Vila továrníka Erwina Weisse
Málokdo tuší, jaký skvost architektury se nachází v tomto kraji. Jedná se o vilu Erwina Weisse. Stavba je zasazena do parkového areálu na Skupově ulici v Jeseníku a v dnešní době slouží jako sídlo firmy Slezský kámen. Pouze shoda náhod mohla ponechat v zapomnění tak překrásnou a zajímavou stavbu.
Pátrání po osudu a slohovém původu objektu nás zanese až do druhé poloviny 19. století v Anglii. V té době se v architektuře a umění zvedla vlna odporu proti trvajícím historizujícím slohům. Jako protest strnulosti a fádnosti architektury i umění se v Anglii vyvinulo hnutí ART CRAFTS-Umění a řemesla, mezi jehož představitele patří například William Morris nebo Philip Webb. V kontinentální Evropě se hnutí a myšlenky projevily až později na přelomu 19. a 20. století a nebývalého ohlasu nabyly ve Vídni. Roku 1897 zde vznikla skupina Secese navazující na umění anglického Arts Crafts. Umělci se zaměřili na reformu řemeslné výroby, návratu ke krásnému a dekorativnímu umění. Poprvé byl také definován pojem tzv. vilový dům (dům-vila). Dům pro jednu rodinu, jasně rozdělený na část společenskou a intimní. A právě Weissova vila, publikovaná v řadě zahraničních periodik, je živoucím a ve své době nejuznávanějším důkazem těchto myšlenek. Byla považována za nejlepší dobovou realizaci.
A jak se tedy Weissova vila ocitla v horské oblasti Jeseníků, tak daleko od místa svého slohového původu, ostrovní Anglie? Odpověď je jednoduchá a až zarážející.
V období přelomu století docházelo k největšímu rozkvětu zdejšího kraje i města samotného. Jeseník (tehdy ještě Frývaldov) patřil k známým místům díky světové proslulosti lázní Gräfenberk, růstu textilního průmyslu (prezentovaného firmou Regenhart Raymann) a také díky kamenictví. Možnosti kraje přitahovaly do zdejší oblasti mnoho zahraničních návštěvníků, stavitelů a umělců. A tak bohaté vrstvy podnikatelů neváhaly a brzy se zde začaly objevovat překrásné stavby. Nejprve se jednalo o objekty místních stavitelů, ale sílící kontakty s hlavním městem monarchie Vídní přilákaly tamější architekty až na nejsevernější cíp rakouského Slezska. Tak se zde objevil Franz von Krauss, autor rodinné vily továrníka Erwina Weisse.
Z objevených dobových materiálů se podařilo zrekonstruovat přesvědčivý model původního vzhledu Weissovy vily. Objekt byl vystavěn na pozemku zahradního parku o ploše cca 16 000 m2 na východních svazích města. Orientace jednotlivých stran budovy, v tehdy ještě nezastavěném svahu, byla řešena s maximálním využitím překrásného výhledu do okolí. Hlavní průčelí (západní strana) bylo natočeno směrem k horám. Vstupní brána na pozemek byla situována od západu, to je od města, kde byl vystavěn i malý domek. Ten sloužil buď jako vrátnice se stájemi, nebo jako domek pro zahradníka. Odtud vedly dvě cesty k hlavním vstupům do objektu. První vstup (oficiální vstup pro obyvatele a návštěvy) se nacházel na jižní straně a i dnes je užíván pro stejný účel. Druhý vchod do objektu byl navržen ze severní strany a byl využíván spíše jako výstup na terasu obehnanou nízkou cihlovou zídkou. Mimo to fungoval na východní straně i vedlejší vchod pro služebnictvo do zadního traktu budovy.
Anglikanizující vlivy byly zvenčí patrné v užití režného neomítaného zdiva a v příznačných detailech, jako je např. použití venkovních komínů, asymetrické kompozice apod. Exteriér vily byl velmi příjemný: sokl byl z tmavošedé žuly, která vytvořila dobrý kontrast k tmavočerveným cihlám a bíle natřeným žlabům. Štíty a komíny byly z pískovce a na střechu byla použita přírodní břidlice. Všechny truhlářské práce byly natřeny "Dutch" glazurou (smaltem), která je velmi trvanlivá. Za zmínku stojí také dokonalý systém venkovních a vnitřních drenáží pro odvod dešťových vod. V noci byl hlavní vstup z jižní strany osvěcován masivní kamennou lucernou, kterou se podařilo zrekonstruovat a ponechat na svém původním místě.
Přesně dle zmiňované definice vilového domu byla i stavba Weissovy vily rozdělena na část společenskou a intimní. Tím byla budova funkčně rozdělena. V čtyřpodlažním objektu vily bylo podzemní a první nadzemní podlaží vyčleněno pro společenské místnosti a zbylá dvě patra pro osobní potřeby obyvatelstva. Zadní trakt sloužil jako pracovní i ubytovací část služebnictva. V parteru se nacházela kuchyň, spíž, služebna, toaleta a nejspíš také místnost s malým servírovacím výtahem do vyšších pater. Vyšší patra tohoto traktu sloužila jako obytné pokoje služebnictva.
Dle typické anglické halové dispozice byla dispozičním centrem celého objektu obytná hala navržená s možností využití jako obývací místnost, místo pro setkávání a reprezentační prostor stavby. Nachází se v prvním nadzemním podlaží a návštěvy byly uváděny z recepce přes denní místnost.
Z haly byl přístup do všech ostatních společenských místností v tomto patře (pánského pokoje, dámského salonu, jídelny a přístup do odděleného zadního traktu). Odtud vedlo trojramenné dubové schodiště do druhého nadzemního podlaží ústícího na ochoz. To se podařilo zachovat v nezměněné podobě, stejně tak i dřevěné kazetové podhledy a vitrážové okno.
Samotné vybavení, dekorace a jednotlivé detaily v hale se nesly v duchu vrcholící secese. Toho si lze povšimnout zejména v secesních ornamentech tapet s květinovým motivem, v nábytku a bytových doplňcích. Hala byla velmi útulná.
Významnými prvky haly i některých ostatních místností byly bravurně provedené krby (kamna) z tepané mosazi. Všechna kamna v objektu, pravděpodobně čtyři kusy, nesloužila pouze jako ozdoba a dekorace, ale byla součástí důmyslného systému vytápění budovy, který byl tvořen již zmíněnými krby a také centrálním vytápěním.
Z dochovaných podkladů se kromě dispozice celého prvního nadzemního podlaží nepodařilo upřesnit polohu a umístění ostatních zdokumentovaných pokojů. V podzemním podlaží se nejspíše nacházely místnosti jako společenská krbová místnost a kuřácký salónek a zbylé prostory byly využívány jako technické zázemí budovy. Dodnes se v podzemním podlaží podařilo zachovat a využít původního efektu valených kleneb. V druhém nadzemním podlaží se snad nacházely místnosti jako obývací pokoj, knihovna a mládenecký pokoj. Ložnice byly situovány v třetím nadzemním podlaží. Jsou to pouhé odhady vycházející z drobných detailů patrných z fotodokumentace, z kopií shodnými s některými dochovanými stavebními prvky. Pravdou zůstává, ať už se jednalo o jakoukoliv zde uvedenou místnost, že byla vždy provedena s citem a snahou o maximální pohodlí i krásu nejen pro potěšení oka umělcova, ale i pro uspokojení potřeb jejích obyvatel.
Jasná vyváženost a krása stavby byla zaručena požadavky na architekta. Ve své době nebyl považován pouze za projektanta, jak je tomu dnes, ale návrh stavby vycházel od konstrukce, formy a funkce až po nejmenší detaily. To zahrnovalo i designérskou práci (návrh nábytku a vnitřního zařízení). Ve Weissově vile bylo použito velmi kvalitních materiálů. Většina nábytku byla zhotovena z pestré palety dřevin (černé dřevo, borovice, javor, jasan) a polstrována buď šedým, nebo zeleným sametem. Ostatní řemeslné výrobky byly z mosazi, skla (vitrážová okna) a keramiky.
Architekt Franz svobodný pán von Krauss se narodil 14. 6. 1865 ve Vídni. Svou kariéru započal jako student na vídeňské Polytechnice a po čtyřech letech strávených na této škole absolvoval se známkou velmi dobře. Nato se přihlásil na Akademii výtvarného umění, kde se učil jako žák slavného Fridricha Schmidta. Po krátkém čase (1889-90) stráveném v proslulém ateriéru Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera se osamostatnil. Od roku 1894 se stal jeho společníkem Josef Tölk, spolu s nímž navrhl nespočetně obytných i veřejných budov. Zhruba v letech 1911-1935 učil na Akademii výtvarných umění a roku 1913 se stal profesorem na TH Vídeň. Zde jsou uvedeny některé z významnějších prací ne území České republiky:
1900 - účast v soutěži na spořitelnu ve Frýdku, 1900-02 - palác L. a C. Wichterleho v Prostějově, 1901-03 - vila E. Weisse ve Frývaldově, 1905-06 - účast v soutěži na divadlo v Mor. Ostravě, 1906-07 - vila S. Perlové v Novém Jičíně. Stejné obliby si našla jeho tvorba i v rodné Vídni a blízkém okolí, kupř. divadlo na počest výročí padesátileté vlády Franze Josefa II., hala Rybího trhu, sanatorium pro léčbu tuberkulózy. Pro znalce architektury je jistě zajímavá jeho spolupráce s Josipem Plečnikem na vídeňském obchodním domě (Wildpretmark). Navrhoval celou řadu náhrobků, podal řadu návrhů staveb divadel, oper, muzeí, obchodních, polyfunkčních i obytných domů a samozřejmě vil. Většina návrhů byla i realizována.
Kraussovo vzdělání a již postavené stavby byly pro zadavatele jistou zárukou a svědčily o jeho umění a profesionalitě. Továrník Erwin Weiss byl proto jistě ohromen a potěšen krásou své nové vily, jež mohla vzniknout i díky jeho vlastnímu kulturnímu cítění a vztahu k umění. Narodil se 10.1.1869 ve Vídni. Ve Frývaldově se ocitl pomocí cílevědomé sňatkové politiky několika rodin slezských textilních podnikatelů. Vídeňští Weissové, původně rodáci z Vrbna pod Pradědem, byli totiž spřízněni s rodinami Raymannů, Grohmannů a Dittrichů. Tomu odpovídalo i postavení Erwina Weisse ve Frývaldově - ne však pouze po stránce finančního zabezpečení. Vedle postu továrníka, společníka a vedoucího umělecké dílny Regenhart Raymann zasedal v městském zastupitelstvu, byl spoluzakladatelem zdejšího muzea a jednatelem muzejní rady. Díky svým numizmatickým znalostem uspořádal rozsáhlou sbírku mincí. Zemřel ve Frývaldově 7.7.1944 jako poslední spolumajitel firmy.
Jeho skvostná vila byla po skončení druhé světové války stejně jako textilní továrna znárodněna a předána do majetku podniku Arandar (dnešní Moravolen). Nejprve sloužila k obytným účelům, přičemž cenný mobiliář byl zčásti odvezen a zčásti zničen, později byla budova využívána jako podniková mateřská školka, a to až do roku 1990. V té době byla v objektu provedena řada nevhodných úprav, které vilu silně znehodnotily. Naštěstí nedošlo k příliš rozsáhlé přestavbě, a tak byla spousta stavebních konstrukcí a architektonických detailů zachována, i když v částečně poškozeném stavu (celý interiér centrální haly s tříramenným dřevěným schodištěm, části dřevěných kazetových podhledů, vitrážové okno v hale, vstupní a také některé vnitřní dveře, okna a kamenné prvky - jako vstupní schodiště nebo venkovní osvětlovací sloup). V roce 1991 objekt odkoupila soukromá firma. Nový majitel se o dům nijak nestaral, a tak došlo k rozsáhlé devastaci. Koncem roku 1994 byl již silně znehodnocený objekt prodán společnosti Slezský kámen Jeseník se záměrem využít jej pro administrativní prostory sídla firmy. Vzhledem k tomu, že investor zaujímal jednu z velmi významných pozic na českém trhu v těžbě a zpracování přírodního kamene, bylo součástí stavebních úprav pověřené firmy předvést možnosti a charakter výroby v praktickém využití. Jak čistě účelově, tak i v umělecko-stavebním detailu. Proto bylo v maximální míře použito různých kamenných materiálů na obklady, dlažby, krb apod.. Veškerou investorsko-inženýrskou činností ve věci přestavby byla pověřena firma Real-Invest, sdružení Jeseník. Zpracování projektové dokumentace bylo svěřeno firmě Studio OSA, Polách a Fabián, Olomouc. Provedení interiéru obstarala firma Passage Q, s.r.o..
V dnešní době je budova plně využívána jako sídlo firmy Slezský kámen Jeseník. V návaznosti na hlavní objekt byla v konceptu navržena funkce a tvar plochy zahrady, která má sloužit nejen k rekreačnímu využití, ale k různým kulturním a podnikatelským aktivitám. Je zde plánováno každodenní pracovní setkání architektů a projektantů spojené s prezentací firmy.
Zájem o stavbu, který projevila současná majitelská firma, byla prvním a zásadním krokem k navrácení Weissovy vily do povědomí veřejnosti a znovuobjevení jejích krás. Škoda jen, že tak pozdě.
Literatura:
Vlastivědný sborník Jesenicko, Jeseník 2001
Kašpar, Ivo.: Anglie v Evropě
Pátrání po osudu a slohovém původu objektu nás zanese až do druhé poloviny 19. století v Anglii. V té době se v architektuře a umění zvedla vlna odporu proti trvajícím historizujícím slohům. Jako protest strnulosti a fádnosti architektury i umění se v Anglii vyvinulo hnutí ART CRAFTS-Umění a řemesla, mezi jehož představitele patří například William Morris nebo Philip Webb. V kontinentální Evropě se hnutí a myšlenky projevily až později na přelomu 19. a 20. století a nebývalého ohlasu nabyly ve Vídni. Roku 1897 zde vznikla skupina Secese navazující na umění anglického Arts Crafts. Umělci se zaměřili na reformu řemeslné výroby, návratu ke krásnému a dekorativnímu umění. Poprvé byl také definován pojem tzv. vilový dům (dům-vila). Dům pro jednu rodinu, jasně rozdělený na část společenskou a intimní. A právě Weissova vila, publikovaná v řadě zahraničních periodik, je živoucím a ve své době nejuznávanějším důkazem těchto myšlenek. Byla považována za nejlepší dobovou realizaci.
A jak se tedy Weissova vila ocitla v horské oblasti Jeseníků, tak daleko od místa svého slohového původu, ostrovní Anglie? Odpověď je jednoduchá a až zarážející.
V období přelomu století docházelo k největšímu rozkvětu zdejšího kraje i města samotného. Jeseník (tehdy ještě Frývaldov) patřil k známým místům díky světové proslulosti lázní Gräfenberk, růstu textilního průmyslu (prezentovaného firmou Regenhart Raymann) a také díky kamenictví. Možnosti kraje přitahovaly do zdejší oblasti mnoho zahraničních návštěvníků, stavitelů a umělců. A tak bohaté vrstvy podnikatelů neváhaly a brzy se zde začaly objevovat překrásné stavby. Nejprve se jednalo o objekty místních stavitelů, ale sílící kontakty s hlavním městem monarchie Vídní přilákaly tamější architekty až na nejsevernější cíp rakouského Slezska. Tak se zde objevil Franz von Krauss, autor rodinné vily továrníka Erwina Weisse.
Z objevených dobových materiálů se podařilo zrekonstruovat přesvědčivý model původního vzhledu Weissovy vily. Objekt byl vystavěn na pozemku zahradního parku o ploše cca 16 000 m2 na východních svazích města. Orientace jednotlivých stran budovy, v tehdy ještě nezastavěném svahu, byla řešena s maximálním využitím překrásného výhledu do okolí. Hlavní průčelí (západní strana) bylo natočeno směrem k horám. Vstupní brána na pozemek byla situována od západu, to je od města, kde byl vystavěn i malý domek. Ten sloužil buď jako vrátnice se stájemi, nebo jako domek pro zahradníka. Odtud vedly dvě cesty k hlavním vstupům do objektu. První vstup (oficiální vstup pro obyvatele a návštěvy) se nacházel na jižní straně a i dnes je užíván pro stejný účel. Druhý vchod do objektu byl navržen ze severní strany a byl využíván spíše jako výstup na terasu obehnanou nízkou cihlovou zídkou. Mimo to fungoval na východní straně i vedlejší vchod pro služebnictvo do zadního traktu budovy.
Anglikanizující vlivy byly zvenčí patrné v užití režného neomítaného zdiva a v příznačných detailech, jako je např. použití venkovních komínů, asymetrické kompozice apod. Exteriér vily byl velmi příjemný: sokl byl z tmavošedé žuly, která vytvořila dobrý kontrast k tmavočerveným cihlám a bíle natřeným žlabům. Štíty a komíny byly z pískovce a na střechu byla použita přírodní břidlice. Všechny truhlářské práce byly natřeny "Dutch" glazurou (smaltem), která je velmi trvanlivá. Za zmínku stojí také dokonalý systém venkovních a vnitřních drenáží pro odvod dešťových vod. V noci byl hlavní vstup z jižní strany osvěcován masivní kamennou lucernou, kterou se podařilo zrekonstruovat a ponechat na svém původním místě.
Přesně dle zmiňované definice vilového domu byla i stavba Weissovy vily rozdělena na část společenskou a intimní. Tím byla budova funkčně rozdělena. V čtyřpodlažním objektu vily bylo podzemní a první nadzemní podlaží vyčleněno pro společenské místnosti a zbylá dvě patra pro osobní potřeby obyvatelstva. Zadní trakt sloužil jako pracovní i ubytovací část služebnictva. V parteru se nacházela kuchyň, spíž, služebna, toaleta a nejspíš také místnost s malým servírovacím výtahem do vyšších pater. Vyšší patra tohoto traktu sloužila jako obytné pokoje služebnictva.
Dle typické anglické halové dispozice byla dispozičním centrem celého objektu obytná hala navržená s možností využití jako obývací místnost, místo pro setkávání a reprezentační prostor stavby. Nachází se v prvním nadzemním podlaží a návštěvy byly uváděny z recepce přes denní místnost.
Z haly byl přístup do všech ostatních společenských místností v tomto patře (pánského pokoje, dámského salonu, jídelny a přístup do odděleného zadního traktu). Odtud vedlo trojramenné dubové schodiště do druhého nadzemního podlaží ústícího na ochoz. To se podařilo zachovat v nezměněné podobě, stejně tak i dřevěné kazetové podhledy a vitrážové okno.
Samotné vybavení, dekorace a jednotlivé detaily v hale se nesly v duchu vrcholící secese. Toho si lze povšimnout zejména v secesních ornamentech tapet s květinovým motivem, v nábytku a bytových doplňcích. Hala byla velmi útulná.
Významnými prvky haly i některých ostatních místností byly bravurně provedené krby (kamna) z tepané mosazi. Všechna kamna v objektu, pravděpodobně čtyři kusy, nesloužila pouze jako ozdoba a dekorace, ale byla součástí důmyslného systému vytápění budovy, který byl tvořen již zmíněnými krby a také centrálním vytápěním.
Z dochovaných podkladů se kromě dispozice celého prvního nadzemního podlaží nepodařilo upřesnit polohu a umístění ostatních zdokumentovaných pokojů. V podzemním podlaží se nejspíše nacházely místnosti jako společenská krbová místnost a kuřácký salónek a zbylé prostory byly využívány jako technické zázemí budovy. Dodnes se v podzemním podlaží podařilo zachovat a využít původního efektu valených kleneb. V druhém nadzemním podlaží se snad nacházely místnosti jako obývací pokoj, knihovna a mládenecký pokoj. Ložnice byly situovány v třetím nadzemním podlaží. Jsou to pouhé odhady vycházející z drobných detailů patrných z fotodokumentace, z kopií shodnými s některými dochovanými stavebními prvky. Pravdou zůstává, ať už se jednalo o jakoukoliv zde uvedenou místnost, že byla vždy provedena s citem a snahou o maximální pohodlí i krásu nejen pro potěšení oka umělcova, ale i pro uspokojení potřeb jejích obyvatel.
Jasná vyváženost a krása stavby byla zaručena požadavky na architekta. Ve své době nebyl považován pouze za projektanta, jak je tomu dnes, ale návrh stavby vycházel od konstrukce, formy a funkce až po nejmenší detaily. To zahrnovalo i designérskou práci (návrh nábytku a vnitřního zařízení). Ve Weissově vile bylo použito velmi kvalitních materiálů. Většina nábytku byla zhotovena z pestré palety dřevin (černé dřevo, borovice, javor, jasan) a polstrována buď šedým, nebo zeleným sametem. Ostatní řemeslné výrobky byly z mosazi, skla (vitrážová okna) a keramiky.
Architekt Franz svobodný pán von Krauss se narodil 14. 6. 1865 ve Vídni. Svou kariéru započal jako student na vídeňské Polytechnice a po čtyřech letech strávených na této škole absolvoval se známkou velmi dobře. Nato se přihlásil na Akademii výtvarného umění, kde se učil jako žák slavného Fridricha Schmidta. Po krátkém čase (1889-90) stráveném v proslulém ateriéru Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera se osamostatnil. Od roku 1894 se stal jeho společníkem Josef Tölk, spolu s nímž navrhl nespočetně obytných i veřejných budov. Zhruba v letech 1911-1935 učil na Akademii výtvarných umění a roku 1913 se stal profesorem na TH Vídeň. Zde jsou uvedeny některé z významnějších prací ne území České republiky:
1900 - účast v soutěži na spořitelnu ve Frýdku, 1900-02 - palác L. a C. Wichterleho v Prostějově, 1901-03 - vila E. Weisse ve Frývaldově, 1905-06 - účast v soutěži na divadlo v Mor. Ostravě, 1906-07 - vila S. Perlové v Novém Jičíně. Stejné obliby si našla jeho tvorba i v rodné Vídni a blízkém okolí, kupř. divadlo na počest výročí padesátileté vlády Franze Josefa II., hala Rybího trhu, sanatorium pro léčbu tuberkulózy. Pro znalce architektury je jistě zajímavá jeho spolupráce s Josipem Plečnikem na vídeňském obchodním domě (Wildpretmark). Navrhoval celou řadu náhrobků, podal řadu návrhů staveb divadel, oper, muzeí, obchodních, polyfunkčních i obytných domů a samozřejmě vil. Většina návrhů byla i realizována.
Kraussovo vzdělání a již postavené stavby byly pro zadavatele jistou zárukou a svědčily o jeho umění a profesionalitě. Továrník Erwin Weiss byl proto jistě ohromen a potěšen krásou své nové vily, jež mohla vzniknout i díky jeho vlastnímu kulturnímu cítění a vztahu k umění. Narodil se 10.1.1869 ve Vídni. Ve Frývaldově se ocitl pomocí cílevědomé sňatkové politiky několika rodin slezských textilních podnikatelů. Vídeňští Weissové, původně rodáci z Vrbna pod Pradědem, byli totiž spřízněni s rodinami Raymannů, Grohmannů a Dittrichů. Tomu odpovídalo i postavení Erwina Weisse ve Frývaldově - ne však pouze po stránce finančního zabezpečení. Vedle postu továrníka, společníka a vedoucího umělecké dílny Regenhart Raymann zasedal v městském zastupitelstvu, byl spoluzakladatelem zdejšího muzea a jednatelem muzejní rady. Díky svým numizmatickým znalostem uspořádal rozsáhlou sbírku mincí. Zemřel ve Frývaldově 7.7.1944 jako poslední spolumajitel firmy.
Jeho skvostná vila byla po skončení druhé světové války stejně jako textilní továrna znárodněna a předána do majetku podniku Arandar (dnešní Moravolen). Nejprve sloužila k obytným účelům, přičemž cenný mobiliář byl zčásti odvezen a zčásti zničen, později byla budova využívána jako podniková mateřská školka, a to až do roku 1990. V té době byla v objektu provedena řada nevhodných úprav, které vilu silně znehodnotily. Naštěstí nedošlo k příliš rozsáhlé přestavbě, a tak byla spousta stavebních konstrukcí a architektonických detailů zachována, i když v částečně poškozeném stavu (celý interiér centrální haly s tříramenným dřevěným schodištěm, části dřevěných kazetových podhledů, vitrážové okno v hale, vstupní a také některé vnitřní dveře, okna a kamenné prvky - jako vstupní schodiště nebo venkovní osvětlovací sloup). V roce 1991 objekt odkoupila soukromá firma. Nový majitel se o dům nijak nestaral, a tak došlo k rozsáhlé devastaci. Koncem roku 1994 byl již silně znehodnocený objekt prodán společnosti Slezský kámen Jeseník se záměrem využít jej pro administrativní prostory sídla firmy. Vzhledem k tomu, že investor zaujímal jednu z velmi významných pozic na českém trhu v těžbě a zpracování přírodního kamene, bylo součástí stavebních úprav pověřené firmy předvést možnosti a charakter výroby v praktickém využití. Jak čistě účelově, tak i v umělecko-stavebním detailu. Proto bylo v maximální míře použito různých kamenných materiálů na obklady, dlažby, krb apod.. Veškerou investorsko-inženýrskou činností ve věci přestavby byla pověřena firma Real-Invest, sdružení Jeseník. Zpracování projektové dokumentace bylo svěřeno firmě Studio OSA, Polách a Fabián, Olomouc. Provedení interiéru obstarala firma Passage Q, s.r.o..
V dnešní době je budova plně využívána jako sídlo firmy Slezský kámen Jeseník. V návaznosti na hlavní objekt byla v konceptu navržena funkce a tvar plochy zahrady, která má sloužit nejen k rekreačnímu využití, ale k různým kulturním a podnikatelským aktivitám. Je zde plánováno každodenní pracovní setkání architektů a projektantů spojené s prezentací firmy.
Zájem o stavbu, který projevila současná majitelská firma, byla prvním a zásadním krokem k navrácení Weissovy vily do povědomí veřejnosti a znovuobjevení jejích krás. Škoda jen, že tak pozdě.
Literatura:
Vlastivědný sborník Jesenicko, Jeseník 2001
Kašpar, Ivo.: Anglie v Evropě
0 komentářů
přidat komentář
