Farní kostel v San Sebastianu

Strategické místo v Biskajském zálivu se ve středověku proměnilo ve významné obchodní centrum s bouřlivou válečnou historií, která se ustálila na konci 19. století, kdy se město stalo vyhledávanou letní rezidencí pro aristokracii. Během 20. století se turistický zájem upřel na Středozemí a baskické přímořské letovisko dnes nostalgicky vzpomíná na zašlou dobu, kdy po širokých promenádách korzovali hosté mezi hotely a kasíny. Přesto se San Sebastián může dnes jako jedno z mála španělských měst pyšnit rostoucí populací. Proto na jihu města vzniká mezi meandrující řekou Urumea řada ambiciózních developerských projektů. Monofunkční bytovou zástavbu kromě komerčních ploch doplňují také univerzitní a kulturní stavby, sportoviště a parky. Nejvýraznější stavbou v nové čtvrti Amara je bezpochyby farní kostel Iglesia de Iesu od nedalekého rodáka Rafaela Moneo, který zde po odchodu z kanceláře Saénz de Oizy zrealizoval bytový dům Urumea (1968-72) a následně postavil Kursaal (1990-99), který jako první získal prestižní cenu Mies van der Rohe. Moneův nejnovější přírůstek, který slouží nově založené komunitě Riberas Loiola, se snaží zmírnit dopad anonymní blokové zástavby uprostřed rozpáleného španělského města. Bílá kompaktní hmota umožňuje návštěvníkům spočinout před vstupem do kostela v rajské zahradě. Jedinou výtku lze směřovat k umístění supermarketu do suterénu, což bylo zdůvodněno zajištěním pravidelného příjmu z nájmu a také přilákání většího počtu lidí z okolí. Kostel leží v severozápadní části parku, jehož organické ztvárnění pochází baskické Lur Paisajistak.
Moneo ve svém textu popisuje obrat od středověkého pojetí kostela jako 'Božského domu' ke stále silnějšímu důrazu na jednotlivce a privátní sféru, přičemž v posledních dekádách se tento trend ještě urychluje. Architekti podle jeho slov se při výzvě vybudovat kostel nebo chrám nemohou spoléhat na vizi, ale namísto toho musí riskovat nabídku své vlastní verze posvátného prostoru. Moneo při návrhu čerpal z podnětů místního faráře Jesus Maria Zabaleta. On a jeho duchovní si přáli kostel, který by věřícím lidem nabídl prostor, v němž by lidé mohli vyjádřit své zbožné pocity, aniž by jim tom 'překážel' architektův záměr. Čím čistější formy a méně tradiční ikonografie, tím lépe, a Moneo jim v tomto přání rád posloužil. Hmota kostela zvenku působí trochu tajemně.
Bělostný komplex vyrůstá z mohutné kamenné podnože. Třicet metrů vysoké bílé betonové stěny kostela se o deset stupňů stáčí od farnosti směrem k parku. Bílá cementová omítka má budovu lépe ochraňovat před emisemi. Do areálu se vstupuje přes mřížová vrata z masivního dubu. Do rajského dvora jsou směrovány místnosti pro setkávání, kanceláře farnosti a byty v horním poschodí. Snížený přístup do kostela naopak zvyšuje působivost a účinek hlavního prostoru založeného na nepravidelném řeckém kříži. Nároží zaujímají sakristie a kaple. Hlavní křížový prostor je horními světlíky zalitý přirozeným světlem, které současně ve stropě odděluje centrální prostor od nároží. Nepravidelnost půdorysné stopy dodává každé z kaplí její specifikum: jedna sahá nad nízkou sakristií do výšky 23 metrů, další sahá 7, 11 a 27 metrů nad čedičovou podlahu. Při návrh varhan se Moneo nechal inspirovat lepty světoznámého sochaře Eduardo Chillidy, který v San Sebastianu strávil většinu svého života. Kromě toho lze ve vnitřním zařízení vysledovat vliv jiného baskického sochaře Jorge Oteizy a ve vnitřním vybavení současné umělce umělceJavier Alkain, Prudencio Irazabal a José Ramón Anda.
Po katedrále Panny Marie Andělské v Los Angeles jde teprve o druhý kostel od Rafaela Monea.