první ulice, aby byl jednak cloněn celkem nezajímavý pohled do ni, jednak aby byla podtržena směrovost Divadelní ulice; směr jižní fronty divadla je tak převeden do fronty vyložené části provozní budovy, která je v jedné výšce s hlavním řádem Národního divadla; soklová část doplňující budovy je ponechána z důvodů komunikačních v prodloužení stavební čáry domů číslo popisné 2063 a 2064; propojeni vnitřních prostorů bloku: hlavni obdélníkový skvér (cca 75 m krát 30 m) je lemován na severu traktem k Národní třídě, přízemní stavbou společenských místností rovnoběžných s východní frontou Národního divadla, krycím křídlem na straně jižní a částí klášterní fronty na straně východní; je upraven jako architektonicko-zahradní dvůr. S Národní třídou je tento skvér spojen podchodem cca 16 m širokým. Klášterní fronta je průchodem spojena s druhým zahradním dvorem a dalším průlomem až do ulice Voršilské; mimo tyto hlavni pěší prostory jsou navrženy ještě pěší průchody, a to z Národní třídy do Ostrovní ulice po západní straně skvéru a dále z hlavního prostoru dvorem školy k parkovišti autobusů; v jihovýchodní částí bloku jsou vjezdy do parkingu a ostatní dopravní potřeby. Hlavním problémem zůstává ovšem vytvořeni fronty do Národní třídy a optické napojeni na budovu Národního divadla (zásady tohoto řešeni jsou popsány dále).
Ideové pojetí architektury. Pohled z Národní třídy: Severní strana celého souboru směrem do Národní třídy je architektonicky velmi bohatá. Stavba kláštera pochází z let 1674 až 1678, stavba kostela svaté Voršily od Marka Antonia Canevalla z let 1702 až 1704, stavba Národního divadla, postavená podle plánů Josefa Zítka, byla provedena v letech 1868 až 1883. Takzvané Kaurovy domy, sousedící s klášterem, byly před několika lety odstraněny. Protilehlou část Národní třídy zabírá bývalá Česká spořitelna, nyní budova presidia Československé akademie věd, od Ignáce Ullmanna z let 1858 až 1861.

Základní úvaha o komposici průčelí společenské budovy:
1. Podle běžného památkářského pojetí by měla být stavba kostela svaté Voršily i po dokončeni nové stavby společenské budovy ústředním architektonickým motivem bloku od Divadelní ulice k Voršilské ulici. Budova divadla zůstává ve své solitérni isolaci a vcelku nemá bližší vztah k vedlejšímu bloku, který se ve své komposici podřizuje klášternímu souboru a stává se jeho architektonickou části.
2. Uváděný běžný názor je nutno zkorigovat a zmodemisovat podle soudobých požadavků, aby Národní divadlo i s projektovanou stavbou nové společenské budovy tvořilo také velký ideový celek.
Národní divadlo tvoří proto v návrhu - s novou budovou - vedoucí komposiční motiv celého průčelí od nábřeží až po Voršilskou ulici. Hmoty divadla a společenské budovy jsou architektonicky spjaty, klášterní blok pak komposici doplňuje, přičemž průčelí kostela svaté Voršily zůstává podřadnou komponentou. Z urbanistického hlediska je zahradní prostor skvéru komposičně spjat s Národní třídou. Oproti uzavřené zahradě zde vzniká moderní městský obytný prostor.
3. Podobně složitá je otázka průčelí společenské budovy. Soutěž jasně ukázala, že v této části architektury projekty většinou neuspěly. Stal-li se však klášter doplňkem hlavní komposice - Národní divadlo společenská budova - jeví se otázka struktury průčelí v jiném světle. Její pojetí ovšem ovlivnily především některé urbanistické myšlenky:

a) Římsy s bohatou balustrádou nad přízemím budovy Národního divadla přecházejí ve své výšce přesně na objekt společenské budovy a otáčí se kolem celého bloku. Tímto způsobem je různorodost všech pater budovy zcelena v jakýsi mohutný prostorový sokl, z kterého vyrůstají dvě křídla, jedno podél Národní třídy, druhé v Ostrovní ulici. V obou těchto ulicích pak navazují na stávající domy. Tento sokl se opticky napojuje na sokl divadla. Prostor mezi křídly zůstává uvolněn a východní průčelí divadla je zčásti viditelné ze skvéru. Ukončeni mohutného soklu je do průčelí Národni třídy vyvinuto v plasticky bohatě vyloženou terasu, která se tak stává vhodnou tribunou při různých masových slavnostech;
b) Požadavek, aby část východního průčelí Národního divadla zůstala trvale viditelná, vedl k prodlouženi nové fronty v pokračováni fronty kláštera. Zde ovšem vznikl obtížný architektonický úkol, jak totiž řešit „náraz“ nového průčelí společenské budovy na průčelí divadla, aby zde — mimo jiné — nevznikl tmavý kout. Jediný způsob našli autoři v odhmotněni fasády, pro což zde byly ještě další výtvarné důvody. Odhmotněni průčelí jde přesně do výšky hlavni římsy budovy Národního divadla a je nahoře lemováno atikou, která zase přesně navazuje na sokl plastik a výšku soklů pod trigami. Dále se opakuje motiv rytmické řady soch nad hlavní lodžii. Tato atika je nad hranicí trvalého stínu, navazuje zřetelně na udané výšky divadla a rozvádí tak dojmově hmotu divadla východním směrem;
c) Monumentální socha Bedřicha Smetany, která nebyla předmětem studie, je umístěna v miste, kde konči přízemní arkáda. Sokl dosahuje výšky hlavní nadpřízemní balustrády.

Pokud jde o vlastni architektonické řešeni průčelí společenské budovy do Národní třídy, zůstane architektonická disposice hlavni lodžie divadla vedoucí. Průčelí druhé poloviny uvedeného celku, to jest průčelí nové budovy, je nutno řešit jako úplný kontrast (i materiálově) k architektuře lodžie. Jestliže totiž barokní průčelí Canevallovo, velmi jasné, kultivované a charakteristické hlavně prohnutím průčelí, a Zítkovo dílo, velmi ušlechtilé, silně plastické a z přírodního materiálu dokonale provedené, jsou obrazem a odrazem své doby, tak zase průčelí nové budovy nemůže než vyjít z architektury dneška. Celý chodbový prostor budovy o výšce tři pater je kryt „okenní stěnou", která vytváří velkou, značně dramatickou plochu. Stěna je průhledná, ze zrcadlového křišťálového skla, a technicky upravena tak, aby rastr ocelové kostry zvenčí nerušil a nevytvářel ostré děleni. Dociluje se tak nerušený výtvarný účin, který se zde jeví v zrcadlení okolí, oživujícím novým způsobem prostor.
Urbanistický i architektonický komposiční záměr návrhu klade důležitou váhu na tento zjev, který přinesla nová stavební technika a který přinesl nový dynamický visuální prvek ve vytváření prostorů uličních oproti statickému a mnohdy jen na přírodní stíny odkázanému zjevu budov. Zvláštní situace nové společenské bodový, která má průčelí obrácené k severu a od západu zacloněné daleko vyšší budovou divadla, přímo vybízí k použiti tohoto nového prvku. A to proto, že a) při pohledech ve směru od Václavského náměstí „naráží" nová budova nepozorovaně na východní průčelí Národního divadla, odráží jeho část směřující k paláci Lažanského, zdůrazňuje, podtrhuje a zvětšuje monumentalitu objektu divadla a opticky také zvětšuje celé trojúhelníkové předmostí; b) při kolmém pohledu od budovy presidia Československé akademie věd na průčelí nové společenské budovy se obraz mění. Dostává hloubku při „vysokém nebi“, šikmá silueta budovy Československé akademie věd s „mánesovskou" plastikou přechází v romantický obraz pylonu Národního divadla. Uliční prostor narůstá v prostor náměstí; c) při pohledu od paláce Lažanského zůstává vpravo mohutná kulisa lodžie divadla, průčelí nové budovy ještě vice odráží oblohu a podtrhuje monumentalitu lodžie; při večerních pohledech se obraz mění po spuštění žaluzii z umělých hmot nebo z duralových plechů štikově modré barvy. Nastává zjemnění nebo úplné zakrytí obrazu a vzniká klidná, jemně svítící plocha.