Kostel a klášter sv. Hallvarda
St. Hallvard Kirke og Kloster
Katolický kostel a klášter svatého Hallvarda se nachází na skalnatém vrchu Enerhaugen ve východní části centrálního Osla. Okolní čtvrť je hustě osídlená a patří k etnicky i nábožensky nejpestřejším ve městě. Bezprostřední okolí ovšem netvoří kompaktní městská zástavba, ale soubor výškových obytných bloků, postavených na přelomu padesátých a šedesátých let. Svatý Hallvard je norský světec, patron Osla – jeho stylizovanou postavu lze dodnes spatřit na symbolech, spojených s městem, včetně například kanálových poklopů. Zasvěcení navazuje na nedalekou středověkou katedrálu svatého Hallvarda, z níž dnes zbývají jen ruiny. Nový klášter byl stavěn pro františkány, kteří jej užívali do roku 2008, odkdy se o provoz farnosti starají laičtí kněží. Svatý Hallvard je největší katolická farnost v Norsku – v době vysvěcení kostela, 15. května 1966, měla 1000 farníků, dnes jich je přes 12000 a pocházejí především řada imigrantů z okolních čtvrtí Grønland a Grünerløkka.
V tradičně protestantském Norsku je katolický kostel výjimka, a stejně tak je výjimečná i jeho podoba.
Lund a Slatto patřili k nejúspěšnějším a také nejproduktivnějším architektům Norska v době od padesátých do osmdesátých let. Touto stavbou se ve své tvorbě nejvíc přiblížili brutalismu: jako materiál zvolili cihly a hrubý beton, které doplnili sklem. Kostel je koncipován na půdorysu kruhu, vepsaného do čtverce. Toto půdorysné schéma architekti využili i ve své další stavbě, studentském domu Chateau Neuf v Oslu. V případě kostela ovšem tvar kruhu odpovídá hlavně stropu, jehož forma jednoznačně dominuje interiéru stavby. Betonový strop má totiž konkávní tvar, takže je nad kostelní lodí výrazně prověšený. To samozřejmě vyvolává silný smyslový účinek a nese s sebou i symboliku: zdůrazňuje se střed centrálního prosotru kostelní lodi a pomyslná vertikální osa, která jím prochází. Interiér je záměrně velmi tmavý a světlo sem vstupuje kromě nízkých dveří pouze úzkými štěrbinami. Stěny z hrubých materiálů mají silný haptický účinek a jsou v nich zazděná i svítidla nebo například drobný fragment gotického tesaného kamene z někdejší katedrály. Stavba vyvolala ihned po dokončení velkou pozornost a získala hned několik architektonických ocenění. Věnoval se jí i nejznámější norský architekt a teoretik Christian Norberg-Schulz, jehož text zde následuje. V roce 1993 se vnější tvar celé stavby poněkud zkomplikoval, když přibyly dvě přístavby na půlkruhovém půdorysu. Jsou v nich umístěny kanceláře charity a farní místnost.
Sotva která stavba ze šedesátých let se setkala s takovým zájmem a uznáním jako kostel a klášter svatého Hallvarda na vrchu Enerhaugen. Základní téma projektu je nanejvýš jednoduché; kruhový prostor kostela je umístěn uprostřed čtvercového bloku. Při pohledu zvenku se blok jeví jako uzavřená masa, která má přes své skromné rozměry mimořádnou sílu. Vchod do kostela je skrze úzkou skulinu, která zdůrazňuje jak účinek bloku, tak kruhovou, objímající formu vnitřku. Na Enerhaugenu by se mohlo zdát přirozené představit si nějaký dramatický kostel v protikladu k okolním nudným, volně umístěným obytným blokům, které kopci vévodí. Dnes je také obvyklé zkrášlovat kostely příkrými střechami a stoupajícícmi skořepinami – architekti doufají, že tím dosáhnou ‚posvátného‘ účinku. Lundova a Slaattova budova připomíná, že posvátno je něco hlubšího. Místo aby hledali řešení ve velkolepém gestu, vytvořili silnou formu. Ta odpovídá klášternímu principu odloučení, nebo dokonce vyjadřuje ‚nedosažitelný‘ charakter. Je to nicméně hlavně kostelní prostor sám, který si žádá naši pozornost. Kruhový prostor obzvlášť dobře uspokojuje lidskou potřebu pevného bodu; zároveň vyjadřuje smysl pro komunitu činem shromáždění. Ve svatém Hallvardu tyto základní kvality znovu ožívají; zděné stěny shromažďují a sjednocují, zároveň ale chytře naplánované asymetrické prvky odrážejí kontrastní složitost moderního života. Je to zejména výrazný strop, který dává prostoru jeho nejnápadnější charakteristiku. Tato zvláštní ‚anti-kupole‘ je zároveň hrozivá a uklidňující, podobně jako je Nebe zároveň pořád nové i známé. V roce 1966 měl Kjell Lund přednášku ve Spolku architektů Osla, nazvanou „Architektura a identita“, v níž řekl:
„Ve všech dobách vytvářel člověk obrazy, aby viděl sám sebe a aby byl tím, co vidí. Skrze obrazy hledal identitu (…). Jako architekti známe všechny prvky, které ustavují architektonický jazyk obrazů – přestože je žádný z nás je nezná dost dobře (...). Zásadní bod je pro nás to, že struktura nebo prostředí je uspořádáno takovým způsobem, že stimuluje naše psychologické potřeby (…). Norští architekti mají rozumně vyvinuté sociální povědomí. Zabýváme se mnoha oblastmi a oprávněně žádáme, aby naše názory byly respektovány. Ale když vyjadřujeme naše myšlenky skrze architekturu – jejím vlastním jazykem, jsme stále bezmocní (...).“
Ve svatém Hallvardu Lund a Slaatto ukázali, že jsou mistry architektonického výrazu a jeho použitím vytvořili opravdové místo s identitou.
Literatura
– Lund & Slaatto. St. Hallvard kirke og kloster, tekst Christian Norberg-Schulz, Kjell Lund, P. Johan C. H. Castricum OFM, P. Ronald Hölscher OFM, Arfo, Oslo 1997.
– Christian Norberg-Schulz, Modern Norwegian Architecture, Oslo 1986.
V tradičně protestantském Norsku je katolický kostel výjimka, a stejně tak je výjimečná i jeho podoba.
Lund a Slatto patřili k nejúspěšnějším a také nejproduktivnějším architektům Norska v době od padesátých do osmdesátých let. Touto stavbou se ve své tvorbě nejvíc přiblížili brutalismu: jako materiál zvolili cihly a hrubý beton, které doplnili sklem. Kostel je koncipován na půdorysu kruhu, vepsaného do čtverce. Toto půdorysné schéma architekti využili i ve své další stavbě, studentském domu Chateau Neuf v Oslu. V případě kostela ovšem tvar kruhu odpovídá hlavně stropu, jehož forma jednoznačně dominuje interiéru stavby. Betonový strop má totiž konkávní tvar, takže je nad kostelní lodí výrazně prověšený. To samozřejmě vyvolává silný smyslový účinek a nese s sebou i symboliku: zdůrazňuje se střed centrálního prosotru kostelní lodi a pomyslná vertikální osa, která jím prochází. Interiér je záměrně velmi tmavý a světlo sem vstupuje kromě nízkých dveří pouze úzkými štěrbinami. Stěny z hrubých materiálů mají silný haptický účinek a jsou v nich zazděná i svítidla nebo například drobný fragment gotického tesaného kamene z někdejší katedrály. Stavba vyvolala ihned po dokončení velkou pozornost a získala hned několik architektonických ocenění. Věnoval se jí i nejznámější norský architekt a teoretik Christian Norberg-Schulz, jehož text zde následuje. V roce 1993 se vnější tvar celé stavby poněkud zkomplikoval, když přibyly dvě přístavby na půlkruhovém půdorysu. Jsou v nich umístěny kanceláře charity a farní místnost.
Sotva která stavba ze šedesátých let se setkala s takovým zájmem a uznáním jako kostel a klášter svatého Hallvarda na vrchu Enerhaugen. Základní téma projektu je nanejvýš jednoduché; kruhový prostor kostela je umístěn uprostřed čtvercového bloku. Při pohledu zvenku se blok jeví jako uzavřená masa, která má přes své skromné rozměry mimořádnou sílu. Vchod do kostela je skrze úzkou skulinu, která zdůrazňuje jak účinek bloku, tak kruhovou, objímající formu vnitřku. Na Enerhaugenu by se mohlo zdát přirozené představit si nějaký dramatický kostel v protikladu k okolním nudným, volně umístěným obytným blokům, které kopci vévodí. Dnes je také obvyklé zkrášlovat kostely příkrými střechami a stoupajícícmi skořepinami – architekti doufají, že tím dosáhnou ‚posvátného‘ účinku. Lundova a Slaattova budova připomíná, že posvátno je něco hlubšího. Místo aby hledali řešení ve velkolepém gestu, vytvořili silnou formu. Ta odpovídá klášternímu principu odloučení, nebo dokonce vyjadřuje ‚nedosažitelný‘ charakter. Je to nicméně hlavně kostelní prostor sám, který si žádá naši pozornost. Kruhový prostor obzvlášť dobře uspokojuje lidskou potřebu pevného bodu; zároveň vyjadřuje smysl pro komunitu činem shromáždění. Ve svatém Hallvardu tyto základní kvality znovu ožívají; zděné stěny shromažďují a sjednocují, zároveň ale chytře naplánované asymetrické prvky odrážejí kontrastní složitost moderního života. Je to zejména výrazný strop, který dává prostoru jeho nejnápadnější charakteristiku. Tato zvláštní ‚anti-kupole‘ je zároveň hrozivá a uklidňující, podobně jako je Nebe zároveň pořád nové i známé. V roce 1966 měl Kjell Lund přednášku ve Spolku architektů Osla, nazvanou „Architektura a identita“, v níž řekl:
„Ve všech dobách vytvářel člověk obrazy, aby viděl sám sebe a aby byl tím, co vidí. Skrze obrazy hledal identitu (…). Jako architekti známe všechny prvky, které ustavují architektonický jazyk obrazů – přestože je žádný z nás je nezná dost dobře (...). Zásadní bod je pro nás to, že struktura nebo prostředí je uspořádáno takovým způsobem, že stimuluje naše psychologické potřeby (…). Norští architekti mají rozumně vyvinuté sociální povědomí. Zabýváme se mnoha oblastmi a oprávněně žádáme, aby naše názory byly respektovány. Ale když vyjadřujeme naše myšlenky skrze architekturu – jejím vlastním jazykem, jsme stále bezmocní (...).“
Ve svatém Hallvardu Lund a Slaatto ukázali, že jsou mistry architektonického výrazu a jeho použitím vytvořili opravdové místo s identitou.
Zdroj: Ch.Norberg-Schulz, Modern Norwegian Architecture, s.121-123
Autor textu, překlad úryvku a fotografií: Ondřej Hojda
Autor textu, překlad úryvku a fotografií: Ondřej Hojda
Literatura
– Lund & Slaatto. St. Hallvard kirke og kloster, tekst Christian Norberg-Schulz, Kjell Lund, P. Johan C. H. Castricum OFM, P. Ronald Hölscher OFM, Arfo, Oslo 1997.
– Christian Norberg-Schulz, Modern Norwegian Architecture, Oslo 1986.
0 comments
add comment
