Náměstí Republiky

Leží tak blízko a přece jsou si tak vzdálené. Řeč je o projektu urbanistického ztvárnění náměstí Republiky Plečnikova žáka Edvarda Ravnikara, který po svém učiteli převzal i výuku poválečné generace slovinských architektů. Zatímco Plečnikovy návrhy utvářely v první polovině minulého století podobu centrální Lublaně, pak nedaleký Ravnikarův projekt západně od hlavní Slovenske cesty dal vzniknout největšímu poválečnému projektu v Lublani. Náměstí přitom svým měřítkem snese srovnání s monumentálními Plečnikovými návrhy. V roce 1960 proběhla soutěž, v níž zvítězil Edvard Ravnikar a na jehož projektování se průběžně podílela celá řada Ravnikarových studentů jako např. Anton Bitenc, Miloš Bonča, Jože Koželj a další. Nové slovinské politické centrum vzniklo zahradách bývalého Voršilského kláštera. Kromě prostorného náměstí k pořádání manifestací a dvojice mrakodrapů pro Ústřední výbor a Výkonný výbor komunistické strany Slovinska byla součástí areálu také budova Lidového shromáždění z roku 1959 od Vinko Glanze. Celý soubor staveb vznikal dvacet let. Během této doby se řada prvků změnila, avšak původní koncept zůstal zachován. Ravnikarovou snahou bylo vytvořil městské centrum, které by vyhovovalo monumentálním oslavám, ale také splňovalo funkci každodenního života.
Hlavními prvky celé architektonické kompozice je dvojice administrativních věží a postranní křídlo obchodního domu lemujícího náměstí z východní strany. Během výstavby se k návrhu připojila řada dalších hmot a staveb, z nichž nejvýznamnější je Cankarovo kulturní a kongresové centrum navazující na jižní část náměstí.
Celý urbanistický komplex tvoří prostorově bohatý soubor víceúčelový objektů, podzemního parkoviště, obchodní pasáže, atrií a menších náměstí. Tvarová a funkční pestrost (včetně způsobu provedení detailů) mělo za úkol lépe navázat na nedaleké historické centrum plné Plečnikova odkazu. Dvojice strukturalistických věží trojúhelníkového půdorysu vznikla ve spolupráci s inženýrem Ervinem Prelogem, který navrhl systém prefabrikovaných prvků vykonzolovaných ze centrálního železobetonového jádra. Tato konstrukce umožnila při navrhování dispozic naprostou volnost. Odlehčené konstrukční schéma pak kontrastuje s těžkým žulovým obkladem obvodového pláště, jehož záhyby a členění zároveň slouží ke stínění interiéru. Ztvárněním veřejného prostoru byli pověřeni sochaři Slavko Tihec, Marjan Tršar a krajinný architekt Vladimir Vremec.
Glanzova budova Lidového shromáždění, kterou v roce 2000 zrekonstruovaly architektky Sonja Miculinić a Darja Valič, v současnosti slouží jako slovinský parlament a v Ravnikarových věžích, jejichž interiéry nově navrhl Matej Vozlič, se usídlil bankovní dům NLB.