Mrakodrapy byly odjakživa ukázkou moci. Co se v průběhu času měnilo, byly další jejich významy. V historii představovaly konstrukční pokrok ve stavitelství, později začal hrát velkou roli sociální a ekologický dopad těchto staveb a v současnosti se otázka většiny mrakodrapů točí jen kolem jejich fasády. Země, které mají se stavěním výškových budov největší tradici, se po zkušenostech z
11. září 2001 vrací k prvním dvěma jmenovaným bodům a ten třetí z toho vyplývá samovolně.
Nouvel o svých mrakodrapech říká:
„Na mrakodrapech je zajímavá jejich hmotnost: jde o to, jestli divák vnímá věž jako postavenou z oceli, kamene nebo cihel, anebo cítí její váhu. Líbí se mi jak mrakodrapy mírně pohrdají zákony o materiálnostech věcí. Je to čistě symbolické a pochopitelně to má také co dělat s iluzí. Když se podíváte na Tour sans Fins z určité vzdálenosti, tak už dost dobře nevíte z čeho je postavená; je těžké porozumět její podstatě. Nebo Dentsu Tower, bílá potištěná fasáda se dožaduje, aby si člověk položil otázku o přesnosti skici a konstrukce. Ve skutečnosti si také rád hraji s paradoxem mezi masivností a křehkostí. Věž, kterou jsem postavil, nevystavuje pevnost jako svůj základní princip, ale spíš vnáší otázky o svém konstrukčním systému, o povaze obvodového pláště a vnitřních prostorů. Výškové stavby se ve městech staví od nepaměti a jejich přítomnost je obohacující ve smyslu poezie a městské kompozice. Pro mě navíc mrakodrapy kladou otázky vztahu mezi světlem a hmotou, stejně tak jak dokáže jejich primární konstrukce přijmout estetickou esenci.“