Dům v Jenštejně

Dům jako ikona bydlení

Vlastní dům Aleny Šrámkové není rodinným domem. Byl postaven jako ateliér Petra Hlaváčka v uzavřeném dvoře venkovské chalupy, kterou manželé Hlaváčkovi zrekonstruovali pro bydlení své rodiny. Ateliér byl ale od počátku koncipován tak, aby dokázal plnit i funkci bydlení pro jednu osobu.
Na výkresu situace je nejlépe zřetelný plošný poměr všech objektů na parcele – rodinného domu (chalupy) v severovýchodním rohu pozemku, stodoly uzavírající dvůr na západní straně a nové stavby ateliéru, která byla postavena na místě bývalé stáje. Ateliér kopíruje malou stáj nejenom půdorysně, ale také objemem: domek o velikosti jediné místnosti.
Od počátku tu byla představa jednoho prostoru. Velká okna mají orientaci na sever, pro ateliér jsou tedy správná, pro bydlení vhodná méně. Rozhodující byl ale výhled do zahrady a k domu dcery. Původně bylo navrženo ještě další okno ve východním štítu, které by zachytilo ranní slunce, ve výsledku se „škrtlo“, aby stavba byla jednodušší. Alena Šrámková je dnes přesvědčena, že je to dobře. V létě se dům nepřehřívá, a navíc pohled na sluncem ozářenou zahradu je velmi intenzivní, i uvnitř se člověk cítí být přímou součástí dvora.

Příbuzní paní Šrámkové o jejím domku říkají s laskavou nadsázkou, že je to kostel. Nebo něco mezi kostelem a boudou pro většího psa. Zdánlivě neslučitelné příměry se ale stávají docela srozumitelné při osobním kontaktu se stavbou.
Dům velikosti „boudy pro psa“ má opravdu téměř chrámovou dispozici. Vysoký otevřený prostor s dominantní štítovou stěnou (orientovanou stejně jako oltáře k východu) je na západní straně doplněn vestavěným patrem (chórem), přístupným po úzkém jednoramenném schodišti podél boční obvodové zdi. Vertikály francouzských oken do zahrady a horní (bazilikální) světlo vysoko umístěných oken do ulice, střídmost materiálů a barev, to vše nemá k atmosféře prostých venkovských kostelů tak daleko.
Jenomže dojem kostela ve mně dům vzbudil ještě dříve, než jsem jeho vnitřní uspořádání viděla, při prvním pohledu ze zahrady. A nemohla jsem si nevzpomenout na slova paní Šrámkové, že dům má být obyčejný, silný. Jaká síla musí z její malé stavbičky vyzařovat, když vyvolává takové pocity?
Při návštěvě domu Aleny Šrámkové jsem měla možnost setkat se tu s izraelským architektem Shragou Kirschnerem (pedagogem na Shenkar College of Engineering a Design v Ramat Ganu) a vyslechnout jeho postřeh, který možná vystihuje samotnou podstatu domu: „Vidím v něm elementární symbol bydlení, který se většinou objevuje jenom v prvotních skicách, dům jakoby nakreslený jedním tahem... Elementární symbol ve smyslu třeba Davidovy hvězdy – země a člověk jako jeden trojúhelník a druhý trojúhelník jako duchovní svět společně vytvoří hvězdu jako symbol. Křesťané mají podobný symbol, oko znázorňuje duchovní svět, místnost pod ním lidský svět, který je tím duchovním zastřešený. Tento symbol se blíží elementárnímu tvaru obydlí.“

Při stavbě domu (a nejenom rodinného) hraje hlavní roli vztah architekta a jeho klienta. Vlastní dům architekta má tedy výjimečnou pozici, obě protistrany se slučují do jediné osoby. Ničím neomezená volnost tvorby architekta je jistě výhodou, na druhé straně i tady může platit přísloví o kovářově kobyle.
Paní Šrámková práci na projektu vlastního domu komentovala velmi pragmaticky: „Já jsem to hrozně flákala, neměla jsem čas.“ Je zodpovědnost vůči cizímu klientovi pro architekta silnější než k sobě samému? Nebo u vlastního domu dokáže architekt mávnout rukou nad mnohými věcmi právě proto, že mnohem lépe než klienti ví, co není důležité?
Podstatný pro Alenu Šrámkovou je koncept, řešení prostoru je primární. Pokud je koncept silný, unese i drobné chyby při stavbě, ty mu neublíží, dokonce stavbě dávají lidský rozměr. Alena Šrámková považuje řešení detailů za plýtvání prací architekta. Je zbytečné a nemorální, aby kreslil kliky u dveří nebo škrabku na boty.

Klientů, kteří pochopí a respektují takovou filozofii, samozřejmě není mnoho. Proto je většině postavených domů věnováno až moc péče, jsou zbytečně „předesignované“, příliš přesné. Ale paní Šrámková je toho názoru, že tak je to vlastně správně. Architektury nemusí být hodně.

Věra Konečná

Publikováno ve Stavbě č. 3/2009