Krematorium Baumschulenweg
Stavba krematoria nepatří k častým architektonickým zakázkám, skrývá však nesmírný konceptuální náboj. Německý architekt se jí zhostil v asketickém duchu, který připomíná až krutě monolity Tadao Anda. Dokázal ji však obohatit o několik prvků, kterými se z dnes již tradičního japonství vymyká, především uplatněním tyrkysové barvy na oceli v interiéru, nové jsou sloupy ve vstupním vestibulu (srovnej Kroupův návrh na bažantnici...), které pravděpodobně upomínají na motiv svic nebo možná svým vertikálním tvarem směřují k nebi. (jk)
„Lidé umírají a jsou nešťastní“ – architektura to nemůže změnit, ale místo spočinutí, prostor pro ticho ještě dokáže poskytnout, přestože ani kameny nejsou tak těžké, jako byly v solidnějších obdobích pevnější víry v nekonečno, jak tomu bylo například v Gize.
Zoufalá atmosféra, jakou jsme před pěti lety na tomto místě pocítili, byla odstrašující. Návštěvníka varovala aura bez krásy – „Vzdejte se naděje, vy, kdož vcházíte“. Srdce tohoto pustého Campo Santo bylo třeba vyměnit. Zde, kde zesnulí dostávají poslední požehnání – s celým nezbytným, smutným obřadem: vystavení, výzdoba, zajištění hudby, promluva a žeh –, si pozůstalí musí navzájem projevit soustrast a ulehčit smutek. Zde, uprostřed všeho dění, je zapotřebí místa, které vyvažuje pomíjivé s konečným, které vyjadřuje těžkopádnost smrti a umožňuje úlevu.
Naše poslední cesta je nejistá, ani církev, ani chrám mrtvých neukazují směr do nicoty či do ráje. Ve smyslu ztělesnění svobody i nevyhnutelnosti asi nejvíc přibližuje splnění úkolu intenzita, struktura maghrebské mešity. Piazza Coperta, místo uprostřed kenotafu, místo setkání, v němž jedinec zůstává ochráněn. Kotel pocitů.
Světlem ukončené sloupy představují v této 5000 let mládnoucí místnosti jediný bod zachycení pro nás, zaštítěné teokracií – ať už je to teokracie Mojžíše, Pavla, nebo Mohameda – kosmologické rozlišení mezi obydlenými hroudami hlíny a světlem slunce. „Slunce je Bůh,“ William Turner měl pravdu. A tato architektura nechce nic víc než spojit Otce Kámen, duši nebeskou, s Luciferem, andělem světla.
Veliké stěny a starobylé „dveře“ připomínají minulá období, kdy život posmrtný měl větší význam. Šeptají dnešním truchlícím „Sbohem“ a „Velký v nás je Bůh“ – a vodní zrcadlo s vejcem uprostřed místnosti se táže, co měl na mysli básník verši:
Všechny věčné prameny / prýští neúnavně dál,
A bůh? Má počátek? / Snad jednou Bůh začal?
Obřadní síně – jedna pro 50, druhá pro 250 návštěvníků – se skládají ze dvou kamenných kvádrů zapuštěných do dalšího obalu ze skla a kovu: zesnulá duše, rakev, urna již odplula do říše světla a je nyní spojena s nebem, mraky, stromy.
Budova vyjadřuje, jako žádná jiná, nezlomnou vůli architektů. Dutý nedělený kvádr 50 x 70 metrů, 10 metrů v zemi, 10 metrů nad ní, jeden kámen, jeden náhrobek trvající na materiálním souladu svých prostorů. A pokud je slovo pravdy na domněnce Ludwiga Wittgensteina, že architektura „nutí a velebí,“ že tam, kde není co velebit, nemůže existovat architektura, pak tato stavba velebí podstatu architektury, oslavuje prostor, klid stěn ve světle. A architektura víc dělat nemůže: „Se soucitem pro nenasytné je provokací očím, polévkou světu a hvězdou kryse,“ aby vyvolala jasný a pohádkový obraz.
„Lidé umírají a jsou nešťastní“ – architektura to nemůže změnit, ale místo spočinutí, prostor pro ticho ještě dokáže poskytnout, přestože ani kameny nejsou tak těžké, jako byly v solidnějších obdobích pevnější víry v nekonečno, jak tomu bylo například v Gize.
Zoufalá atmosféra, jakou jsme před pěti lety na tomto místě pocítili, byla odstrašující. Návštěvníka varovala aura bez krásy – „Vzdejte se naděje, vy, kdož vcházíte“. Srdce tohoto pustého Campo Santo bylo třeba vyměnit. Zde, kde zesnulí dostávají poslední požehnání – s celým nezbytným, smutným obřadem: vystavení, výzdoba, zajištění hudby, promluva a žeh –, si pozůstalí musí navzájem projevit soustrast a ulehčit smutek. Zde, uprostřed všeho dění, je zapotřebí místa, které vyvažuje pomíjivé s konečným, které vyjadřuje těžkopádnost smrti a umožňuje úlevu.
Naše poslední cesta je nejistá, ani církev, ani chrám mrtvých neukazují směr do nicoty či do ráje. Ve smyslu ztělesnění svobody i nevyhnutelnosti asi nejvíc přibližuje splnění úkolu intenzita, struktura maghrebské mešity. Piazza Coperta, místo uprostřed kenotafu, místo setkání, v němž jedinec zůstává ochráněn. Kotel pocitů.
Světlem ukončené sloupy představují v této 5000 let mládnoucí místnosti jediný bod zachycení pro nás, zaštítěné teokracií – ať už je to teokracie Mojžíše, Pavla, nebo Mohameda – kosmologické rozlišení mezi obydlenými hroudami hlíny a světlem slunce. „Slunce je Bůh,“ William Turner měl pravdu. A tato architektura nechce nic víc než spojit Otce Kámen, duši nebeskou, s Luciferem, andělem světla.
Veliké stěny a starobylé „dveře“ připomínají minulá období, kdy život posmrtný měl větší význam. Šeptají dnešním truchlícím „Sbohem“ a „Velký v nás je Bůh“ – a vodní zrcadlo s vejcem uprostřed místnosti se táže, co měl na mysli básník verši:
Všechny věčné prameny / prýští neúnavně dál,
A bůh? Má počátek? / Snad jednou Bůh začal?
Obřadní síně – jedna pro 50, druhá pro 250 návštěvníků – se skládají ze dvou kamenných kvádrů zapuštěných do dalšího obalu ze skla a kovu: zesnulá duše, rakev, urna již odplula do říše světla a je nyní spojena s nebem, mraky, stromy.
Budova vyjadřuje, jako žádná jiná, nezlomnou vůli architektů. Dutý nedělený kvádr 50 x 70 metrů, 10 metrů v zemi, 10 metrů nad ní, jeden kámen, jeden náhrobek trvající na materiálním souladu svých prostorů. A pokud je slovo pravdy na domněnce Ludwiga Wittgensteina, že architektura „nutí a velebí,“ že tam, kde není co velebit, nemůže existovat architektura, pak tato stavba velebí podstatu architektury, oslavuje prostor, klid stěn ve světle. A architektura víc dělat nemůže: „Se soucitem pro nenasytné je provokací očím, polévkou světu a hvězdou kryse,“ aby vyvolala jasný a pohádkový obraz.
0 comments
add comment
