Dvorní zastávka Hietzing

Na počátku minulého století rakousko-uherská metropole odvážně investovala do moderních inženýrských staveb a nic nenaznačovalo, že by se měla monarchie v blízké době zhroutit. Císařem zřízené ministerstvo železnice mělo za cíl vybudovat síť rychlé dopravy a zajistit rozvoj celé země. Největší pozornost byla pochopitelně upřena na hlavní město. Profesor vídeňské akademie Otto Wagner se od roku 1873 zabýval projektem městské parní dráhy, což se mu o dvě dekády později podařilo také uskutečnit. Wagner pro vídeňskou dráhu kromě 35 stanic (z nichž 33 se ve více či méně pozměněné podobě zachovalo dodnes) vyprojektoval také řadu mostů, tunelů, viaduktů a opěrných zdí. Wagnerův ateliér věnoval těmto inženýrským dílům velkou pozornost a řešil je do nejmenších detailů včetně podoby otopných těles, osvětlení a zařízení nábytkem. Na počátku 90. let ve Wagnerově ateliéru působil opavský rodák Joseph Maria Olbrich a spoluzakladatel umělecké skupiny Vídeňská secese, jehož rukopis nese řada výkresů městské dráhy. V roce 1901 již železnice měřila přes čtyřicet kilometrů a celé inženýrské dílo bylo zcela oproštěno od historismu 19. století a neslo v moderním secesním duchu.
V roce 1898 se široké veřejnosti otevřela dvojice secesních zastávek městské dráhy na Karlsplatz před před kostelem svatého Karla Boromejského (J.B.Fischer z Erlachu, 1737). O rok později Wagner dokončil na severovýchodním okraji císařského zámku Schönbrunn (J.B.Fischer z Erlachu, 1701) další železniční stanici určenou pouze pro jediného cestujícího, kterým byl císař František Josef I. a jeho rodina.
Půlkilometrovou cestu od barokního paláce k secesní zastávce měl panovník absolvovat v kočáře, který měl po mírné dlážděné rampě zajet pod ocelový baldachýn s císařovými iniciálami a následně již po vlastních nohou odkráčet do osmiboké čekárny, jíž dominoval obraz Carla Molla z roku 1898 zobrazující vídeňské panorama zachycené malířem z horkovzdušného balonu ve výšce 3000 metrů. Stejně velkou pozornost věnovali architekti také návrhům oktagonálního koberce na podlaze, hedvábným nástěnným tapetám i zlatým florálním motivům na stropě. Střecha čekárny pak byla zaklenutá měděnou kupolí, která na dálku vedla dialog s historickými budovami Schönbrunnského paláce, aniž by však kopírovalo jakoukoli barokní formu. Wagner dokonce navrhl i podobu císařských vagonů, což se nakonec nerealizovalo.
Dvorní zastávka však na straně panovníka velký obdiv nesklidila a císař ji využil pouze dvakrát (při slavnostním otevření 16.6.1899 a pak 12.4.1902). Pro Wagnera však bylo důležitější, že nově nastupují sloh byl posvěcen na nejvyšších místech. Wagner byl přesvědčen, že tento malý pavilon bude mít pro následující generace daleko větší vypovídací hodnotu než řada jiných monumentálních budov.
Po rozpadu monarchie pozbyl pavilon svoji funkci a byly zbořeny obě nástupní schodiště. V roce 1925 byl o 160 metrů západně navržen nový vstup na perón. Následně objekt sloužil různým účelům (také jako sochařský ateliér) až bylo v 80. letech rozhodnuto o vybudování muzea městské železnice a v roce 1989 prošel pavilon první nepříliš citlivou opravou. V letech 2013-14 proběhla další rekonstrukce za 1,8 milionu euro, které se ujal vídeňský odborník Manfred Wehdorn.