„Jednou jsem cestoval Indií v období dešťů, když jsem spatřil scenérii chrámu stojícího na protějším konci širého rybníka porostlého lotosy. Silně mi připomínal obraz jednoho z buddhistických rájů. Z těchto vzpomínek se pak zrodila představa svatyně ukryté pod zelení lotosových květů.“
T.Ando
K chrámu, který původně patřil buddhistickému hnutí Shingon, se vstupuje po dlouhé klikatě se vinoucí cestě vedoucí do kopce za původní chrám vedle starého hřbitova. Návštěvníci jsou vedeni po klikaté betonové stezce procházející dvojicí stěn z pohledového betonu. Cesta je zakončena elipsovitou vodní plochou porostlou lotosy. V nekonečné hladině se odráží obloha, okolní hory, rýžová pole a bambusové háje. Klid vodní plochy s meditativními účinky zesiluje celkovou duchovní očistu před vstupem do samotné svatyně, kam se sestupuje po betonovém schodišti symetricky rozřezávajícím vodní hladinu na poloviny. Po schodišti se vstupuje do temnoty pod hladinou a následně do posvátného prostoru buddhistického chrámu. Na rozdíl od monochromatického vstupu světlých stěn a neutrálního betonového schodiště je interiér chrámu vyhotoven v sytých barvách. Obíhající kruhová chodba je zaplněna intenzivní červeno-oranžovým světlem, které jakoby pulzovalo ze samého středu, kde je umístěn nejposvátnější prostor chrámu uchovávající Buddhovu sochu.
Stejně jako u přístupu k vodní hladině, jsou i zde návštěvníci do vnitřní svatyně vedení nepřímo po kruhové cestě, jejíž barevnost se v průběhu cesty podél hladké betonové zdi stává stále intenzivnější. Nachová červeň je nejvíce intenzivní při západu slunce, kdy sluneční paprsky pronikají přes okno do interiéru. Toto západní má symbolický význam, neboť symbolizuje, že Buddka pocházel ze západu (Indie). Předobrazem pro chrám se západním světlem byl chrám Jodo-ji Jodo-jo v prefektuře Hyogo-ken od buddhistického mnicha a architekta Hōnen, který chrám postavil v roce 1192.