Bohumil Waigant

Pozoruhodná osobnost české architektury, jejíž architektonická mluva v prvních třech desetiletích 20. století variuje mezi pozdní geometrickou secesí, modernou s klasicizujícími prvky a raným purismem. Bohumil Waigant se narodil 26. 1. 1885 na pražském Starém Městě, kde prožil i své dětství. Byl o pět let mladší než jeho bratr Antonín (1880–1918),  později úspěšný sochař, s nímž ho pojila těsná spolupráce. Hrál podstatnou roli v oboru sochařské výzdoby průčelí a vestibulů, zvláště u pražských novostaveb, kde uplatňoval reliéfní, ornamentálně geometrický dekor.

Školní návrh výstavního pavilonu, 1909

Bohumil Waigant  si svoji touhu po fyzické modelaci hmoty nejdříve splnil studiem sochařství u Josefa Pekárka a Karla Nováka v Praze, aby následně přešel k sochaři Stanislavu Suchardovi na Umělecko- průmyslovou školu, kde navštěvoval i malířský ateliér Karla Vítězslava Maška. Své umělecké vzdělání nakonec završil dvěma lety (1907–1909) strávenými na Umprum v Kotěrově „speciálce“ dekorativní architektury. A právě tady se rozhodlo o jeho budoucí profesní dráze. Díky podpoře státního stipendia navštěvoval v Itálii rok jako hospitant technickou školu. Jako mladík, který měl za sebou několik školních prací a pár realizovaných návrhů, se stal velmi brzy jedním z nejvýznamnějších Kotěrových žáků. Mistrova průprava byla pro něho rozhodující nejen v aspektech uměleckých, ale i profesních. Brzy totiž dostal příležitost pracovat jako Kotěrův spolupracovník v projekční kanceláři při výstavbě muzea v Hradci Králové, kde mu byl svěřen dohled nad realizací stavby. Waigant v Hradci působil od října 1910, kdy si tu zároveň s praxí v Městském muzeu tříbil přes 15 měsíců umělecký cvik ve stavitelské firmě Roberta Schmidta, než se opět vydal za svým učitelem Kotěrou zpět do rodné Prahy. Ve východočeské metropoli zanechal Waigant nejpočetnější soubor svých staveb (konkrétně šest stavebních realizací, několik stavebních projektů, interiérových úprav či vybavení). Pouhé tři roky mu stačily na to, aby pro hradecké stavebníky vyprojektoval soubor vesměs nadprůměrných realizací.

Julišův obchodní a obytný dům, Gočárova tř. 479, Hradec Králové, 1910

Waigantovu hradeckou sérii odstartovala velkorysá nabídka obchodníka Josefa Juliše na projekt obchodního domu čp. 479 na dnešní Gočárově třídě, v němž se architekt suverénně vyrovnal soudobé evropské úrovni. Na tento debut navázal dalšími realizacemi, ve kterých se přiklonil k monumentalizujícím a tradičnějším architektonickým projevům. Co umělce vedlo k náhlému stylovému obratu od moderních až progresivních návrhů náležejícím ke špičkovým projevům geometrické moderny z let 1908–1911, ovlivněných Kotěrovou tvorbou (školní práce, dva obytné domy v Praze-Vinohradech, Julišův činžovní dům v Hradci Králové) ke klasicizujícím návrhům, nám zatím zůstává utajeno. Waigantův umělecký vývoj je poměrně nejasný a rozporuplný. Jeho architektura není kompozičně ucelená, přesto při všech proměnách jeho stylového rejstříku, počínaje geometrickou secesí, přes klasicizující projevy a raným purismem konče, pro něj představoval základ kotěrovský racionalismus, který je z jeho nečetného vzorku realizací stále patrný.   
Komplikovanější výzkum nabízí problematika Waigantových pražských projektů. Je pravděpodobné, že se architekt sám, nebo i ve spolupráci se svým bratrem, podílel na vzhledu většího množství pražských uličních fasád, ale vzhledem k chybějícím podpisům na zadávacích plánech je naděje na zjištění jména skutečného projektanta dost malá. Vodítkem k určení autorství nám mohou být opakující se motivy na Waigantových návrzích. Časté je používání spirálového ornamentu, silného rámování oken, kombinace režného a omítnutého zdiva, užívání konkávně a konvexně zprohýbaných částí průčelí, kazetování v podhledech říms, kanelování meziokenních ploch a v neposlední řadě figurální či reliéfní plastická výzdoba, kterou pro Waigantovy stavby projektoval jeho bratr Antonín. Waigant se těšil mimořádné pověsti i jako architekt interiérů. Jeho talent v nábytkové tvorbě dokládají elegantní vnitřní zařízení a navrhovaný nábytek bez dekoru v geometricky koncipované podobě. Velký důraz kladl na uměleckořemeslné doplňky zastoupené schodišťovým zábradlím, svítidly, štukovou výzdobou, stylizovanou pokojovou výmalbou apod.

Obytný dům, tř. ČSA 556, Hradec Králové, 1913

Po hradeckém pobytu v letech 1910–1911 pracoval architekt několik měsíců v ateliéru u prof. Kotěry v Praze, kde si v roce 1911 zřídil samostatnou projekční kancelář. Její provoz definitivně ukončil Waigantův nástup do aktivní vojenské služby v roce 1914. Po návratu z války už profesní samostatnost znovu nezískal. Jako mnozí jiní moderní umělci, patřil i B. Waigant k členské základně Spolku výtvarných umělců Mánes.
Dramatická změna ve Waigantově životě nastala počátkem května 1919, kdy životní pouť dovedla pražského rodáka až na východ republiky, do Prešova. Na místní Státní průmyslové škole zastával pozici učitele uměleckořemeslných předmětů celých devět let, během nichž byl Ministerstvem školství a národní osvěty jmenován profesorem. I přes vzdálenost, která Waiganta dělila od stavebního dění v jeho domácím prostředí, vypisování architektonických soutěží a informačního šumu v síti známých pracovních kontaktů, se Waigant snažil zůstat aktivním a tvůrčím umělcem. To dokládá účast nejen v několika českých architektonických soutěžích, ale i studijní cesty do Francie a Německa. Během pobytu na východě republiky se oženil s českou profesorkou kreslení na gymnáziu v Prešově a později se jim v Košicích narodil jediný syn. Velmi zajímavé, leč „nejzáhadnější“ epizody Waigantova profesního života představují projekty či realizace zakázek pro Podkarpatskou Rus po roce 1919. Životní dráha Bohumila Waiganta se uzavřela 17. srpna 1930 náhlým úmrtím v domě v Divišově ulici v Hradci Králové.
Bohumil Waigant byl nesmírně zajímavou individualitou a spolu s Josefem Gočárem patřil k nejosobitějším Kotěrovým žákům. Svým uměleckým podílem a uplatňováním trendů, které přinášela jeho doba,  přispěl k tomu, že se v Hradci Králové uplatnil svébytný a progresivní architektonický program mimořádné úrovně a stal se vedle Prahy centrem české architektonické  moderny.