Casa Malaparte

"Ten den, co jsem se rozhodl postavit tento dům, jsem nevěřil, že nakonec tento dům o mně vypoví víc než celé mé literární dílo."

Již od roku 1922 bylo celé území ostrova Capri vyhlášeno přírodní rezervací pod správou regulační komise a nešlo zde stavět. Nicméně spisovatel Curzio Malaparte (1898-1957), poslán Mussoliniho úředníky do "vyhnanství na ostrov Lipari" (za knihu Don Chameleon z roku 1928 a za Techniku státního převratu z roku 1931 parodující diktátora), si podal žádost o stavební povolení na stavbu svého domu. Na Lipari se mu nelíbilo, a tak si zakoupil Cap Massullo na ostrově Capri, kde hodlal postavit svůj nový dům. Stavební zákon stanovil absolutní zákaz stavění v oblasti Matromania na jižním pobřeží Capri. Nicméně Malaparte si podal žádost o stavební povolení dne 14. 3. 1938 u místního úřadu a připojil výkresovou dokumentaci od architekta Adalberta Libery (1903-1963), tehdy zavedeného oficiálního architekta, tvořícího v duchu italského racionalismu. Patrně tato okolnost způsobila, že ministr Giuseppe Bottai dal již za dva měsíce souhlas ke stavbě domu na Capa Massullo, označeného Liberou za malý víkendový dům - la Villetu. V září 1938 je zrušeno ustanovení o konzervačním režimu v území, a tím již nic nebrání k vydání souhlasu pro výstavbu Casy Malaparte na mysu Massullo na jižním pobřeží ostrova Capri.
Na celé mimořádně působivé stavbě je několik okolností, které stojí za zaznamenání. Předně okolnosti vzniku. Adalberto Libera navrhl zcela jiný koncept, než jak byla vila nakonec realizována. Architekt, který mimochodem staveniště vůbec nenavštívil, navrhl hmotovou koncepci jako masivní kamenný sokl s lehčí nástavbou bytových prostor. Stavebník Curzio Malaparte návrh přepracoval do zcela jiné podoby, kde ústředním motivem se stává schodiště s dvaatřiceti stupni plynule navazujícími na stávající terén a stoupající na terasu domu. Historici umění se domnívají, že tato myšlenka je odvozena od návštěvy Malaparteho v kostele Santa Annunziata na ostrově Lipari, kde pobýval ve vyhnanství. Fotografická dokumentace je zřejmá, leč vlastní autorův vklad již zůstává na poli spekulací. Je mimořádně pikantní, že spisovatel odkázal v závěti vilu čínským komunistům, kteří o ni ovšem neprojevili zájem; a tak se nakonec stala majetkem příbuzenstva, které ji obklopilo několika hradbami ostnatého drátu, nicméně tím se zájmu především architektonické veřejnosti příliš neubránilo.

Vila-legenda je opředena mnoha mýty: k nejznámějším patří rozhovor mezi Malapartem a polním maršálem Rommelem, který zde trávil dovolenou při vojenském tažení v severní Africe. Na dotaz maršála, zda to (vila) již tady bylo, nebo to on (Malaparte) postavil, odvětil spisovatel, že to (vila) již tady bylo, že on navrhl jen to kolem. Je nesporné, že na výjimečnosti domu se nesporně podepisuje i výjimečné přírodní okolí. Jak říká Kenneth Frampton i Vladimír Šlapeta, patří tento dům k nejúžasnějším dílům středomořské architektury. Malaparte si přál moderní dům, nechtěl žádné historické reminiscence, žádné sloupy a oblouky, chtěl manifest moderní architektury, což se mu paradoxně podařilo. Vlastní objekt totiž příliž modernosti nevykazuje, k principům moderní architektury má nejblíže terasa s bílou, organicky tvarovanou stěnou na střeše. Pro osoby žijící v středoevropském regionu je neuvěřitelné, že vilu si vybudoval spisovatel během svého pobytu ve vyhnanství v letech 1938-40. Kunsthistorici se dnes snaží objekt nějakým způsobem definovat a najít souvislosti s minulostí, například motiv schodiště přirovnávají k antickému amfiteátru apod. Originalita řešení je ovšem nepřekonatelná. Dispoziční koncept je poměrně banální, za zmínku snad stojí pouze pokoj spisovatele v koncové poloze s ložnicí s výhledem na nekonečný obzor moře.

Curzio Malaparte (*1898 Prato - +1957 Řím), vlastním jménem Kurt Sucker, byl rozporuplná osobnost italské kultury. V roce 1914 dobrovolně narukoval do války, 1918 získal francouzský válečný kříž a medaili za chrabrost, od roku 1921 řídil časopis La Stampa, v roce 1931 vydal ve Francii Techniku státního převratu, v níž parodoval Mussoliniho cestu k moci, poté byl zatčen a deportován na ostrov Lipari a na ostrově Capri, poté působil jako zpravodaj Corriere della Sera v Etiopii. V roce 1940 byl zpravodajem z ruské fronty, poté na finské frontě, kde napsal Kaput (1944), se zážitky z osvobozování Itálie angloamerickými jednotkami se vyrovnal v kontroverzním románu Kůže (1949).