Kostel Hohenzollernplatz

foto: Jaroslav Mareš, 2012

Evangelický kostel na náměstí Hohenzollernplatz v berlínské čtvrti Wilmersdorf vznikl podle návrhu Ossipa Klarweina z hamburského ateliéru Fritze Högera. Kostel je právem řazen mezi nejvýznamnější příklady meziválečného německého expresionismu.
Do 30. let disponovala církevní obec Wilmersdorf pouze dvěma kostely, přestože po připojení Wilmersdorfu k Berlínu v roce 1920 vzrostla místní populace téměř pětinásobně. V roce 1927 tedy farnost zakoupila pozemek na náměstí Hohenzollernplatz, který by sloužil potřebám severní části obce. Nejprve Otto Bartning předložil svoje dva návrhy a následně se konala architektonická soutěž, kde však porota nevybrala žádný z projektů. Až 26. června 1928 byl zakázkou pověřen hamburský architekt Fritz Höger, u něhož pracoval Ernst-Erik Pfannschmidt, který byl synem významného malíře a profesora na berlínské akademii Ernsta Christiana Pfannschmidta. Způsob získání zakázky tehdy vzbudil širokou diskuzi, poněvadž Högerův (Klarweinův) návrh příliš neodpovídal vkusu běžných návštěvníků kostela. Autorství kostela připadá Ossipu Klasweinovi, který v Högerově ateliéru pracoval již od roku 1921 jako hlavní architekt a jeho návrhy byly publikovány pod Högerovým jménem. Krátce před začátkem realizace se Klarwein přestěhoval do Berlína, aby to měl co nejblíže na staveniště. Základní kámen byl položen 30. září 1930 a slavnostní otevření kostela se konalo po dvou a půl letech 19. března 1933.
Kromě kostela na relativně malém pozemku vznikl také společenský sál, obecní dům, přijímací a spolkové prostory, ubytování sester, mládežnický internát a šest bytů pro duchovní a zaměstnance kostela. Kostel se přimyká k blokové zástavbě Hohenzollernplatz a společně se vstupem do obecního domu a fary utváří uprostřed zalesněného parku komorní dlážděné náměstí. Aby se podařilo naplnit veškeré prostorové nároky, je společenský sál umístěn pod zemí. Hlavní trojlodní prostor (40m dlouhý, 14m široký a 20m vysoký) s bazilikálním osvětlením je utvářen lomenými železobetonovými žebry. Prostor za gotizujícím portálem je 10m široký a 18m vysoký. Věž zvonice měří i s křížem 66 metrů. Mírně se zužující věž vybíhá z hmoty kostela směrem do ulice i přilehlého náměstí.
Rok po dokončení kostela Klarwein opouští nepřátelsky naladěné Německo a odchází se svojí rodinou do Palestiny. Do nového objektu kostela se mezitím nastěhoval mládežnický svaz, poskytovala se tu pomoc opuštěným ženám a ubytování řádových sester. Během 2. světové války by objekt 22. listopadu 1943 zasažen trhavou bombou, těžce poškozen a téměř celý vyhořel, čímž kostel nenávratně přišel o varhany veškeré vnitřní vybavení ze dřeva. Nepoškozené místnosti poté využívalo vrchní velitelství válečného námořnictva a vojenský lazaret. Ihned po válce kostel získal provizorní střechu, ale poslední trosky zmizely až v roce 1953 a po dvou letech se znovu slavnostně otevřel. Skutečná sanace a náprava válečných škod památkově chráněného kostela se odehrála až na přelomu 90. let minulého století.