Městské auditorium León

Město León, uvelebené na úpatí Kordiller, bylo důležitou zastávkou na historické poutní cesty do Santiago de Compostela. Prošlo jím nesčetné množství poutníků a ve starém městě je po tom stále patrná stavební stopa, významný klášter San Marco ze šestnáctého století, dnes přestavěn na přepychový hotel zaměřený spíše na jiný druh turistů. Klášter na okraji historického jádra Leónu vyhlíží na náměstí, navržené v silně moderním střihu, které vytváří místo k posezení, procházkám a večerní passeggiata (ital. procházka - pozn.red.). Zvětralý žlutý kámen San Marca byl spojen s posledním a nestydatě současným vetřelcem, novým městským koncertním sálem s rastrovitou bílou betonovou fasádou na jižní straně náměstí. Stavbu navrhlo v Madridu založené společenství Luis Mansilla a Emilio Tuñón, kteří vyhráli v roce 1994 architektonickou soutěž. Přestože návrh jasně ukazuje dobu svého vzniku, tak s klidem a citlivostí reaguje na místo a kontext a tradici veřejných budov, jakou bývá výrazné gesto přispívající k posílení městského života.
Mansilla + Tuñón začali svoji kariéru v kanceláři Rafael Monea a jejich práce odráží stejný formální zájem, který má svoje kořeny v tradiční iberské architektuře mírněné modernistickou zdrženlivostí. Neutrální shora osvětlené bedny, pevné stěny jako z Alcázaru a jemná hra se světlem jsou rozumně sehrány, aby vytvářely pocit hloubky a masivnosti. To vše je podtrhnuto materiálovou vytříbeností a starostlivostí o to, jak jsou věci dány dohromady. Převážná část nového koncertního sálu je v podstatě slepá krabice oděná do zářivě bílého travertinu. Na okraji náměstí se ale box neočekávaně zalomí, aby se zakončil masivní stěnou oslovující své sousedy, náměstí a klášter vzadu jako nějaký druh lví hlavy nebo trojrozměrný billboard přidávající vitální nový kus do stávající městské kompozice. Čelní fasáda dělá hravé narážky na účet hudební funkce stavby. Stěna je rozdělena do pěti horizontálních pásů, které se směrem vzhůru rozšiřují. Pásy tvoří matrici pro matematicky rozvrženou mřížku s hlubokými výklenky a zešikmenými zálivy, které každé obsahuje okno různých velikostí. Tyto malé propadliny zachytávají světlo a vrhající měnící se odrazy, propouští mezerami prudké osvětlení dovnitř a stejným způsobem opakuje způsob jakým prosakuje světlo tlustými stěnami španělských kostelů. Ve své masivnosti, bělosti a geometrické hře stínů je stěna ve skutečnosti dramatickou abstrakcí iberské vernakulární architektury. Velkorozměrová grafika běžící podél základny průčelí je reminiscencí zajímavého nápadu použitého architekty u jejich dřívějšího projektu Uměleckého muzea v Castellón.
Za stěnou natočeného křídla je výstavní dvorana a foyer, které jsou napojeny na východní konec auditoria. Vstup pro veřejnost se nachází v kloubu mezi natočeným křídlem a auditoriem. Odtud cesta vede do vestibulu odkud je pak přístup do foyer koncertního sálu a prostoru promenády na úrovni terénu. Odtud se přes tři patra odvíjí rampa výstavní dvorany. Světlo sem divadelně přichází skrz billboardovou stěnu. Výstavní prostor rozšiřuje život budovy i mimo večerní představení. Podzemní podlaží je labyrintem technických zařízení, zkušebních místností a šaten s výhledem do světlíku a veřejná kavárna hledící na nádvoří. Samostatný pás kanceláří běží podél jižního okraje koncertního sálu.
Hlediště je rozděleno na dvě části, 734 sedadel (mimo lóže) je umístěných ve předu koncertního pódia a 394 míst vzadu na stoupající plošině. Toto uspořádání umožňuje větší flexibilitu – díky pohyblivým akustickým panelům může sál sloužit stejně dobře pro velké symfonické koncerty tak i pro komorní hudbu, operu či dokonce konference. Jeviště je zvýrazněno provazištěm vypadajícím jako monumentální cimbuří posazené na hermeticky uzavřenou krabici koncertního sálu. Po jasnosti a askezi vnějšku a vstupních prostor má pak auditorium, obložené širokými pásy tmavého dřeva, přichází s hrobovými a smyslovými hodnotami. Řady boxů se důvěrně podobají kuklám, odkud mohou příznivci hudby vidět (ale ne nutně být viděni), jen přidávají na rituálnosti a pletichách celého večera. Hluboce modré tóny barvy sedadel se pod světlem linoucího se z válcovitých lustrů zavěšených ze stropu mění na opulentní purpurovou.
Jestliže je architektura opravdu zamrzlá hudba, pak Mansilla + Tuñón vytvořili utaženě provedenou, ale skvěle rezonující kompozici, která se svými kvalitami neztratí ani v širším kritickém klání, kdy byla nominována na cenu 2003 Mies van der Rohe Award for European Architecture (vyhrálo ji parkoviště ve Štrasburku od Zahy Hadid - pozn.red.). Madridské duo bude rozehrávat také další fázi posílení kulturního života v Leónu, poněvadž byli vybrání, aby na sousedním pozemku navrhli nové městské umělecké centrum (MUSAC - pozn.red.).