La Tour Eiffel
V roce 1889 byla Paříž středem vesmíru. Toho roku se totiž v metropoli nad Seinou konala Světová výstava. Eiffelova věž, v době svého vzniku 2x vyšší než dosavadní rekordman - Washington Monument, se stala ústřední dominantou celé výstavy. Do doby vzniku Eiffelovky byl fenomén věže spíše spojován s vojenskými nebo průmyslovými zájmy, Eiffel však sofistikovanou formou ocelové konstrukce změnil dosavadní uvažování o výškových konstrukcích.
Podrobnými statickými výpočty založenými na obrovské zkušenosti mostního inženýra bylo možné s pomocí 12 000 ocelových součástí vztyčit věž až do úctyhodných 300 metrů. Aby Eiffel zkrátil doby výstavby, návrhl konstrukci věže z prefabrikátů. Návštěvníci pomocí výtahů vyjížděli do jednotlivých pater věže. Stejnými výtahy byla předtím nahoru dopravována i ocel. Eiffel byl mistrem hospodárnosti, o čemž svědčí množství jeho dosud fungujících realizací.
Stavba věže se zpočátku dočkala mnoha nevybíravých protestů ze strany místních umělců. Mnozí však pochopili význam této konstrukce a tak Eiffelovka vstupuje na plátna takových mistrů jakými byli Seurat, Chagall nebo Picasso. Jean Cocteau ji nazýval "Notre Dame levého břehu - královna Paříže" a Apollinaire "pastýřkou mraků".
Eiffelova věž se stala symbolem výškových staveb a není divu, že když bylo roku 1968 dokončeno John Hancock Center v Chicagu, byla do pouzdra dokumentujícího dobu vzniku vložena i část konstrukce z Eiffelovy věže jako symbol konstruktérského umu.
Zvnějšku upoutává Eiffelova věž svým jednoduchým tvarem připomínajícím tiskací písmeno A. Pod železnou slupkou ale tato stavba, jež představuje jeden z nejznámějších symbolů Paříže a Francie vůbec, skrývá spoustu složitých zařízení, která ji i po 119 letech udržují v chodu. Píše o tom agentura AP.
Na zakázku vyrobené pumpy, výtahy, topení, reflektory a žárovky s dlouhou životností umožňují vyhlídkové věži fungovat a zářit, zatímco čepy, ozubená kola a kabely rotují, drhnou, skřípou a vrčí hluboko ve "vnitřnostech" stavby, v místech, kam se turisté nedostanou. Údržba skrytého jádra technické památky je únavný, občas dokonce nebezpečný úkol, který navíc nikdy nekončí.
Na Eiffelově věži pracuje více než 500 lidí, od svářečů, klempířů a pracovníků starajících se o bezpečnost až po kuchaře.
"Máme tu úplnou vesnici kypící životem a zabydlenou velmi zvláštními lidmi," vysvětlil Yves Camaret, technický ředitel společnosti zajišťující provoz stavby.
Prostorné podzemní sály rozbíhající se pod "nohami" věže skrývají ohromné hydraulické motory, které pohybují dvěma výtahy pro návštěvníky. Po sestupu do těchto prostor, pracovníky přezdívaných "jáma", si člověk může připadat, jako kdyby se ocitl uprostřed filmu Moderní doba, v němž Charlie Chaplin ukázal v roce 1936 svou představu průmyslové společnosti.
Ohromná nádrž na vodu o objemu 4000 litrů, kterou kdysi plnila voda z řeky Seiny, poskytuje výtahům protiváhu potřebnou každý den k přemístění 18.000 návštěvníků na střední plošinu věže, umístěnou ve výšce 115 metrů. Bezpočet pohyblivých částí motoru obou zdviží potřebuje časté promazávání a technici je musí kontrolovat každý den, protože i jen půlhodinové přerušení provozu může zapříčinit, že fronty čekajících turistů se zdvojnásobí.
Vlastníkem rozhledny je město Paříž, kterému "Eiffelovka" v roce 2007 přinesla do pokladny 1,4 milionu eur (asi 39 milionů Kč) zisku. Každoročně si z jejích ochozů prohlédne hlavní město Francie na sedm milionů návštěvníků, což ze stavby dělá jedno z turisticky nejpřitažlivějších míst světa, ale i cíl potencionálních teroristů.
"Je to symbol, a proto představuje i možný cíl," říká Camaret, podle nějž jsou zdejší bezpečnostní opatření velmi rozsáhlá, konkrétně je ale odmítl popsat. Strážci věže mají v popisu práce mimo jiné i bránit ve skoku sebevrahům. Každým rokem se ale i přes veškeré úsilí mužů z ochranky podaří překonat zábradlí a ukončit svůj život v průměru jednomu člověku.
Architektem ocelové stavby byl Gustave Eiffel. Samy výtahy zde byly postaveny v roce 1899, tedy deset let od otevření věže. Spolu s dalším párem výtahů, které vyvážejí návštěvníky až na horní plošinu věže, každý rok najezdí nahoru a dolů téměř 100.000 kilometrů.
Jsou zde také modernější nákladní výtahy na elektrický pohon, které přepravují vše od suvenýrů po bagety a šampaňské, servírované ve dvou zdejších restauracích - luxusnější Jules Verne vedené slavným šéfkuchařem Alainem Ducassem a Altitude 95 pro "obyčejné" turisty. Podzemní pumpy zásobují kuchyně a toalety vodou pomocí desítek kilometrů trubek, připevněných ke konstrukci stavby, a tím vystavených působení povětrnostních vlivů. Proti zamrznutí je chrání miniaturní spirálovité ohřívače, takže umyvadla a záchody fungují za každého počasí.
Týmu 30 natěračů trvá 18 měsíců nanést na všechny díly stavby nový "kabát" typické bronzové barvy. I starost o osvětlení si vyžaduje velké pracovní nasazení. Opravu každého ze 360 reflektorů provádí speciálně vyškolení technici pomocí horolezeckého slaňování. Kvůli bezpečnosti pracují v páru s nářadím pevně přivázaným k pásu, aby tak zabránili nehodám.
"Pokud něco upustíte, tak cokoliv, dokonce i malá věc jako je šroubovák, může někoho dole zabít," vysvětluje elektrikář Henri Pellier. Uvést do provozu nový reflektor prý trvá opravářům hodinu, naštěstí pro ně ale 20.000 malých žárovek, která na věži celou noc svítí, má zaručenu životnost na deset let.
Eiffelova věž byla postavená v roce 1889 v rámci světové výstavy a představovala tehdy doslova architektonickou revoluci. Nejenže se stala nejvyšší budovou světa, přičemž o toto prvenství přišla až v roce 1929, znamenala také radikální rozchod s nízkými stavbami z kamene a cihel, do té doby pro Paříž tak charakteristickými.
Její přítomnost v srdci francouzské metropole vyvolala na začátku ohromnou vlnu odporu mezi slavnými umělci, spisovateli, architekty a dalšími prominentními osobnostmi, kteří ji v roce 1887 v otevřené výzvě za zastavení její výstavby nazvali "zbytečnou a příšernou" stavbou. Podle původních záměrů měla být věž po 20 letech zbořena, získala si ale postupem času přízeň veřejnosti a ukázala svou užitečnost, když na ni byla umístěna telekomunikační zařízení.
Podrobnými statickými výpočty založenými na obrovské zkušenosti mostního inženýra bylo možné s pomocí 12 000 ocelových součástí vztyčit věž až do úctyhodných 300 metrů. Aby Eiffel zkrátil doby výstavby, návrhl konstrukci věže z prefabrikátů. Návštěvníci pomocí výtahů vyjížděli do jednotlivých pater věže. Stejnými výtahy byla předtím nahoru dopravována i ocel. Eiffel byl mistrem hospodárnosti, o čemž svědčí množství jeho dosud fungujících realizací.
Stavba věže se zpočátku dočkala mnoha nevybíravých protestů ze strany místních umělců. Mnozí však pochopili význam této konstrukce a tak Eiffelovka vstupuje na plátna takových mistrů jakými byli Seurat, Chagall nebo Picasso. Jean Cocteau ji nazýval "Notre Dame levého břehu - královna Paříže" a Apollinaire "pastýřkou mraků".
Eiffelova věž se stala symbolem výškových staveb a není divu, že když bylo roku 1968 dokončeno John Hancock Center v Chicagu, byla do pouzdra dokumentujícího dobu vzniku vložena i část konstrukce z Eiffelovy věže jako symbol konstruktérského umu.
Zvnějšku upoutává Eiffelova věž svým jednoduchým tvarem připomínajícím tiskací písmeno A. Pod železnou slupkou ale tato stavba, jež představuje jeden z nejznámějších symbolů Paříže a Francie vůbec, skrývá spoustu složitých zařízení, která ji i po 119 letech udržují v chodu. Píše o tom agentura AP.
Na zakázku vyrobené pumpy, výtahy, topení, reflektory a žárovky s dlouhou životností umožňují vyhlídkové věži fungovat a zářit, zatímco čepy, ozubená kola a kabely rotují, drhnou, skřípou a vrčí hluboko ve "vnitřnostech" stavby, v místech, kam se turisté nedostanou. Údržba skrytého jádra technické památky je únavný, občas dokonce nebezpečný úkol, který navíc nikdy nekončí.
Na Eiffelově věži pracuje více než 500 lidí, od svářečů, klempířů a pracovníků starajících se o bezpečnost až po kuchaře.
"Máme tu úplnou vesnici kypící životem a zabydlenou velmi zvláštními lidmi," vysvětlil Yves Camaret, technický ředitel společnosti zajišťující provoz stavby.
Prostorné podzemní sály rozbíhající se pod "nohami" věže skrývají ohromné hydraulické motory, které pohybují dvěma výtahy pro návštěvníky. Po sestupu do těchto prostor, pracovníky přezdívaných "jáma", si člověk může připadat, jako kdyby se ocitl uprostřed filmu Moderní doba, v němž Charlie Chaplin ukázal v roce 1936 svou představu průmyslové společnosti.
Ohromná nádrž na vodu o objemu 4000 litrů, kterou kdysi plnila voda z řeky Seiny, poskytuje výtahům protiváhu potřebnou každý den k přemístění 18.000 návštěvníků na střední plošinu věže, umístěnou ve výšce 115 metrů. Bezpočet pohyblivých částí motoru obou zdviží potřebuje časté promazávání a technici je musí kontrolovat každý den, protože i jen půlhodinové přerušení provozu může zapříčinit, že fronty čekajících turistů se zdvojnásobí.
Vlastníkem rozhledny je město Paříž, kterému "Eiffelovka" v roce 2007 přinesla do pokladny 1,4 milionu eur (asi 39 milionů Kč) zisku. Každoročně si z jejích ochozů prohlédne hlavní město Francie na sedm milionů návštěvníků, což ze stavby dělá jedno z turisticky nejpřitažlivějších míst světa, ale i cíl potencionálních teroristů.
"Je to symbol, a proto představuje i možný cíl," říká Camaret, podle nějž jsou zdejší bezpečnostní opatření velmi rozsáhlá, konkrétně je ale odmítl popsat. Strážci věže mají v popisu práce mimo jiné i bránit ve skoku sebevrahům. Každým rokem se ale i přes veškeré úsilí mužů z ochranky podaří překonat zábradlí a ukončit svůj život v průměru jednomu člověku.
Architektem ocelové stavby byl Gustave Eiffel. Samy výtahy zde byly postaveny v roce 1899, tedy deset let od otevření věže. Spolu s dalším párem výtahů, které vyvážejí návštěvníky až na horní plošinu věže, každý rok najezdí nahoru a dolů téměř 100.000 kilometrů.
Jsou zde také modernější nákladní výtahy na elektrický pohon, které přepravují vše od suvenýrů po bagety a šampaňské, servírované ve dvou zdejších restauracích - luxusnější Jules Verne vedené slavným šéfkuchařem Alainem Ducassem a Altitude 95 pro "obyčejné" turisty. Podzemní pumpy zásobují kuchyně a toalety vodou pomocí desítek kilometrů trubek, připevněných ke konstrukci stavby, a tím vystavených působení povětrnostních vlivů. Proti zamrznutí je chrání miniaturní spirálovité ohřívače, takže umyvadla a záchody fungují za každého počasí.
Týmu 30 natěračů trvá 18 měsíců nanést na všechny díly stavby nový "kabát" typické bronzové barvy. I starost o osvětlení si vyžaduje velké pracovní nasazení. Opravu každého ze 360 reflektorů provádí speciálně vyškolení technici pomocí horolezeckého slaňování. Kvůli bezpečnosti pracují v páru s nářadím pevně přivázaným k pásu, aby tak zabránili nehodám.
"Pokud něco upustíte, tak cokoliv, dokonce i malá věc jako je šroubovák, může někoho dole zabít," vysvětluje elektrikář Henri Pellier. Uvést do provozu nový reflektor prý trvá opravářům hodinu, naštěstí pro ně ale 20.000 malých žárovek, která na věži celou noc svítí, má zaručenu životnost na deset let.
Eiffelova věž byla postavená v roce 1889 v rámci světové výstavy a představovala tehdy doslova architektonickou revoluci. Nejenže se stala nejvyšší budovou světa, přičemž o toto prvenství přišla až v roce 1929, znamenala také radikální rozchod s nízkými stavbami z kamene a cihel, do té doby pro Paříž tak charakteristickými.
Její přítomnost v srdci francouzské metropole vyvolala na začátku ohromnou vlnu odporu mezi slavnými umělci, spisovateli, architekty a dalšími prominentními osobnostmi, kteří ji v roce 1887 v otevřené výzvě za zastavení její výstavby nazvali "zbytečnou a příšernou" stavbou. Podle původních záměrů měla být věž po 20 letech zbořena, získala si ale postupem času přízeň veřejnosti a ukázala svou užitečnost, když na ni byla umístěna telekomunikační zařízení.
(ČTK, 11.2.2009)
Paříž/Praha - Zpočátku se Pařížanům protivila, nazývali ji ošklivým monstrem a pořádali akce za její odstranění. Ale po 120 letech, které v úterý uplynou od inaugurace Eiffelovy věže, tu tato jedinečná ocelová konstrukce stojí stále jako ikona Paříže a Francie vůbec. A za tu dobu vyrostlo po světě i mnoho jejích imitací, ke kterým se řadí i pražská Petřínská rozhledna.
Na svou dobu grandiózní dílo se zrodilo v hlavě architekta Gustava Eiffela (který je i autorem newyorské Sochy svobody) na počest 100. výročí Velké francouzské revoluce a Světové výstavy v roce 1889. Zvnějšku připomínající tvarem písmeno A, vyrostlo na Martových polích na levém břehu řeky Seiny a představovalo radikální rozchod s nízkými stavbami z kamene a cihel, do té doby pro Paříž charakteristickými.
Možná i proto Pařížany mřížovitá konstrukce nejdřív pohoršovala. Své "rozhořčení" proti "neužitečné a monstrózní věži" dali najevo například v deníku Le Temps, kde Eiffela označili za "nějakého konstruktéra strojů," který chce "nenapravitelně zohyzdit a zneuctít" Paříž.
Eiffel, osvědčený stavitel mostů, na tyto útoky odpověděl suchými argumenty. Například, že oblouky v nejnižší části věže vtisknou konstrukci "dojem síly a krásy" a že průhledy mezi jednotlivými konstrukčními prvky zaručí, že bude působit neuvěřitelnou lehkostí. Jak se také stalo.
S montáží kovové konstrukce založené na čtyřech mohutných základových blocích se začalo 1. července 1887. O gigantičnosti díla svědčí čísla - ještě před zahájením stavby musela padesátka inženýrů a kresličů vypracovat 5300 konstrukčních výkresů, podle nichž pak více než stovka kvalifikovaných dělníků připravila v dílnách asi 18.000 prefabrikovaných dílů.
Například jen vztyčení spodních částí věže do výše 57 metrů si vyžádalo šest měsíců usilovné práce. Francouzská vlajka zavlála díky úsilí 250 dělníků na vrcholu stavby ve 312 metrech 31. března 1889. Než se to ale stalo, museli dělníci usadit celkem 7300 tun kovových nosníků, k jejichž spojení použili dva a půl milionu nýtů a dalších 18.038 kovových součástí.
Primát nejvyšší stavby světa si věž udržela až do roku 1929, kdy v New Yorku vyrostl mrakodrap Chrysler Building. Roku 1909 měla být zbourána z důvodu prošlé koncese. Počátkem 20. století se ale začala objevovat na obrazech (Pissaro, Utrillo, Seurat, Delaunay) a začali ji oslavovat i básníci (Jean Cocteau, Gillaume Apollinaire).
Mezitím také získala svůj význam jako meteorologická stanice, proto zůstala zachována. Později se stala také centrem letového provozu a rozhlasového a televizního vysílání. V začátcích na ni byly umisťovány i reklamy, například firem Figaro či Citroën.
Útroby Eiffelovky skrývají spoustu složitých zařízení, které ji udržují v chodu. Patří k nim i ohromná nádrž na vodu o objemu 4000 litrů, kterou kdysi plnila voda z řeky Seiny, poskytující výtahům protiváhu potřebnou k přemístění 18.000 návštěvníků denně na střední plošiny.
Věž má celkem tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů (345 schodů), druhá ve výšce 115 metrů (359 schodů) a třetí ve výšce 274 metrů, dostupná jen výtahem. Třemi nohami věže jezdí lanovky do prvního a druhého patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z druhého patra pak vedou výtahy do třetího patra (výtahy zde byly postaveny v roce 1899, tedy deset let po otevření věže). Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 kilometrů.
Návštěvníci se mohou občerstvit ve dvou zdejších restauracích - v luxusnější Jules Verne vedené slavným šéfkuchařem Alainem Ducassem a v Altitude 95 pro "obyčejné" turisty.
Věhlas Eiffelovky z ní činí i cíl potenciálních teroristů a též sebevrahů. Každoročně se podaří v průměru jednomu člověku přes veškeré úsilí ochranky překonat zábradlí a různé zábrany, což není vůbec snadné, a ukončit svůj život.
Věž přitahuje i dobrodruhy. V roce 1912 z prvního patra skočil rakouský krejčí Franz Reichel, který chtěl vyzkoušet "padákový" kabát vlastní konstrukce. Údajně zemřel strachem ještě před dopadem na zem. Jindy podobné kousky skončily úspěšně - například v květnu 2006 skočil z třetího patra tajně a zdárně Belgičan Johan Vervoort.
(ČTK, 29.3.2009)
Paříž/Praha - Zpočátku se Pařížanům protivila, nazývali ji ošklivým monstrem a pořádali akce za její odstranění. Ale po 120 letech, které v úterý uplynou od inaugurace Eiffelovy věže, tu tato jedinečná ocelová konstrukce stojí stále jako ikona Paříže a Francie vůbec. A za tu dobu vyrostlo po světě i mnoho jejích imitací, ke kterým se řadí i pražská Petřínská rozhledna.
Na svou dobu grandiózní dílo se zrodilo v hlavě architekta Gustava Eiffela (který je i autorem newyorské Sochy svobody) na počest 100. výročí Velké francouzské revoluce a Světové výstavy v roce 1889. Zvnějšku připomínající tvarem písmeno A, vyrostlo na Martových polích na levém břehu řeky Seiny a představovalo radikální rozchod s nízkými stavbami z kamene a cihel, do té doby pro Paříž charakteristickými.
Možná i proto Pařížany mřížovitá konstrukce nejdřív pohoršovala. Své "rozhořčení" proti "neužitečné a monstrózní věži" dali najevo například v deníku Le Temps, kde Eiffela označili za "nějakého konstruktéra strojů," který chce "nenapravitelně zohyzdit a zneuctít" Paříž.
Eiffel, osvědčený stavitel mostů, na tyto útoky odpověděl suchými argumenty. Například, že oblouky v nejnižší části věže vtisknou konstrukci "dojem síly a krásy" a že průhledy mezi jednotlivými konstrukčními prvky zaručí, že bude působit neuvěřitelnou lehkostí. Jak se také stalo.
S montáží kovové konstrukce založené na čtyřech mohutných základových blocích se začalo 1. července 1887. O gigantičnosti díla svědčí čísla - ještě před zahájením stavby musela padesátka inženýrů a kresličů vypracovat 5300 konstrukčních výkresů, podle nichž pak více než stovka kvalifikovaných dělníků připravila v dílnách asi 18.000 prefabrikovaných dílů.
Například jen vztyčení spodních částí věže do výše 57 metrů si vyžádalo šest měsíců usilovné práce. Francouzská vlajka zavlála díky úsilí 250 dělníků na vrcholu stavby ve 312 metrech 31. března 1889. Než se to ale stalo, museli dělníci usadit celkem 7300 tun kovových nosníků, k jejichž spojení použili dva a půl milionu nýtů a dalších 18.038 kovových součástí.
Primát nejvyšší stavby světa si věž udržela až do roku 1929, kdy v New Yorku vyrostl mrakodrap Chrysler Building. Roku 1909 měla být zbourána z důvodu prošlé koncese. Počátkem 20. století se ale začala objevovat na obrazech (Pissaro, Utrillo, Seurat, Delaunay) a začali ji oslavovat i básníci (Jean Cocteau, Gillaume Apollinaire).
Mezitím také získala svůj význam jako meteorologická stanice, proto zůstala zachována. Později se stala také centrem letového provozu a rozhlasového a televizního vysílání. V začátcích na ni byly umisťovány i reklamy, například firem Figaro či Citroën.
Útroby Eiffelovky skrývají spoustu složitých zařízení, které ji udržují v chodu. Patří k nim i ohromná nádrž na vodu o objemu 4000 litrů, kterou kdysi plnila voda z řeky Seiny, poskytující výtahům protiváhu potřebnou k přemístění 18.000 návštěvníků denně na střední plošiny.
Věž má celkem tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů (345 schodů), druhá ve výšce 115 metrů (359 schodů) a třetí ve výšce 274 metrů, dostupná jen výtahem. Třemi nohami věže jezdí lanovky do prvního a druhého patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z druhého patra pak vedou výtahy do třetího patra (výtahy zde byly postaveny v roce 1899, tedy deset let po otevření věže). Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 kilometrů.
Návštěvníci se mohou občerstvit ve dvou zdejších restauracích - v luxusnější Jules Verne vedené slavným šéfkuchařem Alainem Ducassem a v Altitude 95 pro "obyčejné" turisty.
Věhlas Eiffelovky z ní činí i cíl potenciálních teroristů a též sebevrahů. Každoročně se podaří v průměru jednomu člověku přes veškeré úsilí ochranky překonat zábradlí a různé zábrany, což není vůbec snadné, a ukončit svůj život.
Věž přitahuje i dobrodruhy. V roce 1912 z prvního patra skočil rakouský krejčí Franz Reichel, který chtěl vyzkoušet "padákový" kabát vlastní konstrukce. Údajně zemřel strachem ještě před dopadem na zem. Jindy podobné kousky skončily úspěšně - například v květnu 2006 skočil z třetího patra tajně a zdárně Belgičan Johan Vervoort.
0 comments
add comment
