Hlavní železniční nádraží Maribor

Maribor, nejstarší druhé největší slovinské město, bylo odnepaměti významnou dopravní křižovatkou. Zmínka o nejstarší městě štýrské části Slovinska pochází již začátku 13. století. Význam osady ležící podél řeky Drávy pod hradem Markburg zesílil v polovině 19. století, kdy zde bylo vybudováno žželezniční spojení mezi Vídní a Terstem.  Železniční trasa dotýkající se východního okraje historického centra napomohlo nebývalému rozvoji města. Rozkvět průmyslu a ekonomiky zapříčil naléhavou potřebu regulačního plánu, aby se nemohlo město živelně rozrůstat a zachovalo si svoje historické kvality. Plečnikův žák Jaroslav Černigoj ustanovil počátkem 30. let minulého století základy moderní architektury v Mariboru, když ve funkcionalistickém duchu vytvořil v roce 1938 regulační plán města.
Milan Černigoje vystudoval u Plečnika o pět let později než jeho bratr Jaroslav a od 50. letech provozoval v Mariboru vlastní ateliér, kde usiloval o navázání myšlenky funkcionalismu. Mezi jeho nejvýznamnějších realizace patří budova hlavního železničního nádraží pozoruhodná nejen pro svoji architektonickou, ale především urbanistickou hodnotu. Výrazná lineární stavba se severojižní orientací probíhá podél centrální městské komunikace Partizanska cesta a zároveň ukončuje osu Razglovy ulice vycházející ze středu města.  Linearita návrhu logicky vychází z kopírování železniční tratě a potřeby nástupních perónů. Tuto dynamickou horizontální kompozici doplňuje jediný svislý prvek věže s hodinami. Centrální nástupní prostor je koncipován jako hala s bazilikálním osvětlením. Nádražní předprostor doplňuje lehký přístřešek chránící příchozí před rozmary počasí a v současnosti slouží také jako nástupiště autobusového nádraží. Na předsazenou železobetonovou desku podpíranou tenkými sloupy s hřibovými hlavicemi následně navazuje gradující hmota železniční budovy obložené kamennými deskami.