Kaple Panny Marie Utěšitelky v Le Raincy

Inženýrská kancelář bratří Perretů navrhovala železobetonové stavby již na počátku 20. století. Auguste Perret vítal každého ve svém pařížském ateliéru větou “Je fais du béton armé“ (dělám železobeton). Jen málokdy ukrýval nosnou betonovou konstrukci za omítkou či kamenným pláštěm. Chtěl, aby každý našel v přiznaném materiálu krásu. Jeho architektura skrze konstrukci formovala prostor. Perret se nezdráhal tento znovuobjevený surový materiál použít u významných veřejných zakázek jako divadlo, hudební sál nebo obchodní centrum. V případě malého města Le Raincy ležícího dvanáct kilometrů východně od Paříže byla železobetonová konstrukce použitá dokonce na stavbu katolického kostela zasvěceného Panně Marii Utěšitelce a na připomínku obětí obou bitev na Marně, které se odehrály za první světové války. Výsledkem je první železobetonový kostel vybudovaný ve Francii, který nese všechny kvality gotických katedrál, kde je hmota minimalizována a dáno na obdiv konstrukční řešení. Na rozdíl od gotiky je však Perretova konstrukce oproštěna od mystiky a soustředí se na co nejracionálnější řešení.
Třebaže mokrý proces odlévání železobetonu vyžaduje časté technologické přestávky, tak se kostel podařilo dokončit za pouhých čtrnáct měsíců. Auguste Perret, který byl rovněž jedním z donátorů, se rozhodl pro beton také z důvodu omezených finančních prostředků. Vstupnímu průčelí dominuje betonová věž se zvonicí vysokou 50 metrů. Hlavní loď “Sainte-Chapelle du béton armé” (železobetonová svatá kaple) se rozkládá na obdélníkovém půdorysu 56 m x 20 m. Velkolepý sakrální prostor lehce člení vždy čtveřice desetimetrových sloupů zužující se od 45 cm u paty po 35 cm na vrcholu. Složitější kruhové bednění kompenzuje úspora materiálu. Sloupy připomínající kmeny stromů napomáhají v pozvolném rozlévání světla bez ostrých stínů. K vysvěcení a první bohoslužbě v kostele došlo 17. června 1923. Varhany od mistra Johna Abbeye pochází z roku 1875 a byly sem převezeny ze starého kostela v St-Louis a v roce 1957 doznaly na varhany změn.
Perret se rozhodl pro jednoduchý dekor vycházející z pěti druhů prefabrikovaných betonových tvárnic (kříž, diamant, kruh, čtverec a obdélník). Tyto tvárnice nevytvářely jen nenosný obvodový plášť vitrážových oken (autorem je sklářský mistr Marguerite Huré), ale byly použity i při bednění klenutých stropů, kde napomohly ke zlepšení akustiky v hlavní lodi.
Již ve 20. letech minulého století navrhl sochař Antoine Bourdelle motiv Piety nad vstupní tympanon. K instalaci bronzového odlitku na základě Bourdellovy malby v měřítku 1:1 však došlo až v roce 1999.
V roce 1966 byl kostel prohlášen historickou památkou a ihned započaly první restaurační práce. Agresivní městské prostředí způsobilo, že dnes, téměř po sto letech od dokončení kostela, trpí beton pozvolnou degradací a odhalování nedostatečně kryté ocelové výztuže. Vitrážemi z jednoduchého zasklení vloženými přímo do betonových tvárnic postupně zatéká. Rekonstrukce Perretovy experimentální konstrukce je pochopitelně daleko obtížnější a nákladnější než u tradičních zděný a omítaných staveb.
Pro české publikum se nabízí zajímavá paralela s Bedřichem Feuersteinem, který v letech 1924-26 pracoval v Perretově pařížské kanceláři, kde se důvěrně seznámil s projektem kostela v Le Raincy a později se o nabyté zkušenosti podělil s Antonínem Raymondem, v jehož tokijském ateliéru Feuerstein pobýval v období 1926-31. Raymond následně v roce 1937 postavil v areálu Ženské křesťanské univerzity v Tokiu kapli, která je téměř identickou kopií (v polovičním měřítku) Perretova kostela ve francouzském Le Raincy.