Haus Stonborough-Wittgenstein
K tomu, aby bylo možné pochopit kouzlo Wittgensteinova domu, je nutné zmínit nejdříve něco o jeho autorovi. Ludwig Josef Johann Wittgenstein, spolužák Adolfa Hitlera a největší a nejvíce nepochopený filozof 20. století se narodil 26. 4. 1889 ve Vídni ve velmi známé a bohaté rodině. Vyučil se strojním technikem a následně odešel do Cambridge, kde studoval logiku a filozofii. Poté, co vydal svou filozofickou knihu Tractatus Logico-Philosophicus (1921 - mimo jiné obsahuje slavný citát "O čem nemůžeme hovořit, o tom musíme pomlčet"), usoudil, že kniha vyřešila všechny filozofické problémy a opustil tento obor. Nato odjel do Vídně, kde rozdal své jmění a stal se učitelem na obecné škole v Dolních Rakousích.
V roce 1929 ho jeho sestra (Margarethe Stounborough Wittgensteinová) zlákala zpátky do Vídně, když mu nabídla spolupráci s architektem Paulem Engelmanem (1891-1965) na její vile. Engelman, žák Adolfa Loose, již měl návrh téměř hotov. Wittgenstein však znovu a znovu vylepšoval proporce jednotlivých místností a až chorobně lpěl na symetrii jednotlivých pokojů. Z toho patrně vychází i "tajemný" zední výstupek v jedné z místností, který se tváří jako komínový průduch nebo pilířek. Žádnou tuto funkci ovšem nezastává a je zde patrně proto, aby tvořil symetrii přilehlého okna, protože bez něj by nebylo přesně uprostřed stěny. Mimochodem o problému výstupku je napsaná i celá kniha (Jan Turnovský: Poetika Zedního výstupku).
Další příklad jeho puntičkářství lze doložit například tím, že nechal strhnout nový strop jen proto, že odhalil odchylku jednoho či dvou milimetrů. Nebo se například ve stavebním výkrese vyskytují kóty jako 1762,5 mm. Kóta s přesností na půl milimetru se objevuje možná ve strojírenství, ale v architektuře? Každopádně i přesto zachovává určitou modulovou koordinaci. To jde vidět třeba na výkrese spárořezu dlažby, aby se nedejbože nemusela nějaké kachlička řezat.
Dům celkově působí velmi stroze a technicky přesný a čistý exteriér neodpovídá středostavovskému interiéru domu. Určitě nečekejte něco na způsob vily Tugendhat, i když se s ní může určitě do jisté míry srovnávat. Například tím, že z ulice vypadá velmi nenápadně. Nachází se totiž na mírně svažitém terénu a zabírá celý jeden blok. Po obvodu je ovšem obestavěn zdí, v jejíž úrovni je zahrada vyrovnaná do vodorovné plochy. Ve spodní části parcely tak vzniká rozdíl oproti okolnímu terénu asi 4 metry. Když tedy jdete okolo, vnímáte jen bílou zeď polepenou plakáty a nad ní vidíte jen kousek horního patra.
V současné době je stejně jako u vily Tugendhat pozemek mnohem menší než původně. Synáček Margarethe totiž potřeboval peníze a celý dům prodal. Koupila jej pojišťovna sociální demokracie, která si na polovině zahrady postavila hrozně škaredý věžák a chtěla zbourat i samotnou vilu. Do toho se ovšem vložili památkáři, protože si mysleli, že ji postavil Adolf Loos a jako taková by byla památkově chráněná. Zjistili ale, že tomu tak bohužel není, a tak ji od demolice zachránilo jen to, že ji Wittgensteinovi koupili zpátky. To je docela paradoxní situace, kdy o tom, jestli je budova památkově chráněná nerozhodují její kvality, ale jméno architekta. Dnes je z ní uděláno stejně jako z Tugendhatky muzeum a podobně jako v Tugendhatce chtějí za vstup 3 euro.
Použitá literatura:
Jonathan Glancey: Moderní architekura, Albatros, Praha 2004
Jan Turnovský: Poetika zedního výstupku, VVP AVU, Praha 2004
Chtěl bych poopravit údaje o Wittgensteinově vile. Není pravda, že ji Wittgensteinovi koupili zpátky. Kdo? Margarete v ní žila do roku 1958, kdy umřela v 76 letech. Synáček Dr. Thomas Stonborough dům zdědil a v roce 1971 odprodal pozemek včetně vily realitnímu makléři Franzi Katleinovi. Regulace z května 1965 zněla, že v jihozápadní části je možné stavět do 14 metrů výšky. V severozápadní části pozemku je povolena výstavba 14. podlažní budovy pojišťovny sociální demokracie. Začínají masivní protesty kulturní veřejnosti proti záměru investora na likvidaci vily a na jejím místě vybudování auditoria do 14 metrů výšky pro 250 lidí. Přes skandální nezájem rakouských vládních kruhů (Bruno Kreisky - sociální demokrat a tehdejší premiér mlčí - jde o pojišťovnu soc. dem.) se podaří i díky mezinárodnímu rozruchu, na němž se podílely významné osobnosti, např. Max Bill, Phillis Lambert, Bernhard Leitner, Oskar Kokoschka, Arnold Schönberg aj, zabránit destrukci vily. 21.6.1971 je rozhodnuto, že Wittgensteinova vila se nebude bourat. Nicméně v květnu 1975 je jen 12 metrů od vily vztyčen banální, tmavě hnědý 14. podlažní administrativní objekt pojišťovny. Kontakt s vilou tvoří dvě kruhové rampy do podzemních garáží a brutální markýza nad vstupem doslova symbolicky vyjadřuje zalomenými ocelovými trámy snahu pojišťovny o uchopení a zničení vily. Absurdní pointa na závěr. Dceruška Ludmila bulharského komunistického vládce Todora Živkova (nazývaného Ted Dženkins © Luboš Mutňanský) se zajímá o architekturu a jako správné prominentní dítě studuje nikoliv v Moskvě, ale v Cambridgi, kde je vtažena do boje o zachování Wittgensteinovy vily. Co by pro svou milovanou dcerušku papínek neudělal? Z jeho rozkazu a na přání dcery, kterou zajisté významně "ovlivnili" mladí kolegové ze školy, je vila koupena Bulharskou lidovou republikou od Katleina v prosinci 1975 za 6 miliónů shillingů (cca 15 mil. korun). Od roku 1977 je v objektu zřízeno kulturní středisko Bulharské republiky, funguje dodnes a vstup je možný do nezařízeného interiéru za 3 eura. Ludmila Živkovová se proslavila významně na poli architektury především pořádáním Sofijských bienále architektury v 70. a 80. letech, kde vystupovaly největší hvězdy architektury, navíc z její iniciativy byl vybudován v centru Sofie kongresový palác pro tyto účely, samozřejmě i pro sjezdy strany, ale dokázala přitáhnout i japonskou superstar Kisho Kurokawu, jenž realizoval v Sofii výškový hotel s japonskými zahradami v okolí. Datace je rovněž špatně, neb 26. 10. 1926 je vydáno Margarethe W-S stavební povolení a v listopadu 1928 se rodina Stonborough stěhuje z Palais Schönborg ve Vídni I., Renngasse 4 do Kundmanngasse 19 ve Vídni III. (vila W). V roce 1939 zde rodina prožívá poslední vánoce a odchází do USA. 1940-45 dochází k totální likvidaci původního mobiliáře, Dům využívá Červený kříž a slouží rovněž jako vojenská nemocnice. Podobnost s vilou Tugendhat je následující: kromě zasouvacích okenic do podlahy, dříve než zasouvací okna u Tugendhatu, jde o ustájení koní a pobyt Rudé armády v objektu v roce 1945. Následně je zde zřízeno demobilizační centrum. Margarethe se vrací do Vídně roku 1947 a žije zde do své smrti a jsme na začátku textu.
Studenta, jenž iniciativně téma vily W zpracoval chci pochválit, ale je dobré jít ke zdrojům solidním. V tomto případě do knihy The Wittgenstein House, Princeton Architectural Press, 2000, Bernhard Leitner, ISBN 1-56898-251-8, v knihovně FA VUT Brno.
V roce 1929 ho jeho sestra (Margarethe Stounborough Wittgensteinová) zlákala zpátky do Vídně, když mu nabídla spolupráci s architektem Paulem Engelmanem (1891-1965) na její vile. Engelman, žák Adolfa Loose, již měl návrh téměř hotov. Wittgenstein však znovu a znovu vylepšoval proporce jednotlivých místností a až chorobně lpěl na symetrii jednotlivých pokojů. Z toho patrně vychází i "tajemný" zední výstupek v jedné z místností, který se tváří jako komínový průduch nebo pilířek. Žádnou tuto funkci ovšem nezastává a je zde patrně proto, aby tvořil symetrii přilehlého okna, protože bez něj by nebylo přesně uprostřed stěny. Mimochodem o problému výstupku je napsaná i celá kniha (Jan Turnovský: Poetika Zedního výstupku).
Další příklad jeho puntičkářství lze doložit například tím, že nechal strhnout nový strop jen proto, že odhalil odchylku jednoho či dvou milimetrů. Nebo se například ve stavebním výkrese vyskytují kóty jako 1762,5 mm. Kóta s přesností na půl milimetru se objevuje možná ve strojírenství, ale v architektuře? Každopádně i přesto zachovává určitou modulovou koordinaci. To jde vidět třeba na výkrese spárořezu dlažby, aby se nedejbože nemusela nějaké kachlička řezat.
Dům celkově působí velmi stroze a technicky přesný a čistý exteriér neodpovídá středostavovskému interiéru domu. Určitě nečekejte něco na způsob vily Tugendhat, i když se s ní může určitě do jisté míry srovnávat. Například tím, že z ulice vypadá velmi nenápadně. Nachází se totiž na mírně svažitém terénu a zabírá celý jeden blok. Po obvodu je ovšem obestavěn zdí, v jejíž úrovni je zahrada vyrovnaná do vodorovné plochy. Ve spodní části parcely tak vzniká rozdíl oproti okolnímu terénu asi 4 metry. Když tedy jdete okolo, vnímáte jen bílou zeď polepenou plakáty a nad ní vidíte jen kousek horního patra.
V současné době je stejně jako u vily Tugendhat pozemek mnohem menší než původně. Synáček Margarethe totiž potřeboval peníze a celý dům prodal. Koupila jej pojišťovna sociální demokracie, která si na polovině zahrady postavila hrozně škaredý věžák a chtěla zbourat i samotnou vilu. Do toho se ovšem vložili památkáři, protože si mysleli, že ji postavil Adolf Loos a jako taková by byla památkově chráněná. Zjistili ale, že tomu tak bohužel není, a tak ji od demolice zachránilo jen to, že ji Wittgensteinovi koupili zpátky. To je docela paradoxní situace, kdy o tom, jestli je budova památkově chráněná nerozhodují její kvality, ale jméno architekta. Dnes je z ní uděláno stejně jako z Tugendhatky muzeum a podobně jako v Tugendhatce chtějí za vstup 3 euro.
Použitá literatura:
Jonathan Glancey: Moderní architekura, Albatros, Praha 2004
Jan Turnovský: Poetika zedního výstupku, VVP AVU, Praha 2004
Chtěl bych poopravit údaje o Wittgensteinově vile. Není pravda, že ji Wittgensteinovi koupili zpátky. Kdo? Margarete v ní žila do roku 1958, kdy umřela v 76 letech. Synáček Dr. Thomas Stonborough dům zdědil a v roce 1971 odprodal pozemek včetně vily realitnímu makléři Franzi Katleinovi. Regulace z května 1965 zněla, že v jihozápadní části je možné stavět do 14 metrů výšky. V severozápadní části pozemku je povolena výstavba 14. podlažní budovy pojišťovny sociální demokracie. Začínají masivní protesty kulturní veřejnosti proti záměru investora na likvidaci vily a na jejím místě vybudování auditoria do 14 metrů výšky pro 250 lidí. Přes skandální nezájem rakouských vládních kruhů (Bruno Kreisky - sociální demokrat a tehdejší premiér mlčí - jde o pojišťovnu soc. dem.) se podaří i díky mezinárodnímu rozruchu, na němž se podílely významné osobnosti, např. Max Bill, Phillis Lambert, Bernhard Leitner, Oskar Kokoschka, Arnold Schönberg aj, zabránit destrukci vily. 21.6.1971 je rozhodnuto, že Wittgensteinova vila se nebude bourat. Nicméně v květnu 1975 je jen 12 metrů od vily vztyčen banální, tmavě hnědý 14. podlažní administrativní objekt pojišťovny. Kontakt s vilou tvoří dvě kruhové rampy do podzemních garáží a brutální markýza nad vstupem doslova symbolicky vyjadřuje zalomenými ocelovými trámy snahu pojišťovny o uchopení a zničení vily. Absurdní pointa na závěr. Dceruška Ludmila bulharského komunistického vládce Todora Živkova (nazývaného Ted Dženkins © Luboš Mutňanský) se zajímá o architekturu a jako správné prominentní dítě studuje nikoliv v Moskvě, ale v Cambridgi, kde je vtažena do boje o zachování Wittgensteinovy vily. Co by pro svou milovanou dcerušku papínek neudělal? Z jeho rozkazu a na přání dcery, kterou zajisté významně "ovlivnili" mladí kolegové ze školy, je vila koupena Bulharskou lidovou republikou od Katleina v prosinci 1975 za 6 miliónů shillingů (cca 15 mil. korun). Od roku 1977 je v objektu zřízeno kulturní středisko Bulharské republiky, funguje dodnes a vstup je možný do nezařízeného interiéru za 3 eura. Ludmila Živkovová se proslavila významně na poli architektury především pořádáním Sofijských bienále architektury v 70. a 80. letech, kde vystupovaly největší hvězdy architektury, navíc z její iniciativy byl vybudován v centru Sofie kongresový palác pro tyto účely, samozřejmě i pro sjezdy strany, ale dokázala přitáhnout i japonskou superstar Kisho Kurokawu, jenž realizoval v Sofii výškový hotel s japonskými zahradami v okolí. Datace je rovněž špatně, neb 26. 10. 1926 je vydáno Margarethe W-S stavební povolení a v listopadu 1928 se rodina Stonborough stěhuje z Palais Schönborg ve Vídni I., Renngasse 4 do Kundmanngasse 19 ve Vídni III. (vila W). V roce 1939 zde rodina prožívá poslední vánoce a odchází do USA. 1940-45 dochází k totální likvidaci původního mobiliáře, Dům využívá Červený kříž a slouží rovněž jako vojenská nemocnice. Podobnost s vilou Tugendhat je následující: kromě zasouvacích okenic do podlahy, dříve než zasouvací okna u Tugendhatu, jde o ustájení koní a pobyt Rudé armády v objektu v roce 1945. Následně je zde zřízeno demobilizační centrum. Margarethe se vrací do Vídně roku 1947 a žije zde do své smrti a jsme na začátku textu.
Studenta, jenž iniciativně téma vily W zpracoval chci pochválit, ale je dobré jít ke zdrojům solidním. V tomto případě do knihy The Wittgenstein House, Princeton Architectural Press, 2000, Bernhard Leitner, ISBN 1-56898-251-8, v knihovně FA VUT Brno.
0 comments
add comment
