Kiasma

Mnoho organizací se přes čtyřicet let usilovně snažilo založit Muzeum soudobého finského umění. V roce 1990 bylo konečně založeno jako část Finské národní galerii a v následujících osmi letech bylo nuceno živořit v malých a nevyhovujících prostorách Atenea. V roce 1993 byla městem Helsinki vypsána veřejná soutěž, které se zúčastnilo přes 516 návrhů (otevřená byla však pouze severským, pobaltským a vyzvaným světoznámým architektům jako Coop Himmelb(l)au, Álvaro Siza nebo Kazuo Shinohara), kterou nakonec vyhrál Steven Holl se svým projektem nazvaným “Chiasma - propletení hmoty budovy s geometrií města a krajiny”.
Pro budoucí stavbu byla vybrán záliv Töölönlahti, položený v centru města v blízkosti Aaltovy Finlandia Hall, Eliel Saarinenovy železniční stanice a sochy polního maršála C.G. Emila Mannerheima (největší hrdina občanské války). Paradoxně nejmenší z těchto tří objektů dělal největší překážku (útoky ze strany tisku, radních i veřejnosti).
Na dvojzakřivený propletenec byl použit zinek, hromada oceli, skla a lesklý černý beton. S problém kvalitně osvětlit 25 výstavních sálů v pěti poschodích nedělalo Mistrovi žádných obtíží a dokázal “svým” světlem navodit chladivý a osvěžující na návštěvníky uvnitř. Naopak z venku se budova v téměř vždy zatažených Helsinkách tváří jako zářivý červ. Vstupní hala je synonymem původní myšlenky, hlavním komunikačním prvkem a nefotogeničtějším prvkem interiéru. Kiasma byla prvním s projektu přestavby celého zálivu Töölönlahti a další slibné stavby se v jejím okolí začínají rodit.

Petr Šmídek, 2001

Vlastní pocity – muzeum na mě zvenku nepůsobí tak monumentálně jako z většiny fotek. Pokud návštěvník nezná příběh o proplétání, který architekt zakódoval do muzea, musí se mu pak stavba jevit jako obří socha svíjející se mezi prosklenou administrativní budovou a rušnou komunikací. Přízemí muzea ovládá společenský život a komerce. Přestože polovina vnitřních prostorů připadá na rampy, schodiště, chodby a další komunikace, zbývá stále dost místa pro galerie. Muzeum jsem navštívil dvakrát a pokaždé zvítězil prostor nad vystavovanými exponáty. Galerie nejsou příliš vhodné k vystavovaní. Na šikmé stěny se nedá nic instalovat a světlíky jsou tu spíš pro parádu nebo umělecký dojem. Muzeum je místem k procházení, potkávání a pozorování ostatních návštěvníků než samotného umění. Pohyb je nejdůležitějším prostředkem k vnímání prostoru muzea (jeho středové části).
Hollovy umělecké ambice neskončily jen u formování vnějšího pláště a rozvržení vnitřních stěn. Návštěva zdejších záchodů má stejný umělecký zážitek jako v horních galeriích (míněno v pozitivním duchu). Dělící příčky, měděné baterie, umyvadla, kliky, záklopky nesou jasný Hollův rukopis. Má zničená páteř se nespokojí jen tak s nějakou židlí. Na těch smaragdově zbarvených kouscích za měděnými stoly v kavárně Kiasmy se mi sedělo krásně. Škoda, že nejsem o nějaký ten rok mladší. Drátěné dětské sedačky tu mají průsvitná křídla. Vnitřní vybavení sice působí levně, ale je z něj cítit duch umělce.
Dosud jsem tvrdil, že Hollovy evropské realizace za těmi americkými výrazně pokulhávají. Po návštěvě Kiasmy budu muset tento názor přehodnotit. Podobně jako z minuloroční návštěvy Portugalska jsem si přinesl nejsilnější zážitek z Casa da Música od holandské OMA, tak i z letošního výletu na sever Evropy byla jedním hřebů cesty stavba od přespolního autora.