Vláknitý dům: Za novou dematerializovanou architekturu
experimentální pavilon na 17. architektonickém bienále v Benátkách
Stuttgartská univerzita je známá svými experimentálními pavilony již doby, kdy zde Frei Otto na počátku 60. let založil Ústav lehkých plochých nosníků a centrální konstrukční laboratoř. Dvojice inženýrů Achim Menges a Jan Knippers je již druhou generací, která na stuttgartské univerzitě rozvíjí potenciál lehkých konstrukcí a své výsledky představují na domácí akademické půdě, německých výstavách (BuGa), ale i v zahraničí (AA Londýn, GSD Harvard). Na architektonickém bienále v Benátkách se však stuttgartská ICD/ITKE (ICD - Ústav pro počítačové projektování a konstruování, ITKE - Ústav navrhování stavebních konstrukcí) poprvé představila až v roce 2021.
Extrémně odlehčený projekt byl instalován v jednom ze sálů benátského Arsenale. Svým názvem Maison Fibre: Towards a Novel Material Culture odkazují na Le Corbusierův projekt Maison Dom-Ino z roku 1914 a knihu Vers une architecture (Toward a New Architecture - anglický překlad, Za novou architekturu - český překlad) od stejného architekta z roku 1923.
Dvoupodlažní objekt je založen na modulovém rastru 2,5 x 2,5 m, zabírá půdorysnou stopu 10 x 10m a je vysoký 5,77m. Jednotlivé panely ze skleněných a uhlíkových vláken zpevněných epoxidovou pryskyřicí se vydávají k dematerializaci stavby. Vláknitá kompozitní konstrukce spotřebovává ve srovnání s betonovou konstrukcí o tloušťce 200mm pouhý zlomek materiálu (konkrétně 1,9%). Stejně tak zapojení robotů do výroby předznamenává architektonický vývoj, který by byl před několika málo lety nemyslitelný. Plošná váha nosné stěnové konstrukce činí 9,9 kg/m² (strop vč. dřevěných desek váží 23,7 kg/m²) a je tak 50x lehčí než Le Corbusierův legendární projekt Dom-Ino. Vedle hmotnosti autoři řešili také uhlíkovou stopu, neboť stavebnictví je zodpovědné za 38% všech emisí uhlíku na světě. S přesnou a efektivní robotickou výrobou se rovněž eliminuje podíl stavebního odpadu. Na stavbu experimentálního pavilonu o celkové podlažní ploše 125 m² bylo spotřebováno 23 km skleněných vláken a 20 km uhlíkových vláken. Lehké panely umožňují snadné sestavení na místě bez výrazného hluku nebo dopadu na okolí. Díky extrémní lehkosti nejsou zapotřebí žádné těžké dopravní prostředky, lešení nebo zvedací zařízení. Tato vysoce inovativní metoda výstavby daleko překonává dnešní stavební předpisy.
Extrémně odlehčený projekt byl instalován v jednom ze sálů benátského Arsenale. Svým názvem Maison Fibre: Towards a Novel Material Culture odkazují na Le Corbusierův projekt Maison Dom-Ino z roku 1914 a knihu Vers une architecture (Toward a New Architecture - anglický překlad, Za novou architekturu - český překlad) od stejného architekta z roku 1923.
Dvoupodlažní objekt je založen na modulovém rastru 2,5 x 2,5 m, zabírá půdorysnou stopu 10 x 10m a je vysoký 5,77m. Jednotlivé panely ze skleněných a uhlíkových vláken zpevněných epoxidovou pryskyřicí se vydávají k dematerializaci stavby. Vláknitá kompozitní konstrukce spotřebovává ve srovnání s betonovou konstrukcí o tloušťce 200mm pouhý zlomek materiálu (konkrétně 1,9%). Stejně tak zapojení robotů do výroby předznamenává architektonický vývoj, který by byl před několika málo lety nemyslitelný. Plošná váha nosné stěnové konstrukce činí 9,9 kg/m² (strop vč. dřevěných desek váží 23,7 kg/m²) a je tak 50x lehčí než Le Corbusierův legendární projekt Dom-Ino. Vedle hmotnosti autoři řešili také uhlíkovou stopu, neboť stavebnictví je zodpovědné za 38% všech emisí uhlíku na světě. S přesnou a efektivní robotickou výrobou se rovněž eliminuje podíl stavebního odpadu. Na stavbu experimentálního pavilonu o celkové podlažní ploše 125 m² bylo spotřebováno 23 km skleněných vláken a 20 km uhlíkových vláken. Lehké panely umožňují snadné sestavení na místě bez výrazného hluku nebo dopadu na okolí. Díky extrémní lehkosti nejsou zapotřebí žádné těžké dopravní prostředky, lešení nebo zvedací zařízení. Tato vysoce inovativní metoda výstavby daleko překonává dnešní stavební předpisy.
0 komentářů
přidat komentář
