 |
Střízlivý hranatý kubus pokrytý šupinami matného skla za kterými prosvítají schodišťová ramena. Tak nějak jsem vnímal Kunsthaus v Bregenzu při prvním spatření. Celý pětipatrový objekt mi evokoval obrovskou ledovou kostku volně vrženou na černý asfalt. Zdánlivě lapidární hranol v sobě ukrývá neobyčejně důmyslné konstrukční řešení, které umožňuje pronikání přirozeného osvětlení až do středu dispozice výstavních sálů. Jednotlivá patra jsou od sebe oddělena světelnými štěrbinami, které jsou tvořeny stropem vyššího podlaží a skleněným podhledem. Tím je docíleno takového efektu, že přestože má sál všechny obvodové stěny z masivního betonu bez jediného otvoru je zde přirozené rozptýlené horní denní osvětlení (samozřejmě doplněno umělým, ale to je také ukryto v podhledu). A to je zopakováno v několika patrech nad sebou. Vnímavý návštěvník si všimne, že jednotlivá patra nad sebou jakoby levitují neboť nikde není vidět, že by byla navzájem spojena. Podobná konstrukční vychytávka je uplatněna i u schodiště, které je osazeno na obrovském šikmém nosníku (čí spíše stěně) přes celou délku budovy. Vše ovšem působí tak nějak samozřejmě, takže si člověk až po chvíli uvědomí, že tam, kde by očekával vetknutí betonového schodiště do přilehlé stěny je naopak po celé délce škvíra. Nemá ale smysl zde popisovat jednotlivá konstrukční řešení, lepší je tuto stavbu přímo navštívit. Systém překrývání mléčných skel je uplatněn i ve vnitřním prostoru - například řešením podhledu (rovněž z pískovaného skla) Vnitřní dispozice je členěna pouze třemi stěnovými elementy z pohledového betonu za nimiž se skrývají obslužné prostory, výtahy, schodiště. Vnitřní prostor se tak stává velmi přehledný a čitelný. O čem byla výstava v tomto domě umění si již nepamatuji; ovšem prostor a práce se světlem ve mně zůstala zachována natrvalo. Dům je jedinečnou ukázkou toho jak lze minimem prostředků dosáhnout maximálního účinku: Jakoby
minimalismus šeptal jazykem
high-tech anebo vysoká konstrukční technologie provedená rukou minimalisty? Jak kdo chce… V každém případě je dům důkazem toho, že "truhlář" Zumthor dokáže zacházet nejen se dřevem ale i se sklem, kovem, betonem, či kamenem (
Lázně ve Valsu).
S objektem domu umění sousedí černá krabice objektu kavárny od téhož autora. Působí jakoby vyvažovací element skleněné kostky. Také tento objekt rozhodně stojí za shlédnutí.
Návštěva obou objektů jistě nepotěší jen architekty, ale může se stát zajímavou inspirací pro statiky a konstruktéry.
