Dům Armády spásy

S Winnarettou Singer, princeznou Edmond de Polignac, se Le Corbusier seznámil prostřednictvím okruhu přátel svého bratra hudebníka Alberta Jeannnereta. Tato šlechtična byla významnou mecenáškou hudební avantgardy 20. let minulého století a zalíbení v Le Corbusierovi našla, když ji v červenci roku 1926 představoval projekt její vily Polignac, který vznikal přibližně ve stejném období jako návrhy vil pro Američana Williama Cooka (Boulogne-Billancourt, 1926-27) a Michaela a Sarah Steinovy (Vaucresson, 1926-28). Vila nakonec nebyla nikdy postavena. Princezna nicméně sehrála důležitou roli mezi Le Crobusierem a Armádou spásy. Pomohla Le Corbusierovy od nich postupně získávat stále větší zakázky: první byla přístavba k Palais du peuple na rue des Cordelières (třípatrový dům na pilotách se střešní terasou) z let 1926-27; přestavba lodi Louise-Catherine na plovoucí ubytovnu zakotvenou na Sieně nedaleko viaduktu zastávky metra Gare d'Austerlitz v letech 1929-30; a konečně v období 1929-33 vznikal projekt Cite de refuge na rue Cantagrel za přibližně šest milionů frank (přičemž polovinu darovala princezna de Polignac a na druhou polovinu sehnala peníze Armáda spády).
Za fasádou ze skla a oceli o ploše tisíc čtverečních metrů, na pětipodlažní ubytovně obrácené k jihu, si Le Corbusier představoval hermeticky uzavřený svět zalitý světlem, ale bez jakých koliv otvorů nebo oken: Cité de refuge mělo používat “přesné dýchání“ v letním i zimním počasí za pomocí vzduchotechniky. Le Corbusier musel tyto nové technologie tvrdě obhajovat. Od května 1929 do března 1931, kdy se začalo se stavbou, přišel postupně s pěti projekty. Mezitím se také měnil také stavební program – k příkrému pozemku na rue Cantagrel byla směrem k rue Chevaleret přikoupena další parcela. Třebaže Paul-Henri Nénot, prezident městské rady pro veřejné stavby, silně oponoval vůči velkým rozměrům stavby, bylo po několika ústupcích v dubnu 1931 uděleno stavební povolení: bylo však třeba odstupňovat terasy do rue Chevaleret a naklonit skleněné stěny. V projektu bylo také několik podfuků: v povolení jsou zmíněny okenní otvory, které nakonec nebyly realizovány.
Kvůli finančním důvodům se Le Corbusierovi nakonec nepodařilo nainstalovat do domu klimatizaci, ale pouze mechanický větrací systém. V zimě ústřední vytápění fungovalo výborně, ale již během prvního léta byly neodvětrávané pokoje v horních poschodích neobyvatelné. Autorovi stavby se stále dařilo vzdorovat, ale o dva roky později (1935) mu byl prostřednictvím policejních úřadů doručen soudní příkaz, aby do čtyřiceti dnů bylo do každého pokoje zbudováno jedno okno, a tak fasáda budovy získala plastické čtvercové rozvržení, jak ho známe dnes.