Hudební divadlo v Grazu

"The relationship between music and architecture is a classical one. Too classical for our times, may be the thought of many contemporary architects. But that is not our view; UNStudio likes classical with a twist." UNStudio

Graz neboli Štýrský Hradec, je Brnu v mnohém podobný. Stejně jako Brno je druhým největším městem země, ale netrpí kvůli tomu komplexem. Stejně jako v Brně je uprostřed města zelený kopec se zbytkem opevnění, ale na rozdíl od toho brněnského je navštěvován nejen lidmi venčícími své psy. Je také univerzitním městem, kde počet studentů tvoří nezanedbatelnou část města a dodává mu svěží elán. Co do počtu obyvatel a rozlohy je trochu menší než Brno a poměrně menší než hlavní město, ale právě z tohoto dokázal udělat svou přednost a pro své obyvatele vytváří příjemné prostředí k životu, aniž by jim chtěl namluvit, že právě jejich město je středem Evropy, ne-li celého světa. Díky rozhledu a otevřenosti zde má soudobá kvalitní architektura své místo a město jí pro to vytváří podmínky nejen tím, že jsou zde pořádány architektonické soutěže.

Jedním takovým příkladem je Hudební divadlo. Vzniklo v blízkosti historického centra Grazu, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO (dokonce o rok dříve, než bylo zapsáno centrum Vídně). Hudební divadlo je místem, kde mladí hudebníci začínají sbírat své zkušenosti. Proto jej architekti, dle svých slov, chtěli navrhnout tak, aby bylo co nejvíce zřejmé, že tato budova opravdu hudbou žije a že hudba žije v ní.

MUMUTH (Haus für Music und Musictheater) jako instituce, která provozuje Hudební divadlo, existuje v Grazu od roku 1963. Vzniklo jako fakulta v rámci univerzity, jako místo pro zkoušky, ale také hudební události, živé koncerty a pro podporu uměleckého života studentů. V roce 1998 byla vyhlášena architektonická soutěž na novou budovu, jíž se zúčastnilo 212 soutěžících z různých zemí. Díky nedostatku financí města na všechny programy, které mělo sponzorovat (v té době se stavěl Kunsthaus) a díky politickým změnám ve vedení se z toho ovšem stal běh na dlouhou trať a od začátku soutěže k otevření Hudebního divadla uběhlo deset let (včetně dvou let, kdy probíhala vlastní stavba). V tomto lze také najít mnoho společného s Brnem, ovšem s tím rozdílem, že stavba nakonec postavena byla a veškerá vynaložená energie a investice nepřišly na zmar. Zpoždění nakonec umožnilo využití nových akustických technologií, které se do té doby staly cenově dostupnější a umožnily velkou flexibilitu sálu. Oficiálního otevření se Hudební divadlo dočkalo 1. 3. 2009  a bylo uvedeno Mozartovou operou Kouzelná flétna.

Ačkoliv se projekt z vnějšku od své podoby na začátku značně změnil, dvě hlavní vnitřní témata přetrvala. V prvním kole soutěže zvítězila spíše velmi koncepční vize architektů, kterou byla představa konstrukce s tak úzkým vztahem k hudbě, jako jsou pružiny s proměnným průměrem, které se mohou natahovat, stlačovat nebo skládat do sebe a vytvářet tak různé objemy, čímž vznikají různě velké prostory jeviště, hlediště a zkušebních místností. Spirála byla inspiračním prvkem, který definuje celý prostor. Její linie, které bez ztráty spojitosti vytváří různé prostory, měly navázat na kompozici současné hudby. Ve druhém kole byl pak tento návrh rozpracován v duchu spirálového konceptu a byl využit princip, který architekti nazvali BLOB-TO-BOX ve smyslu umístění beztvarého prvku do prostoru jasně definovaného a formovaného. Vnějšek budovy je tvořen kvádrem (BOX), jehož pravoúhlý tvar severní strany volně přechází v dynamičtější tvar jižní části. Toto tvarování vychází z uspořádání interiéru, kdy jedna část budovy (jižní) tepe díky dynamickému pohybu lidí během různých akcí a druhá část (severní) je klidná zóna, kde si návštěvník užívá umělecký zážitek v auditoriu. Blob tak přechází do boxu, jak při formování vnitřního prostoru, tak u vnější fasády, která vnitřnímu uspořádání odpovídá. Jinými slovy v reálu je princip budovy utvářen prolínáním přímého, nekompromisního černého bloku divadelního sálu a spirály, která se objevuje v modifikovaných verzích jako v něm plující veřejný prostor (ať už se jedná o foyer, schodiště nebo jiné).

Pocit volně tekoucího prostoru vytváří mohutná betonová spirála schodiště, která spojuje vstupní prostor se sálem v patře a se zkušebními sály nad ním. Z foyer je přístupný multifunkční sál až pro 450 diváků, který je variabilní a lze jej přizpůsobit různému počtu posluchačů a různě velkým představením - od sólového vystoupení až po operu s celým orchestrem (díky 108 elektromechanicky zvedaným plošinám je totiž možné jednoduše upravit i hlediště od rovného k různě stupňovitému). Budova má dva vchody - severní z parku, který slouží zaměstnancům a studentům při běžném denním provozu a oficiální vchod na jižní straně, přístupný z malého náměstí, který je využíván veřejností při představeních, kdy je služební vchod uzavřen a přeměněn mobilním nábytkem na šatnu.

Budova je pětipatrová, se čtyřmi nadzemními a jedním podzemním podlažím. Spirála spojující tři různé výškové úrovně, je ústředním prvkem veřejného vnitřního prostoru, kolem kterého se vše odehrává. Je to jedna z nejodvážnějších konstrukcí, kterou UNStudio zatím navrhlo (mnohem složitější než předchozí Muzeum Mercedes-Benz ve Stuttgartu). Rozměry spirály si vyžádaly daleko větší preciznost a přesnost při sestavování bednění a kladení výztuží. Bylo nutné použít samozhutňující beton, který byl do bednění pumpován ze spodu namísto napouštění shora, jak je to běžné (původně byly spirály navrženy ocelové, ale ze statického hlediska to nebylo možné). Beton byl díky své tvarovatelnosti použit jako jeden z hlavních materiálů, ve veřejné části budovy se objevuje převážně v pohledové formě. Při tvorbě konceptu budovy narazili architekti na práce filosofa Gillese Deleuze a přišli tak na jeden prvek, který je pro hudbu a komponování důležitý a kterému nevěnovali dostatečnou pozornost - opakování. Opakování s různou intenzitou, hustotou a intervaly, které přináší zvučnost a vymezuje prostor. Opakování, které v různých obměnách vytváří vyšší celky. Tento princip se rozhodli využít na skleněné fasádě pod ocelovou sítí v podobě opakujícího se vzoru v různých tónech, sytosti a hustotě. Vzhled divadla se tak během celého dne mění se změnou dopadajícího světla (původně měla být spirála a interiéry budovy viditelné přes průhlednou fasádu tak, aby byl umocněn celý design hudby pomocí rytmu, spojitosti a směřování).

Podle architektů je podstatný vnitřek budovy, její vnějšek je jeho doplněním a tohoto skutečně dosáhli. Budova ožívá veřejným životem převážně ve večerních hodinách, po setmění a jejím rozsvícení, kdy se stává nepřehlédnutelnou a živou součástí města. Ukazuje sama sebe a své přednosti v době, kdy v ní ukazují studenti své dovednosti. To vše ale pouze na dvě až tři hodiny. Zbytek času, to je během dne, kdy by měla tvořit součást veřejného života města a místa, je budova chráněna před zraky svého okolí a do jisté míry se proti němu vymezuje svou ochrannou a uzavřenou schránkou, což je trochu škoda.

V dnešní době je architektura jako obor otevřená novým přístupům, metodám, technologiím a materiálům. Bez těchto kulturních a ideologických inovací by tato profese ztratila svou specifičnost a stala by se jednoduchou a slepou částí stavebnictví. Proto se UNStudio, ostatně jako vždy, rozhodlo jít tímto směrem nových výzev a otázek a v centru města vznikla budova, která stojí za navštívení.