Jussieu 16M / L'Atrium

Projekt Jussieu 16M od kanceláře Périphériques dokomponovává a polidšťuje obří komplex univerzity Pierra a Marie Curiových v centru Paříže. Univerzitní areál postavil mezi lety 1963-68 architekt Edouard Albert jako jednolitý šestipodlažní blok založený na pravidelné se křížícím rastru křídel a vnitřních atrií. Opakováním tohoto modulu nakonec celý komplex nabyl neuvěřitelných rozměrů. Racionálně navržený areál působí přehledně, ale student se v něm necítí moc příjemně. Mladá generace se ho snaží “vylepšit“ graffiti. Také stavební firmy nezůstávají sedět s rukama v klíně: komplex prochází postupnou rekonstrukcí, při níž je odstraňován zdraví škodlivý azbest. Jedním z posledních architektonických přírůstků je Jussieu 16M od Périphériques. Jejích projekt se snaží kreativním způsobem navazovat na stávající budovy a vytvořit plynulý přechod mezi zvýšenou platformou školy a okolním terénem. Ukončují stávající modulovou síť z 60. let, ale zároveň ji deformují. Tam, kde Edouard Albert původně naplánoval jedno atrium, oni vytvořili hned dvě (otevřené a uzavřené). Zasklení fasády nové přístavby převzalo rastr od stávajících budov. Další vrstvu pláště tvoří hliníkové plechy s různě velkými kruhovými otvory (celkem osmi vzorů), které dodávají fasádě jednolitost a proměnnou hloubku. Mezi stávající zvýšenou platformu univerzity a okolní terén navrhli sytě oranžovou svažující se betonovou krajinu, která je nepravidelně jako japonská origami vyskládaná, aby propojila obě výškové úrovně.
Z ulice od botanické zahrady na univerzitní platformu stoupají tři schodiště: dvě z rue Cuver a jedno boční. Prvním projdete po okraji nového křídla dále do univerzitního areálu, druhé vás nasměruje do venkovního atria a třetí vede přímo do budovy. Uprostřed krytého atria je spleť schodišť a eskalátorů vedoucí do horních pater, kde jsou kolem ochozů seřazeny posluchárny, učebny, laboratoře, knihovna a kanceláře. Oranžová lesklá podlaha atria kontrastuje s matnými stěnami betonových prefabrikátů. Chodby lemující atrium jsou od sebe v každém patře barevně odlišeny.
Nová přístavba působí jako kdyby její autoři vzali některé ze stávajících křídel univerzity a tomu pak zdeformovali rastr, na některých místech ho odhalili, vykousli a výsledný tvar pak zabalili do děrovaného pláště. Ve monotónním prostředí místní univerzity je tvarová a barevná smršť od Périphériques více než příjemným osvěžením.
Ve stejném bloku se jen několik desítek metrů od Jussieu 16M nachází Nouvelův Arabský institut. Možná se David Trottin inspiroval kruhovými variacemi pro svou fasádu právě tam.
Lepší představu o tvorbě a způsobu práce této kanceláře si můžete udělat v následující divoké zprávě, kde jsou komentáře obou architektů vyznačeny hnědě (Louis Paillard obyčejně a David Trottin kurzívou).

---

Tato obří čelist (vchod) bude polykat studenty...
To právě teď navrhujeme v Nancy. Zde bude stát velký betonový blok, který bude drsný, pevný a kompaktní jako je dlažební kostka, umístěna ve městě velice promyšleným způsobem. Uvnitř bude dlouhá červená linka s vyprecizovanými jednobarevnými zaoblenými rohy. Je to taky spletité a neznámé a myslím si, že to bude vytvářet podobný způsob prostorového a smyslového úžasu, jaký známe například z kostelů, aniž bychom však museli padesát let čekat. Nakonec to něco, co hledáme, je, abychom abychom smrštili čas, aby ve stavbách, které děláme, už bylo cítit...síla...vzrušení, když vcházíte.
Jedním z hlavních problémů bylo propojit hlavní plošinu Jussieu s úrovní okolního terénu.
Není to prach dějin, co by vytvářelo emoce. Je to jako se starými lidmi. Ono je vždy těžké si připustit, že by byli špatní, méněcenní nebo hloupí za svého mládí, ale z mladých kreténů (assholes) vyrostou vždy staří kreténi...Emoce souvisí s kouzlem místa, s jeho pravými kvalitami, hmatatelnými od začátku.
Tento sjednocující plášť/obal tvoří osm svislých panelů – náhodným děrovaným vzorem o různých velikostech do lisovaného lakovaného plechu; panely vytvářejí tlustou smyslovou kůži a ochranu před sluncem.
Co se nám starých věcech (předmětech nebo architektuře) zamlouvá, že jsou nesmrtelné; spojují nás s naší minulostí, našim původem, jsou součástí prostředí, našich kořenů a potřebujeme je proto, abychom se mohli pohnout kupředu, odstrčit se vpřed.
Ulehčení pohybu lidem nepochybně usnadní posun myšlenek a vědomostí. Mottem projektu je slogan “zlepšování učení“.
Vzpomínám si, když jsme pracovali na projektu muzea Quai Branly*. Tehdy byl problém takový: jak můžeme stavět hodně a rychle, zatímco se nám podaří udržet ten druh energie, který tu byl, když lidé stavěli pozvolna během dlouhého časového období. Podívejte se na Prado, které bylo stavěno po několik století a tvoří ho řada přístaveb...Je tam taková energie, že pokud bychom ho chtěli vytvořit dnes, museli bychom tak činit téměř experimentálním způsobem. Bylo by to jako muset bádat jeden a půl roku v laboratoři (in vitro).
Jen se podívejte na ty všechny hrady, muzea a další významné stavby, kterým trvalo desítky let něž byly konečně hotové a už na sobě měly patinu.
To je to, o co jsme s MVRDV u projektu muzea Quai Branly* usilovali: přinést sebou další druhy impulzů dále zdůrazňujících a urychlujících tyto procesy. To je další z prvků opakující se v naší práci: pokus uměle stvořit procesy umožňující neznámým věcem, aby mohly být časem postaveny.
Velkolepé kryté atrium běžící přes celou výšku budovy působí jako srdce vzdělávacího centra plnící komunikační prostory a propojující různé orgány tvořící tento organismus. Jeho dýchání může být pozorováno přes průsvitnou fasádu, stejně tak jako kůže umožňuje budově dýchat.
Pracujeme ve výrobním procesu, který vyžaduje rychlost.
Použití základních materiálů (beton, kov a sklo) vydává silnější, prostý a solidní estetický dojem.
Času není nazbyt! Nezáleží na velikosti projektu, obvykle máme jeden rok na jeho přípravu a jeden rok na stavbu. Celkově jsme pořád součástí produkčního systému.
Máme v tom celkem jasno. Nepracujeme v nějakém neurčitém prostoru nebo kapli bez spojitosti se skutečným světem. Žijeme v tomto opravdovém světě.
Někdy s tím zcela chladnokrevně počítáme; dostaneme do bodu, kde nevíme, jestli bychom měli předvídat nebo si ponechat naivní nevědomost o tom, jak věci fungují...drzost...nevinnost.

*Soutěžní projekt pro muzeum Quai Branly, na kterém spolupracovali s rotterdamskou kanceláří MVRDV, byl založen na organizaci, fungování a míchání různých využití jaké známe ze supermarketů.