Vila Felixe Blocha
Původně židovský familiant z Rousínova (Neu-Raußnitz) Enoch Bloch (1802–1885), který se nejpozději v 50. letech 19. století usadil v Brně jako obchodník s kůží, založil roku 1863 firmu E. Bloch et Söhne, zabývající se výrobou koženého zboží a armádní výstroje. O čtyři roky později přesunul výrobu původně z Křenové (dnes Mlýnské 15) na Rybářskou ulici, kde se podnik úspěšně rozvíjel následujících 70 let. Od počátku se v otcově firmě angažovali i jeho dva synové, starší Hermann (1827–1910) a mladší Josef (1836–1886), kteří firmu plně převzali v roce 1877 poté, co zakladatelská osobnost z podniku vystoupila.
Hermann Bloch měl se svojí ženou Herminou (1836–1904) celkem 6 dětí narozených s poměrně značným časovým rozestupem. Nejstarší August se narodil v roce 1857, nejmladší Felix pak o 16 let později v roce 1873. Tato třetí generace začala spoluvlastnit rodinnou firmu od konce 19. století, přičemž Felix Bloch – jehož osudu a domu je tento příspěvek věnován – vstoupil do firmy jako veřejný společník teprve v roce 1915.
Dříve, než se zaměříme na samotný dům Felixe Blocha na ulici Hlinky číslo 92, ve kterém žil od jeho výstavby v roce 1926 do roku 1939, stojí za pozornost alespoň stručná analýza bydlišť a jejich změn v průběhu času u všech synů Hermanna a Josefa Blochových. Z tohoto rozboru lze totiž dedukovat motivy, které vedly nejen Felixe Blocha vystavět si svůj dům právě v této lokalitě.
Adressbuch von Brünn z roku 1885 je posledním městským adresářem, který uvádí ještě původního zakladatele firmy, v té době osmdesáti tříletého Enocha Blocha, žijícího na adrese Großer Platz (dnes náměstí Svobody) číslo 28. Jeho starší syn Hermann je v adresáři označen jako Lederfabrikant (výrobce kůže), hlášený na adrese Ugarterstrasse (dnes Václavské) číslo 10. Mladšího syna Josefa pak adresář uvádí jako Hausbesitzer (majitele domu) na Schreibwaldstrasse (dnes Hlinky) číslo 60.
Když roku 1886 Josef Bloch zemřel, stal se dědicem domu na Hlinkách číslo 60 jeho jediný syn Ernst (1868–1923), kterého na této adrese zmiňují adresáře až do jeho smrti v roce 1923.(1)
Hermanna Blocha uvádí adresáře z následujících let jednak na zmíněné adrese Václavské 10 (adresáře z let 1885–1898)(2), dále pak v letech 1899–1901 na Basteigasse 22 (dnes Rooseveltově). V letech 1902–1908 pak na Pilgramgasse 2 (dnes Divadelní), až nakonec adresář z roku 1909 zmiňuje bydliště Hermanna Blocha na adrese Schreibwaldstrasse, tedy Hlinky, číslo 92.
U Hermannova nejstaršího syna, Augusta Blocha (1857–1921), jsou v brněnských adresářích uvedeny pouze dvě adresy, přičemž v obou případech se jedná o dnešní ulici Hlinky. Nejprve mezi léty 1896–1911 je to Schreibwaldstrasse 1, a poté od roku 1912 až do Augustovy smrti v roce 1921 uvádí adresáře Schreibwaldstrasse 126.(3)
V pořadí druhého Hermannova syna, Leopolda Blocha (1858–1933), bychom v adresářích města Brna nalezli nejprve v roce 1885 na Fischergassse 148 (dnes Rybářské), a poté již na ulici Hlinky. Nejprve jde o adresy Schreibwaldstrasse 1 (adresáře z let 1892–1903) a Schreibwaldstrasse 38 (adresář z roku 1904). Od roku 1905 až do své smrti žil Leopold Bloch na adrese Flurgasse 18, v dnes neexistujícím domě na ulici Křížkovského, přibližně v místech mostu tramvajové dráhy(4).
Ulici Hlinky si ke svému životu vybral i další syn Johann Bloch (1869–1940), neboť poté co opustil dům na Václavské 10 je adresa jeho bydliště uvedena nejdříve Basteigasse 22 (adresáře z let 1899–1901) a Wawragasse 11 (adresáře z let 1902–1903), avšak v letech 1904–1907 již v adresářích u jeho jména najdeme adresu Schreibwaldstrasse 29 a od roku 1908 nakonec Schreibwaldstrasse 120.(5)
Konečně i nejmladší ze synů Hermanna a Hermine Blochových, Felixe, který se v městském adresáři objevuje jako bankbeamter (bankovní úředník) poprvé v roce 1898, tedy od svých dvaceti pěti let, je uveden na Václavské 10. Spolu se svým bratrem Johannem a otcem Hermannem je adresa jeho bydliště v letech 1899–1901 shodná, a to Basteigasse 22. Od roku 1902 už městské adresáře uvádí bydliště Felixe Blocha na ulici Hlinky. Nejprve jde o dům číslo 46a (adresáře z let 1902–1903), poté dům číslo 29 (adresář z roku 1904) a sousední dům číslo 31 (adresáře z v let 1905–1925).(6) Pozdější adresáře již uvádí bydliště Felixe Blocha na nové adrese Hlinky číslo 92.
Z uvedeného výčtu adres lze vysledovat, že Blochovi se zjevně cíleně snažili vyhledávat svoje bydliště v blízkosti továrního areálu, který se od roku 1867 nacházel na Rybářské ulici.(7) Téměř všichni sourozenci Blochovi tak postupně začali preferovat ulici Hlinky, která se nacházela nejen v dosahu jejich podniku, ale současně byla prestižní adresou s rezidencemi dalších brněnských podnikatelských rodin. Vedle rodiny Löw-Beer patřila rodina Bloch bezesporu k nejčastějším majitelům nemovitostí na Hlinkách.
Je tedy pochopitelné, že i námi sledovaný Felix Bloch se neodchyloval z tradice svých sourozenců a jako bydliště si zvolil právě ulici Hlinky. Objekt s číslem 92 získal na základě darovací smlouvy ze dne 12.2.1919, uzavřenou mezi ním a jeho sestrou Helene (1862–1951), která byla od roku 1884 provdaná za Ignaze Petscheka (1857–1934) – hnědouhelného průmyslníka, který patřil mezi nejvlivnější a nejbohatší osoby meziválečného Československa. Helene Petschek, která zůstala se svým rodným městem spojená i skrze četné dobročinné aktivity, se majitelkou domu stala v roce 1911, a to po úmrtí svého otce a předchozího vlastníka nemovitosti Hermanna Blocha, který zde pravděpodobně žil od doby nabytí nemovitosti v roce 1908 do své smrti v roce 1910. O podobě tohoto domu, vystavěného kolem roku 1883 Simonem Haasem, si můžeme učinit představu jednak z Katastrálního plánu Brna z roku 1906, ale také z panoramatické fotografie ulice Hlinky z roku 1911. Jak vidno, jednalo se o jednopatrový dům s neorenesanční fasádou, situovaný na nároží ulic Hlinky a Vinařské, s vchodem umístěným v pravé ose domu z ulice Hlinky.
Teprve po šesti letech od uzavření darovací smlouvy, nechal Felix Bloch dům zbořit a na jeho místě postavit zcela nový dům určený pro sebe a svoji rodinu.
V roce 1901 se totiž Felix Bloch oženil s rodačkou z Ústí nad Labem Luisou rozenou Landesmannovou (1881–1942), se kterou měl postupně tři děti. Nejstarší syn Erwin Ludwig se narodil 16.2.1902. O dva roky později, 23.5.1904, se narodila dcera Helene Sofie, a nakonec 19.8.1907 se narodil i druhý syn Franz Stefan Josef Bloch. Právě v době, kdy se Felixovi a Luise narodilo první dítě můžeme sledovat zásadnější přesuny v adresách jeho bydliště a konečně i příklon k ulici Hlinky. Patrně rozrůstající se rodina si v roce 1902 vyžádala koupi dvojice sousedních domů na ulici Hlinky číslo 29 a 31, kde rodina žila dalších téměř dvacet let. V roce 1922 Blochovi postihla tragická událost, když ve Vídni zemřel nejmladší syn Franz. O tři roky později, v roce 1925, se oženil jednak prvorozený syn Erwin, a to s brněnskou rodačkou Annie Scherbak (1904–1989), a o několik měsíců předtím se jíž provdala jejich dcera Helene s Alfredem Panofsky, která se následně přestěhovala do Berlína. Pravděpodobně to byly tyto rodinné události, které vedly Felixe Blocha opustit stávající adresu Hlinky 31 a vystavět nový dům, ve kterém by žil jednak sám Felix se svojí ženou Luise, ale také se synem – a současně pokračovatelem rodinného podniku – Erwinem a jeho manželkou Annie.
Stavební povolení udělila Felixu Blochovi městská rada v srpnu 1925: ,,K žádosti ze dne 10. července 1925 uděluje se dle usnesení městské rady ze dne 18. srpna 1925 panu Felixu Blochovi v Brně, V hlinkách č. 31 na základě komisionelního řízení ze dne 28. července 1925 stavební povolení ku postavení dvoupatrového domu se čtyřmi byty na místě domu V hlinkách č. 92, dle předloženého nákresu…“ Dokumentace onoho nového domu, označená jako „Plán ku postavení rodinného domu na parcele číslo 126, vl. č. 456 kat. obce Křížová v Hlinkách 92 pro pana Felixe Blocha továrníka v Brně v Hlinkách 31“, je datována do července 1925 a dochovala se v Archivu města Brna. Dokumentace je v tomto případě cenná, neboť umožňuje identifikovat jak projektanta, tak i firmu, která byla stavbou pověřena. Kromě podpisu stavebníka Felixe Blocha, tak výkresy obsahují razítko stavebního podniku Artura Eislera, a také signaturu ,,Akad. Architekt Pazdirek-Coreno“.
V tuzemské literatuře je Adalbert Pazdirek-Coreno (1869–1932) připomínán takřka výhradně pouze jako architekt, u nějž absolvoval praxi Bohumír Čermák. Mnohem více se této nepříliš známé osobnosti věnovali rakouští architekti a historikové umění, jako například Friedrich Achleitner nebo Antje Senarclens de Grancy. Vzhledem k tomu, že se během výzkumu o domě Hlinky 92 podařilo zjistit několik zcela nových informací a souvislostí architekta k městu Brnu, rád bych se nyní této pozoruhodné, ale současně rozporuplné osobnosti a jednomu z průkopníků rakouského modernismu věnoval blíže.
Adalbert Pazdirek (8) se narodil 10.12.1869 v Novém Jičíně (9) c.k. státnímu úředníkovi Phillippovi Pazdirkovi a jeho ženě Barbaře, rozené Drbalové. Jako Adalbert Josef měl být pokřtěn v římskokatolickém kostele 10.1.1870. Středoškolská studia absolvoval v Brně, nejprve na státním gymnáziu a poté na státní obchodní škole, kterou dokončil v roce 1887. V letech 1888–1891 pak studoval u Karla Freihernn von Hasenauera Akademii výtvarných umění ve Vídni. V závěru svých vídeňských studií byl Pazdirek oceněn zvláštní školní cenou a Rosenbaumovou cenou.(10) Poté se měl pohybovat nejprve v letech 1892–1895 v Drážďanech a dále v letech 1896–1897 v Budapešti. Zřejmě v tomto období u něj dozrála myšlenka přijmout ke svému dosavadnímu jménu ještě druhé příjmení Coreno.(11)
Zpět do Brna přišel Pazdirek-Coreno zřejmě v roce 1897 a otevřel si zde vlastní ateliér. V této době vznikl zřejmě projekt ke stavbě vily pro Rudolfa Jappa v Tišnově. Pazdirek-Coreno je v městském adresáři poprvé uveden v roce 1897, a to na adrese Jakubská 5, kde je uváděn až do roku 1906. Z pozemkové knihy vyplývá, že objekt na ulici Jakubská 5 vlastnil od roku 1844 jeho otec Filip Pazdirek a od roku 1883 jeho matka Barbara. Od roku 1903 pak mezi spolumajitele domu patřil i samotný Adalbert Pazdirek-Coreno.(12) Od roku 1900 byl Pasdirek-Coreno jmenován učitelem IX třídy na Technické škole dřevozpracující v Bolzanu a poté vyučoval také v c.k muzeu umění a průmyslu ve Vídni.
Podstatné období jeho života je však spojeno s pobytem v rakouském Grazu, kam odešel v roce 1903 za svým bratrem Ladislavem Hansem, akademickým malířem a profesorem na gymnáziu, který se v Grazu stal také členem městské rady.(13) Prostřednictvím svého bratra získal Pazdirek-Coreno v Grazu kontakty na místní podnikatelskou elitu, pro níž začal projektovat soukromé vily. Právě v tomto prostředí vznikly výrazné a progresivní projekty objektů s plochými střechami, k jakým patří vila Lug z roku 1905, vila Pramberger z roku 1905, vila Reimann z roku 1907 nebo vila na adrese Stiftingtalstraße 67 z roku 1908. Navzdory řadě moderních staveb, které se zde Pazdirkovi-Coreno podařilo úspěšně zrealizovat, musel snášet také kritiku rakouských tradicionalistických kruhů, ale především veřejnou diskvalifikaci ze série skandálů, kterých se sám dopustil. V Grazu byt Pazdirek-Coreno totiž zatčen za exhibování před místními dívčími školami, což v roce 1910 stálo jeho bratra také místo v městské radě. Definitivně Graz opustil v roce 1915 a naposledy byl registrován ve Stittingtalu. V Brně se Pazdirek-Coreno znovu objevil až po vzniku republiky. V Archivu města Brna se dochovaly celkem dva jeho ohlašovací lístky. První je z 23.10.1919, kde je uvedena adresa bydliště v jeho domě na Jakubské 5, později však přeškrtnutá a doplněná novou adresou Hroznová 20. Z pozemkové knihy se můžeme dozvědět, že parcelu na této adrese získal Adalbert Pazdirek-Coreno v roce 1918, přičemž v roce 1923 ,,postaven byl dům čísl. pop. 65 or. čísl. 20 ulice Hroznová.“ V kartě nemovitosti je tento objekt nazván jako ,,letohrádek“ a není vyloučené, že si jej Pazdirek-Coreno vyprojektoval sám. Zajímavé také je, že Pazdirek-Coreno v roce 1919 zakoupil parcelu na ulici Hlinky, kterou od něj v roce 1921 zakoupila firma Artura Eislera a kde byl v roce 1923 vystavěn dům Hlinky číslo 158 (dnes Žabovřeská 4). Nasvědčuje to tedy tomu, že i samotný architekt Adalbert Pazdirek-Coreno se po svém opětovném příchodu do Brna zajímal o lokalitu Žlutého kopce a ulice Hlinky, minimálně s úmyslem vystavět si zde vlastní dům.
Onen druhý ohlašovací lístek Pazdirka-Coreno, pocházející z 23.3.1931, kdy bylo Pasdirkovi-Coreno již 62 let, nám přináší zajímavé informace z jeho osobního života. U svého jména i podpisu uvedl architekt ještě další iniciály ,,Adalbert J.W.Pazdírek-Coreno“(14) a při popisu povolání se snažil zachytit veškeré svoje dosavadní funkce ,,acad. Architekt, Ing. stadtbaumeister, emer: Profesor des oster. Museum f. Kunst und Industrie“. Z ohlašovacího lístku se také dozvídáme, že Pasdirek-Coreno byl svobodný a bezdětný. Neznámý úředník pak na lístek připsal i datum architektova úmrtí ,,21/XII 32“.
Dům Felixe Blocha na Hlinkách 92 pochází tedy nejen z Pazdirkova závěrečného pobytu v Brně, ale současně také z jeho pozdního projekčního období. Otázkou nadále zůstává souvislost a vazba mezi stavebníkem a projektantem, stejně jako, zda jde o Pazdirkovu jedinou brněnskou realizaci.
Dispozičně poměrně náročnou stavbu o třech hmotách, ovlivnila jistě úhlopříčně orientovaná stavební parcela, stoupající navíc souběžně s Vinařskou ulicí směrem do svahu Žlutého kopce. Hmota, orientovaná do ulice Hlinky navazuje v pravé ose domu na sousední zástavbu prostřednictvím k uliční čáře předsunutým rizalitem s garáží v přízemí, krytou lodžií ve zvýšeném přízemí a terasou v patře. Zbylá část této hmoty, v níž se nacházela dvojice bytů pro personál v přízemí a v patrech pak ložnice majitelů, je od uliční čáry odsazená, aby před domem vznikl prostor předzahrádky. Do střední, půdorysně polygonální hmoty, orientované do ulice Vinařské, vložil architekt komunikační prostory domu se vstupem a schodištěm. Hmota orientovaná směrem do svahu Žlutého kopce je částečně zapuštěná pod úroveň terénu a dominuje zde dvojice postranních polygonálních rizalitů. V této části domu se nacházely společenské prostory majitelů, jako salony a obývací pokoje. Střízlivě pojatou, puristickou fasádou, nevybočuje vila Felixe Blocha z dosavadní Pazdirkovy tvorby. Rozložení jednotlivých hmot a jejich členění prostřednictvím polygonálních i obdélných rizalitů, či zkosená nároží domu má nejblíže k vile v Grazu na Stiftingtalstraße 67 z roku 1908.
Dům Felixe Blocha je koncipován jako dvougenerační, obsahující v přízemí dva menší byty pro obsluhu domu a v patrech další dva velkorysé byty prakticky s totožnou dispozicí, určené pro majitele domu. Stavba byla dokončena někdy v průběhu roku 1926, neboť z června téhož roku pochází instalatérské plány opatřené razítkem firmy Samuel Klein, Brno, a také reklama uveřejněná v Lidových novinách o tom, že: ,,Stupě, rovné i točité, lacino na prodej na staveništi, Brno, V hlinkách 92.“
Po dokončení se do domu nastěhoval Felix Bloch se svojí ženou Luise, kteří využívali byt ve zvýšeném přízemí, a jejich syn Erwin se svojí ženou Annnie, kteří naopak obývali byt v prvním patře. Pro identifikaci jednotlivých bytů a místností posloužily velmi cenné materiály, které se dochovaly v rodinném archivu potomků rodiny. Prvním z nich je album fotografií, pořízených patrně ve 20. či 30. letech 20. století, zachycují takřka všechny místnosti bytu Erwina a Aniie Blochových v prvním patře. Toto album se manželům podařilo zachránit během jejich emigrace do zahraničí. Druhým důležitým interpretačním vodítkem je poválečné svědectví Erwina Blocha, v němž mimo jiné odhaluje i autory interiérového vybavení jejich bytu: ,,Já, Erwin Ludwig Bloch, bytem v Londýně, N.6., 40 South Grove House, žijícím před válkou v Brně, Československu. Byl jsem prokuristou továrny na kůže E. Bloch & Söhne a s ročním příjmem 120.000 korun. Moje žena a já jsme obývali jeden osmipokojový byt v prvním patře vily postavené mými rodiči v roce 1926 na Hlinkách 92. Naše vybavení bylo navrženo a provedeno částečně vídeňským architektem Bambergerem, částečně brněnským architektem Norbertem Trollerem. Náš byt se skládal z následujících místností: ložnice, snídaňové místnosti, velkého pokoje pro hosty, malého pokoje pro hosty, salonu, pánského pokoje, jídelny, dívčího pokoje, šatny, předsíně, kuchyně, příborníku a jedné otevřené a jedné kryté terasy.“
Erwinova žena Annie byla aktivní v ženském hnutí a v hnutí za lidská práva. Kromě toho byla také sekretářkou brněnské, německy mluvící sekce Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu, jejíž sekretariát byl umístěn právě v domě na Hlinkách 92.(15) Z tohoto důvodu byl dům Blochových místem častých návštěv osobností ze společenských kruhů, ke kterým patřil mimo jiné francouzský básník a spisovatel Jean Genet.(16)
Osudový den nacistické okupace prožívali Blochovi právě ve svém domě na Hlinkách. Okupační vojska měla jejich dům obsadit a zabavit. Koneckonců v poválečném svědectví Erwin Bloch také uvádí, že: ,,15. března 1939 náš dům obsadilo gestapu a bylo zde ubytováno 12 řidičů gestapa.“ Tato jeho vzpomínka mimo jiné umožňuje vhled o nutném řešení ubytování pro nacistický aparát již v samotný den okupace. Felix a Luise se pak měli uchýlit do domu Johanna a Erny Blochových a později se společně přesunout do Prahy. Poslední adresou před deportací Felixe a Luise je uváděna adresa Richard Wagner-Strasse 3. Nejspíš ještě před okupací se však rodiny pokoušely dostat z Československa do Británie, protože Erwin a Annie získali 18.3.1939 povolení k vycestování od British Committee for Refugees from Czechoslovakia: ,,Vážený pane Blochu, jsem rád, že vám mohu oznámit, že vám nyní bylo uděleno povolení přijet do této země. Jak uvidíte z přiložené kopie, měli byste komunikovat s British Passport Controll v Praze, kterému je zasílán telegram.“ O náhlém a osudném odjezdu Erwina a Annie do emigrace píše také zmíněný Jean Genet ve své knize Chère Madame : 6 Briefe nach Brünn: ,,Bezprostředně po okupaci se mu podařilo získat pro sebe a svou manželku jízdenku na opuštění země převodem veškerého majetku do Německé říše a předáním veškeré hotovosti a všech rodinných šperků důstojníkovi SS. který se díky bohu dal podplatit. Tehdy toho bylo hodně. Povolili jim kufr s prádlem, zabalený ve spěchu a strachu.“
Teprve v březnu 1941, jak je poznamenáno v pozemkové knize, byl do objektu Hlinky 92 dosazen správce Dr. Karl Bisom z Brna. Nutno zde poznamenat, že i v tomto případě se jedná rovněž o zajímavou a patrně rozporuplnou osobnost, neboť v roce 2001 Karl Bisom získal in memoriam od státu Izrael titul Spravedlivý mezi národy za záchranu židovského dítěte během války.
Ještě v srpnu 1941 však nemovitost přešla do vlastnictví a správy Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), který si objekt, stejně jako veškeré jmění po Felixovi a Luise Blochových předem ocenil.(17)
Z dokumentů fondu, uložených v Moravském zemském archivu, se můžeme dozvídat o dalších uživatelích domu. Monitorovací zpráva, kterou si Vystěhovalecký fond pořídil 12.1.1942, uvádí, že dům obývali ,,4 Němci“. Jejich vzájemné soužití však nebylo zdaleka tak harmonické, jak by se dalo možná očekávat. Poměrně bohatá korespondence z let 1942–1944 některé obyvatele domu přímo zmiňuje, díky čemuž lze alespoň částečně rekonstruovat strukturu obyvatel domu a některé konkrétní osoby blíže popsat.
Z korespondence je evidentní, že dvojice přízemních bytů byla Vystěhovaleckým fondem pronajímána jako byty méně lukrativní a služební. Jednu z těchto jednotek si Vystěhovalecký fond udržoval jako byt pro domovníka, který měl v domě udržovat pořádek, vybírat nájemné a zajišťovat další servis. Zatímco velkorysé byty původních majitelů domu ve zvýšeném přízemí a prvním patře fond pronajímal nacistickým důstojníkům.
První osobou, která byla s Vystěhovaleckým fondem ve služebním poměru a vykonávala v domě funkci domovníka, byl jistý Karl Holzer, řidič městské tramvaje. Holzer se svojí ženou Steffi tak obývali dvoupokojový byt v přízemí orientovaný do ulice Hlinky. V téže době, počátku roku 1941, naopak jeden z velkorysých bytů v patře užíval Hauptman der Schutzpolizei Bernhard Jensen, který si na chování domovníka stěžoval: ,,Jensen také uvádí, že se správce opakovaně choval nevhodně k různým spolubydlícím.“ V době vyostřeného sporu mezi Holzerem a Jensenem bydlela v domě také Gizela (Elly) Suzan. Do domu se měla nastěhoval počátkem roku 1940 a užívat jednopokojový, nacházející se stejně jako byt Karla Holzera ve sníženém přízemí. Poté, co Vystěhovalecký fond zrušil po předchozích incidentech služební poměr s Holzerem, nabídl funkci domovníka právě Gizele Suzan, která ji přijala a začal vykonávat od 1.3.1942. Ani v tomto případě však nedošlo ke zklidnění vztahů mezi nájemníky. Na chování Gizely Suzan si tentokrát stěžoval nájemce druhého z velkorysých bytů, kterým byl velitel protektorátní policie na Moravě, SS-Standartenführer Georg Attenberegr (1897–1984)(18). Attenberger zde žil se svojí ženou Ernou (roz. Lauser) a jejich psem. ,,Attenberger zavolal domovnici, paní Suzan, aby ji napomenul. Mimo jiné hodila mokrý hadřík Attenbergerovi do obličeje, ale pak se omluvila, že se to stalo náhodou. Když paní Suzan vešla do kanceláře, začala na schodech nadávat a vůbec mě nechtěla pustit ke slovu, tak jsem jí svůj názor samozřejmě dal najevo.“
Po skončení války byla na dům již 5.9.1945 uvalena podle dekretů prezidenta republika národní správa. Jak jej stát využíval mezi lety 1945–1948 je otázkou. Nicméně, nejpozději v roce 1948 si objekt vyhlídla Státní bezpečnost, která si z něj vytvořila svoji konspirační vilu. Ta pak měla sloužit k zadržení a uvěznění nepohodlných osob. O tom, že dům sloužil Státní bezpečnosti se dozvídáme pouze z nepatrné zmínky z dokumentů Brněnských vodáren a kanalizací, kde je v kolonce nového majitel nemovitosti uvedeno: ,,Od 1./I.48 zasílat účty za vodu na adr. Zemské úř. Státní bezpečnosti v Brně Hlinky 92.“ Luděk Navara a Miroslav Kasáček ve své knize Musím jít odvážně vpřed uvádí, že právě zde měl být zadržen Dr. Jan Koreis (1907–1949), někdejší sportovní reprezentant, který zde za dosud nevyjasněných okolností zemřel 8. srpna 1949. Navara a Kasáček spekulují nad hypotézou, zda se jednalo o sebevraždu, anebo ubití při výslechu. Paradoxní ovšem je, že v době, kdy dům tímto způsobem využívala Státní bezpečnost, byl 30.9.1949 podán restituční návrh pozůstalostí po Felixu Blochovi podle §12 restitučního zákona. V roce 1953 však byly tyty nároky bylo definitivně v pozemkové knize vymazány, a naopak se podle dohody o převodu nemovitého majetku mezi ÚNV v Brně a Zbrojovkou Brno, n.p. ze dne 20.12.1952 se majitelem stal Československý stát – Zbrojovka Brno, n.p. a národní správa se vymazala. O rok později, od ledna 1954 se majitel opět změnil, tentokrát na Závody Jana Švermy, n.p. a objekt sloužil jako internát.(19)
V současné době je dům v soukromém vlastnictví a před několika lety prošel rekonstrukcí a přístavbou podle projektu architekta Petra Uhlíře. V interiéru domu se bohužel nedochovaly žádné autentické prvky.
Závěr tohoto příspěvku doplňují ještě rodinnou vzpomínku Hanse Panofsky (1926-2013), vnuka Felixe a Luise Blochových, z roku 1998: ,,Moji prarodiče z matčiny strany žili na Schreibwaldstrasse v moderním domě. V prvním patře bydlel Joseph, zahradník/šofér. Broskve se kdysi kradly přes plot s rybářským prutem. Moji prarodiče měli oddělené ložnice. […] Obývací pokoj byl většinou zamykaný kromě určitých společenských akcí. Mimo Brno jsme většinu času trávili v několik kilometrů vzdálené vesničce Bitýška. Nejvyšší patro velkého rodinného domu v Brně obýval jejich syn Erwin s manželkou Annie Blochovou a dvěma služebnými. Erwin měl šéfovat rodinnou koželužnu E. Bloch & Söhne. Rád hrál na čtyřruční klavír, používal svůj fotoaparát Leica a závodil se svým autem. Annie udržovala rozsáhlou korespondenci v oblasti žen a lidských práv. V Brně bydleli i její rodiče, doktor a paní Scherbakovi. Dr. Scherbak byl gynekolog/porodník a možná provedl první operaci změny pohlaví. Dům v Bitýšce spravovala Toni Eckstein, která byla jednou ze dcer třech Blochových bratrů Leopolda, Johana a Felixe.“(20)
Tento příspěvek je věnován Felixovi a Luise Blochovým
Michal Doležel
Poděkování:
John Panofsky, vnuk Felixe Blocha
Ines Koeltzsch
Zdroje:
Archiv Gianna Panofsky
Archiv města Brna
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Moravský zemský archiv
Muzeum města Brna
Literatura:
SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764–1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
Lenka Czajkowska, Petr Czajkowski, Zástavba ulice Hlinky po roce 1850 a majetková struktura jednotlivých objektů se zvláštním přihlédnutím k roku 1910. Příspěvek k poznání předměstské architektury města Brna. In: Brno v minulosti a dnes: sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, Brno 2006, s. 445-477.
Poznámky:
1) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Hlinky 60 kolem roku 1875 Milde von Helfenstein Wilhelmine. V letech 1884–1888 jej vlastnil Josef Bloch. V letech 1888–1918 pak jeho syn Ernst Bloch. V letech roku 1918–1923 byl majitel domu Otto Friedmann.
2) Podle sčítání lidu z roku 1870 byla adresa jeho bydliště Kröna 24. Podle sčítání z roku 1880 je adresa již Ugarterstrasse 10.
3) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Hlinky 126 kolem roku 1878 Sigmund Böhm. V letech 1907–1927 vlastnil dům August Bloch. Vzhledem k tomu, že August Bloch zemřel svobodný a bezdětný, stali se v roce 1927 vlastníci domu Jindřich a Ludmila Žaloudkovi.
4) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Flurgasse 18 kolem roku 1885 Franz Janke. V letech 1903–1931 jej vlastnila Franziska Kapoun, provdaná v roce 1929 za Leopolda Blocha. V letech 1931–1940 byla majitelkou domu Antonie Bloch-Schmeerová, později provdaná jako Antonie Eckstein-Blochová.
5) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěla dům na adrese Hlinky 120 kolem roku 1873 Anna Pafsorek V letech 1906–1939 vlastnil dům Johann Bloch. V letech 1906 a 1914 byl dům přestavěn.
6) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Hlinky 31 v roce 1903 Felix Bloch. Majitelem nemovitosti byl v letech 1902–1917. V letech 1917–1923 jej vlastnil Siegmund Schwarz. Od roku 1926 Grete Druckerová a Marie Tichová.
7) Podle výpisu z pozemkové knihy vlastnil objekt na ulici Rybářská 15 Josef a Hermann Blochovi od roku 1867. Od roku 1888 jej vlastnil pouze Hermann Bloch a od roku 1906 pak Firma E. Bloch et Söhne. Objekty na ulici Rybářská 9 a 11 vlastnila firma E. Bloch et Söjne od roku 1903 a objekt Rybářská 19 vlastnila firma od roku 1909.
8) Bývá uváděn také jako Pasdirek nebo Pazdírek. Případně také v české verzi Vojtěch.
9) Někdy chybně uváděno datum narození 12.10. a místo narození Vídeň.
10) ,,Zvláštní cena školy: pan Adalbert Pasdirek z Nového Jičína na Moravě. Rosenbaumova cena za nejlepší řešení úkolu: „Bronzové křídlo brány navržené pro vstup do muzea umění (podle daného programu) pan Adalbert Pasdirek z Nového Jičína na Moravě.“
11) K přípisu o změně příjmení došlo v roce 1895, viz Digitální archiv ZA v Opavě (archives.cz)
12) Majitelé domu Jakubská 5 byli od roku 1903: Anna Loos, Sofie Todl, Karoline Pazdirek, Ladislav Hans Pazdirek, Adalbert Pazdirek, Philippine Pazdirek, Marie Satory.
13) Adresář Brna z roku 1890 uvádí jeho bratra, akademického malíře Ladislava na adrese Friedhofgasse 35 (dnes Kounicova).
14) Iniciála J. patrně odkazuje ke křestnímu jménu Josef.
15) Sekretariat der Deutschen Frauenliga für Frieden und Freiheit, Orstgruppe Brünn na adrese Hlinky 92 zmiňují Adresáře Velkého Brna z let 1932–1935.
16) Jean Genet (1910–1986) je autorem knihy Chère Madame : 6 Briefe nach Brünn, z roku 1988, kde popisuje svůj vztah k rodině Blochovým.
17) Hodnota domu na Hlinkách 92 byla vyčíslena na 707.650,- korun. Celkově byl zabavený a odstavený majetek, včetně šperků nebo obrazů, odhadován ve výši 1.611.700,- korun.
18) Georg Attenberger se narodil v německém Řeznu. V protektorátu Čechy a Morava proslul velením největší protipartyzánské akce Tetřev v listopadu 1944. Zemřel nikdy nepotrestán v Mnichově v roce 1984.
19) Během nacistické okupace se právní nástupkyní firmy E. Bloch a synové stala firma Brněnské spodkové koželužny, a.s. Brno. V roce 1946 bylo podle dekretu prezidenta republiky vloženo vlastnické právo na firmu Baťa, národní podnik ve Zlíně. Od roku 1952 se majitelem stal Československý stát Kras – výroba vrchních oděvů, národní podnik Brno.
20) Hans zde myslí „třech žijících bratrů“; čtvrtý, nejstarší bratr August již zemřel v roce 1921. Toni Eckstein byla adoptovaná dcera Leopolda.
Hermann Bloch měl se svojí ženou Herminou (1836–1904) celkem 6 dětí narozených s poměrně značným časovým rozestupem. Nejstarší August se narodil v roce 1857, nejmladší Felix pak o 16 let později v roce 1873. Tato třetí generace začala spoluvlastnit rodinnou firmu od konce 19. století, přičemž Felix Bloch – jehož osudu a domu je tento příspěvek věnován – vstoupil do firmy jako veřejný společník teprve v roce 1915.
Dříve, než se zaměříme na samotný dům Felixe Blocha na ulici Hlinky číslo 92, ve kterém žil od jeho výstavby v roce 1926 do roku 1939, stojí za pozornost alespoň stručná analýza bydlišť a jejich změn v průběhu času u všech synů Hermanna a Josefa Blochových. Z tohoto rozboru lze totiž dedukovat motivy, které vedly nejen Felixe Blocha vystavět si svůj dům právě v této lokalitě.
Adressbuch von Brünn z roku 1885 je posledním městským adresářem, který uvádí ještě původního zakladatele firmy, v té době osmdesáti tříletého Enocha Blocha, žijícího na adrese Großer Platz (dnes náměstí Svobody) číslo 28. Jeho starší syn Hermann je v adresáři označen jako Lederfabrikant (výrobce kůže), hlášený na adrese Ugarterstrasse (dnes Václavské) číslo 10. Mladšího syna Josefa pak adresář uvádí jako Hausbesitzer (majitele domu) na Schreibwaldstrasse (dnes Hlinky) číslo 60.
Když roku 1886 Josef Bloch zemřel, stal se dědicem domu na Hlinkách číslo 60 jeho jediný syn Ernst (1868–1923), kterého na této adrese zmiňují adresáře až do jeho smrti v roce 1923.(1)
Hermanna Blocha uvádí adresáře z následujících let jednak na zmíněné adrese Václavské 10 (adresáře z let 1885–1898)(2), dále pak v letech 1899–1901 na Basteigasse 22 (dnes Rooseveltově). V letech 1902–1908 pak na Pilgramgasse 2 (dnes Divadelní), až nakonec adresář z roku 1909 zmiňuje bydliště Hermanna Blocha na adrese Schreibwaldstrasse, tedy Hlinky, číslo 92.
U Hermannova nejstaršího syna, Augusta Blocha (1857–1921), jsou v brněnských adresářích uvedeny pouze dvě adresy, přičemž v obou případech se jedná o dnešní ulici Hlinky. Nejprve mezi léty 1896–1911 je to Schreibwaldstrasse 1, a poté od roku 1912 až do Augustovy smrti v roce 1921 uvádí adresáře Schreibwaldstrasse 126.(3)
V pořadí druhého Hermannova syna, Leopolda Blocha (1858–1933), bychom v adresářích města Brna nalezli nejprve v roce 1885 na Fischergassse 148 (dnes Rybářské), a poté již na ulici Hlinky. Nejprve jde o adresy Schreibwaldstrasse 1 (adresáře z let 1892–1903) a Schreibwaldstrasse 38 (adresář z roku 1904). Od roku 1905 až do své smrti žil Leopold Bloch na adrese Flurgasse 18, v dnes neexistujícím domě na ulici Křížkovského, přibližně v místech mostu tramvajové dráhy(4).
Ulici Hlinky si ke svému životu vybral i další syn Johann Bloch (1869–1940), neboť poté co opustil dům na Václavské 10 je adresa jeho bydliště uvedena nejdříve Basteigasse 22 (adresáře z let 1899–1901) a Wawragasse 11 (adresáře z let 1902–1903), avšak v letech 1904–1907 již v adresářích u jeho jména najdeme adresu Schreibwaldstrasse 29 a od roku 1908 nakonec Schreibwaldstrasse 120.(5)
Konečně i nejmladší ze synů Hermanna a Hermine Blochových, Felixe, který se v městském adresáři objevuje jako bankbeamter (bankovní úředník) poprvé v roce 1898, tedy od svých dvaceti pěti let, je uveden na Václavské 10. Spolu se svým bratrem Johannem a otcem Hermannem je adresa jeho bydliště v letech 1899–1901 shodná, a to Basteigasse 22. Od roku 1902 už městské adresáře uvádí bydliště Felixe Blocha na ulici Hlinky. Nejprve jde o dům číslo 46a (adresáře z let 1902–1903), poté dům číslo 29 (adresář z roku 1904) a sousední dům číslo 31 (adresáře z v let 1905–1925).(6) Pozdější adresáře již uvádí bydliště Felixe Blocha na nové adrese Hlinky číslo 92.
Z uvedeného výčtu adres lze vysledovat, že Blochovi se zjevně cíleně snažili vyhledávat svoje bydliště v blízkosti továrního areálu, který se od roku 1867 nacházel na Rybářské ulici.(7) Téměř všichni sourozenci Blochovi tak postupně začali preferovat ulici Hlinky, která se nacházela nejen v dosahu jejich podniku, ale současně byla prestižní adresou s rezidencemi dalších brněnských podnikatelských rodin. Vedle rodiny Löw-Beer patřila rodina Bloch bezesporu k nejčastějším majitelům nemovitostí na Hlinkách.
Je tedy pochopitelné, že i námi sledovaný Felix Bloch se neodchyloval z tradice svých sourozenců a jako bydliště si zvolil právě ulici Hlinky. Objekt s číslem 92 získal na základě darovací smlouvy ze dne 12.2.1919, uzavřenou mezi ním a jeho sestrou Helene (1862–1951), která byla od roku 1884 provdaná za Ignaze Petscheka (1857–1934) – hnědouhelného průmyslníka, který patřil mezi nejvlivnější a nejbohatší osoby meziválečného Československa. Helene Petschek, která zůstala se svým rodným městem spojená i skrze četné dobročinné aktivity, se majitelkou domu stala v roce 1911, a to po úmrtí svého otce a předchozího vlastníka nemovitosti Hermanna Blocha, který zde pravděpodobně žil od doby nabytí nemovitosti v roce 1908 do své smrti v roce 1910. O podobě tohoto domu, vystavěného kolem roku 1883 Simonem Haasem, si můžeme učinit představu jednak z Katastrálního plánu Brna z roku 1906, ale také z panoramatické fotografie ulice Hlinky z roku 1911. Jak vidno, jednalo se o jednopatrový dům s neorenesanční fasádou, situovaný na nároží ulic Hlinky a Vinařské, s vchodem umístěným v pravé ose domu z ulice Hlinky.
Teprve po šesti letech od uzavření darovací smlouvy, nechal Felix Bloch dům zbořit a na jeho místě postavit zcela nový dům určený pro sebe a svoji rodinu.
V roce 1901 se totiž Felix Bloch oženil s rodačkou z Ústí nad Labem Luisou rozenou Landesmannovou (1881–1942), se kterou měl postupně tři děti. Nejstarší syn Erwin Ludwig se narodil 16.2.1902. O dva roky později, 23.5.1904, se narodila dcera Helene Sofie, a nakonec 19.8.1907 se narodil i druhý syn Franz Stefan Josef Bloch. Právě v době, kdy se Felixovi a Luise narodilo první dítě můžeme sledovat zásadnější přesuny v adresách jeho bydliště a konečně i příklon k ulici Hlinky. Patrně rozrůstající se rodina si v roce 1902 vyžádala koupi dvojice sousedních domů na ulici Hlinky číslo 29 a 31, kde rodina žila dalších téměř dvacet let. V roce 1922 Blochovi postihla tragická událost, když ve Vídni zemřel nejmladší syn Franz. O tři roky později, v roce 1925, se oženil jednak prvorozený syn Erwin, a to s brněnskou rodačkou Annie Scherbak (1904–1989), a o několik měsíců předtím se jíž provdala jejich dcera Helene s Alfredem Panofsky, která se následně přestěhovala do Berlína. Pravděpodobně to byly tyto rodinné události, které vedly Felixe Blocha opustit stávající adresu Hlinky 31 a vystavět nový dům, ve kterém by žil jednak sám Felix se svojí ženou Luise, ale také se synem – a současně pokračovatelem rodinného podniku – Erwinem a jeho manželkou Annie.
Stavební povolení udělila Felixu Blochovi městská rada v srpnu 1925: ,,K žádosti ze dne 10. července 1925 uděluje se dle usnesení městské rady ze dne 18. srpna 1925 panu Felixu Blochovi v Brně, V hlinkách č. 31 na základě komisionelního řízení ze dne 28. července 1925 stavební povolení ku postavení dvoupatrového domu se čtyřmi byty na místě domu V hlinkách č. 92, dle předloženého nákresu…“ Dokumentace onoho nového domu, označená jako „Plán ku postavení rodinného domu na parcele číslo 126, vl. č. 456 kat. obce Křížová v Hlinkách 92 pro pana Felixe Blocha továrníka v Brně v Hlinkách 31“, je datována do července 1925 a dochovala se v Archivu města Brna. Dokumentace je v tomto případě cenná, neboť umožňuje identifikovat jak projektanta, tak i firmu, která byla stavbou pověřena. Kromě podpisu stavebníka Felixe Blocha, tak výkresy obsahují razítko stavebního podniku Artura Eislera, a také signaturu ,,Akad. Architekt Pazdirek-Coreno“.
V tuzemské literatuře je Adalbert Pazdirek-Coreno (1869–1932) připomínán takřka výhradně pouze jako architekt, u nějž absolvoval praxi Bohumír Čermák. Mnohem více se této nepříliš známé osobnosti věnovali rakouští architekti a historikové umění, jako například Friedrich Achleitner nebo Antje Senarclens de Grancy. Vzhledem k tomu, že se během výzkumu o domě Hlinky 92 podařilo zjistit několik zcela nových informací a souvislostí architekta k městu Brnu, rád bych se nyní této pozoruhodné, ale současně rozporuplné osobnosti a jednomu z průkopníků rakouského modernismu věnoval blíže.
Adalbert Pazdirek (8) se narodil 10.12.1869 v Novém Jičíně (9) c.k. státnímu úředníkovi Phillippovi Pazdirkovi a jeho ženě Barbaře, rozené Drbalové. Jako Adalbert Josef měl být pokřtěn v římskokatolickém kostele 10.1.1870. Středoškolská studia absolvoval v Brně, nejprve na státním gymnáziu a poté na státní obchodní škole, kterou dokončil v roce 1887. V letech 1888–1891 pak studoval u Karla Freihernn von Hasenauera Akademii výtvarných umění ve Vídni. V závěru svých vídeňských studií byl Pazdirek oceněn zvláštní školní cenou a Rosenbaumovou cenou.(10) Poté se měl pohybovat nejprve v letech 1892–1895 v Drážďanech a dále v letech 1896–1897 v Budapešti. Zřejmě v tomto období u něj dozrála myšlenka přijmout ke svému dosavadnímu jménu ještě druhé příjmení Coreno.(11)
Zpět do Brna přišel Pazdirek-Coreno zřejmě v roce 1897 a otevřel si zde vlastní ateliér. V této době vznikl zřejmě projekt ke stavbě vily pro Rudolfa Jappa v Tišnově. Pazdirek-Coreno je v městském adresáři poprvé uveden v roce 1897, a to na adrese Jakubská 5, kde je uváděn až do roku 1906. Z pozemkové knihy vyplývá, že objekt na ulici Jakubská 5 vlastnil od roku 1844 jeho otec Filip Pazdirek a od roku 1883 jeho matka Barbara. Od roku 1903 pak mezi spolumajitele domu patřil i samotný Adalbert Pazdirek-Coreno.(12) Od roku 1900 byl Pasdirek-Coreno jmenován učitelem IX třídy na Technické škole dřevozpracující v Bolzanu a poté vyučoval také v c.k muzeu umění a průmyslu ve Vídni.
Podstatné období jeho života je však spojeno s pobytem v rakouském Grazu, kam odešel v roce 1903 za svým bratrem Ladislavem Hansem, akademickým malířem a profesorem na gymnáziu, který se v Grazu stal také členem městské rady.(13) Prostřednictvím svého bratra získal Pazdirek-Coreno v Grazu kontakty na místní podnikatelskou elitu, pro níž začal projektovat soukromé vily. Právě v tomto prostředí vznikly výrazné a progresivní projekty objektů s plochými střechami, k jakým patří vila Lug z roku 1905, vila Pramberger z roku 1905, vila Reimann z roku 1907 nebo vila na adrese Stiftingtalstraße 67 z roku 1908. Navzdory řadě moderních staveb, které se zde Pazdirkovi-Coreno podařilo úspěšně zrealizovat, musel snášet také kritiku rakouských tradicionalistických kruhů, ale především veřejnou diskvalifikaci ze série skandálů, kterých se sám dopustil. V Grazu byt Pazdirek-Coreno totiž zatčen za exhibování před místními dívčími školami, což v roce 1910 stálo jeho bratra také místo v městské radě. Definitivně Graz opustil v roce 1915 a naposledy byl registrován ve Stittingtalu. V Brně se Pazdirek-Coreno znovu objevil až po vzniku republiky. V Archivu města Brna se dochovaly celkem dva jeho ohlašovací lístky. První je z 23.10.1919, kde je uvedena adresa bydliště v jeho domě na Jakubské 5, později však přeškrtnutá a doplněná novou adresou Hroznová 20. Z pozemkové knihy se můžeme dozvědět, že parcelu na této adrese získal Adalbert Pazdirek-Coreno v roce 1918, přičemž v roce 1923 ,,postaven byl dům čísl. pop. 65 or. čísl. 20 ulice Hroznová.“ V kartě nemovitosti je tento objekt nazván jako ,,letohrádek“ a není vyloučené, že si jej Pazdirek-Coreno vyprojektoval sám. Zajímavé také je, že Pazdirek-Coreno v roce 1919 zakoupil parcelu na ulici Hlinky, kterou od něj v roce 1921 zakoupila firma Artura Eislera a kde byl v roce 1923 vystavěn dům Hlinky číslo 158 (dnes Žabovřeská 4). Nasvědčuje to tedy tomu, že i samotný architekt Adalbert Pazdirek-Coreno se po svém opětovném příchodu do Brna zajímal o lokalitu Žlutého kopce a ulice Hlinky, minimálně s úmyslem vystavět si zde vlastní dům.
Onen druhý ohlašovací lístek Pazdirka-Coreno, pocházející z 23.3.1931, kdy bylo Pasdirkovi-Coreno již 62 let, nám přináší zajímavé informace z jeho osobního života. U svého jména i podpisu uvedl architekt ještě další iniciály ,,Adalbert J.W.Pazdírek-Coreno“(14) a při popisu povolání se snažil zachytit veškeré svoje dosavadní funkce ,,acad. Architekt, Ing. stadtbaumeister, emer: Profesor des oster. Museum f. Kunst und Industrie“. Z ohlašovacího lístku se také dozvídáme, že Pasdirek-Coreno byl svobodný a bezdětný. Neznámý úředník pak na lístek připsal i datum architektova úmrtí ,,21/XII 32“.
Dům Felixe Blocha na Hlinkách 92 pochází tedy nejen z Pazdirkova závěrečného pobytu v Brně, ale současně také z jeho pozdního projekčního období. Otázkou nadále zůstává souvislost a vazba mezi stavebníkem a projektantem, stejně jako, zda jde o Pazdirkovu jedinou brněnskou realizaci.
Dispozičně poměrně náročnou stavbu o třech hmotách, ovlivnila jistě úhlopříčně orientovaná stavební parcela, stoupající navíc souběžně s Vinařskou ulicí směrem do svahu Žlutého kopce. Hmota, orientovaná do ulice Hlinky navazuje v pravé ose domu na sousední zástavbu prostřednictvím k uliční čáře předsunutým rizalitem s garáží v přízemí, krytou lodžií ve zvýšeném přízemí a terasou v patře. Zbylá část této hmoty, v níž se nacházela dvojice bytů pro personál v přízemí a v patrech pak ložnice majitelů, je od uliční čáry odsazená, aby před domem vznikl prostor předzahrádky. Do střední, půdorysně polygonální hmoty, orientované do ulice Vinařské, vložil architekt komunikační prostory domu se vstupem a schodištěm. Hmota orientovaná směrem do svahu Žlutého kopce je částečně zapuštěná pod úroveň terénu a dominuje zde dvojice postranních polygonálních rizalitů. V této části domu se nacházely společenské prostory majitelů, jako salony a obývací pokoje. Střízlivě pojatou, puristickou fasádou, nevybočuje vila Felixe Blocha z dosavadní Pazdirkovy tvorby. Rozložení jednotlivých hmot a jejich členění prostřednictvím polygonálních i obdélných rizalitů, či zkosená nároží domu má nejblíže k vile v Grazu na Stiftingtalstraße 67 z roku 1908.
Dům Felixe Blocha je koncipován jako dvougenerační, obsahující v přízemí dva menší byty pro obsluhu domu a v patrech další dva velkorysé byty prakticky s totožnou dispozicí, určené pro majitele domu. Stavba byla dokončena někdy v průběhu roku 1926, neboť z června téhož roku pochází instalatérské plány opatřené razítkem firmy Samuel Klein, Brno, a také reklama uveřejněná v Lidových novinách o tom, že: ,,Stupě, rovné i točité, lacino na prodej na staveništi, Brno, V hlinkách 92.“
Po dokončení se do domu nastěhoval Felix Bloch se svojí ženou Luise, kteří využívali byt ve zvýšeném přízemí, a jejich syn Erwin se svojí ženou Annnie, kteří naopak obývali byt v prvním patře. Pro identifikaci jednotlivých bytů a místností posloužily velmi cenné materiály, které se dochovaly v rodinném archivu potomků rodiny. Prvním z nich je album fotografií, pořízených patrně ve 20. či 30. letech 20. století, zachycují takřka všechny místnosti bytu Erwina a Aniie Blochových v prvním patře. Toto album se manželům podařilo zachránit během jejich emigrace do zahraničí. Druhým důležitým interpretačním vodítkem je poválečné svědectví Erwina Blocha, v němž mimo jiné odhaluje i autory interiérového vybavení jejich bytu: ,,Já, Erwin Ludwig Bloch, bytem v Londýně, N.6., 40 South Grove House, žijícím před válkou v Brně, Československu. Byl jsem prokuristou továrny na kůže E. Bloch & Söhne a s ročním příjmem 120.000 korun. Moje žena a já jsme obývali jeden osmipokojový byt v prvním patře vily postavené mými rodiči v roce 1926 na Hlinkách 92. Naše vybavení bylo navrženo a provedeno částečně vídeňským architektem Bambergerem, částečně brněnským architektem Norbertem Trollerem. Náš byt se skládal z následujících místností: ložnice, snídaňové místnosti, velkého pokoje pro hosty, malého pokoje pro hosty, salonu, pánského pokoje, jídelny, dívčího pokoje, šatny, předsíně, kuchyně, příborníku a jedné otevřené a jedné kryté terasy.“
Erwinova žena Annie byla aktivní v ženském hnutí a v hnutí za lidská práva. Kromě toho byla také sekretářkou brněnské, německy mluvící sekce Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu, jejíž sekretariát byl umístěn právě v domě na Hlinkách 92.(15) Z tohoto důvodu byl dům Blochových místem častých návštěv osobností ze společenských kruhů, ke kterým patřil mimo jiné francouzský básník a spisovatel Jean Genet.(16)
Osudový den nacistické okupace prožívali Blochovi právě ve svém domě na Hlinkách. Okupační vojska měla jejich dům obsadit a zabavit. Koneckonců v poválečném svědectví Erwin Bloch také uvádí, že: ,,15. března 1939 náš dům obsadilo gestapu a bylo zde ubytováno 12 řidičů gestapa.“ Tato jeho vzpomínka mimo jiné umožňuje vhled o nutném řešení ubytování pro nacistický aparát již v samotný den okupace. Felix a Luise se pak měli uchýlit do domu Johanna a Erny Blochových a později se společně přesunout do Prahy. Poslední adresou před deportací Felixe a Luise je uváděna adresa Richard Wagner-Strasse 3. Nejspíš ještě před okupací se však rodiny pokoušely dostat z Československa do Británie, protože Erwin a Annie získali 18.3.1939 povolení k vycestování od British Committee for Refugees from Czechoslovakia: ,,Vážený pane Blochu, jsem rád, že vám mohu oznámit, že vám nyní bylo uděleno povolení přijet do této země. Jak uvidíte z přiložené kopie, měli byste komunikovat s British Passport Controll v Praze, kterému je zasílán telegram.“ O náhlém a osudném odjezdu Erwina a Annie do emigrace píše také zmíněný Jean Genet ve své knize Chère Madame : 6 Briefe nach Brünn: ,,Bezprostředně po okupaci se mu podařilo získat pro sebe a svou manželku jízdenku na opuštění země převodem veškerého majetku do Německé říše a předáním veškeré hotovosti a všech rodinných šperků důstojníkovi SS. který se díky bohu dal podplatit. Tehdy toho bylo hodně. Povolili jim kufr s prádlem, zabalený ve spěchu a strachu.“
Teprve v březnu 1941, jak je poznamenáno v pozemkové knize, byl do objektu Hlinky 92 dosazen správce Dr. Karl Bisom z Brna. Nutno zde poznamenat, že i v tomto případě se jedná rovněž o zajímavou a patrně rozporuplnou osobnost, neboť v roce 2001 Karl Bisom získal in memoriam od státu Izrael titul Spravedlivý mezi národy za záchranu židovského dítěte během války.
Ještě v srpnu 1941 však nemovitost přešla do vlastnictví a správy Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), který si objekt, stejně jako veškeré jmění po Felixovi a Luise Blochových předem ocenil.(17)
Z dokumentů fondu, uložených v Moravském zemském archivu, se můžeme dozvídat o dalších uživatelích domu. Monitorovací zpráva, kterou si Vystěhovalecký fond pořídil 12.1.1942, uvádí, že dům obývali ,,4 Němci“. Jejich vzájemné soužití však nebylo zdaleka tak harmonické, jak by se dalo možná očekávat. Poměrně bohatá korespondence z let 1942–1944 některé obyvatele domu přímo zmiňuje, díky čemuž lze alespoň částečně rekonstruovat strukturu obyvatel domu a některé konkrétní osoby blíže popsat.
Z korespondence je evidentní, že dvojice přízemních bytů byla Vystěhovaleckým fondem pronajímána jako byty méně lukrativní a služební. Jednu z těchto jednotek si Vystěhovalecký fond udržoval jako byt pro domovníka, který měl v domě udržovat pořádek, vybírat nájemné a zajišťovat další servis. Zatímco velkorysé byty původních majitelů domu ve zvýšeném přízemí a prvním patře fond pronajímal nacistickým důstojníkům.
První osobou, která byla s Vystěhovaleckým fondem ve služebním poměru a vykonávala v domě funkci domovníka, byl jistý Karl Holzer, řidič městské tramvaje. Holzer se svojí ženou Steffi tak obývali dvoupokojový byt v přízemí orientovaný do ulice Hlinky. V téže době, počátku roku 1941, naopak jeden z velkorysých bytů v patře užíval Hauptman der Schutzpolizei Bernhard Jensen, který si na chování domovníka stěžoval: ,,Jensen také uvádí, že se správce opakovaně choval nevhodně k různým spolubydlícím.“ V době vyostřeného sporu mezi Holzerem a Jensenem bydlela v domě také Gizela (Elly) Suzan. Do domu se měla nastěhoval počátkem roku 1940 a užívat jednopokojový, nacházející se stejně jako byt Karla Holzera ve sníženém přízemí. Poté, co Vystěhovalecký fond zrušil po předchozích incidentech služební poměr s Holzerem, nabídl funkci domovníka právě Gizele Suzan, která ji přijala a začal vykonávat od 1.3.1942. Ani v tomto případě však nedošlo ke zklidnění vztahů mezi nájemníky. Na chování Gizely Suzan si tentokrát stěžoval nájemce druhého z velkorysých bytů, kterým byl velitel protektorátní policie na Moravě, SS-Standartenführer Georg Attenberegr (1897–1984)(18). Attenberger zde žil se svojí ženou Ernou (roz. Lauser) a jejich psem. ,,Attenberger zavolal domovnici, paní Suzan, aby ji napomenul. Mimo jiné hodila mokrý hadřík Attenbergerovi do obličeje, ale pak se omluvila, že se to stalo náhodou. Když paní Suzan vešla do kanceláře, začala na schodech nadávat a vůbec mě nechtěla pustit ke slovu, tak jsem jí svůj názor samozřejmě dal najevo.“
Po skončení války byla na dům již 5.9.1945 uvalena podle dekretů prezidenta republika národní správa. Jak jej stát využíval mezi lety 1945–1948 je otázkou. Nicméně, nejpozději v roce 1948 si objekt vyhlídla Státní bezpečnost, která si z něj vytvořila svoji konspirační vilu. Ta pak měla sloužit k zadržení a uvěznění nepohodlných osob. O tom, že dům sloužil Státní bezpečnosti se dozvídáme pouze z nepatrné zmínky z dokumentů Brněnských vodáren a kanalizací, kde je v kolonce nového majitel nemovitosti uvedeno: ,,Od 1./I.48 zasílat účty za vodu na adr. Zemské úř. Státní bezpečnosti v Brně Hlinky 92.“ Luděk Navara a Miroslav Kasáček ve své knize Musím jít odvážně vpřed uvádí, že právě zde měl být zadržen Dr. Jan Koreis (1907–1949), někdejší sportovní reprezentant, který zde za dosud nevyjasněných okolností zemřel 8. srpna 1949. Navara a Kasáček spekulují nad hypotézou, zda se jednalo o sebevraždu, anebo ubití při výslechu. Paradoxní ovšem je, že v době, kdy dům tímto způsobem využívala Státní bezpečnost, byl 30.9.1949 podán restituční návrh pozůstalostí po Felixu Blochovi podle §12 restitučního zákona. V roce 1953 však byly tyty nároky bylo definitivně v pozemkové knize vymazány, a naopak se podle dohody o převodu nemovitého majetku mezi ÚNV v Brně a Zbrojovkou Brno, n.p. ze dne 20.12.1952 se majitelem stal Československý stát – Zbrojovka Brno, n.p. a národní správa se vymazala. O rok později, od ledna 1954 se majitel opět změnil, tentokrát na Závody Jana Švermy, n.p. a objekt sloužil jako internát.(19)
V současné době je dům v soukromém vlastnictví a před několika lety prošel rekonstrukcí a přístavbou podle projektu architekta Petra Uhlíře. V interiéru domu se bohužel nedochovaly žádné autentické prvky.
Závěr tohoto příspěvku doplňují ještě rodinnou vzpomínku Hanse Panofsky (1926-2013), vnuka Felixe a Luise Blochových, z roku 1998: ,,Moji prarodiče z matčiny strany žili na Schreibwaldstrasse v moderním domě. V prvním patře bydlel Joseph, zahradník/šofér. Broskve se kdysi kradly přes plot s rybářským prutem. Moji prarodiče měli oddělené ložnice. […] Obývací pokoj byl většinou zamykaný kromě určitých společenských akcí. Mimo Brno jsme většinu času trávili v několik kilometrů vzdálené vesničce Bitýška. Nejvyšší patro velkého rodinného domu v Brně obýval jejich syn Erwin s manželkou Annie Blochovou a dvěma služebnými. Erwin měl šéfovat rodinnou koželužnu E. Bloch & Söhne. Rád hrál na čtyřruční klavír, používal svůj fotoaparát Leica a závodil se svým autem. Annie udržovala rozsáhlou korespondenci v oblasti žen a lidských práv. V Brně bydleli i její rodiče, doktor a paní Scherbakovi. Dr. Scherbak byl gynekolog/porodník a možná provedl první operaci změny pohlaví. Dům v Bitýšce spravovala Toni Eckstein, která byla jednou ze dcer třech Blochových bratrů Leopolda, Johana a Felixe.“(20)
Tento příspěvek je věnován Felixovi a Luise Blochovým
Michal Doležel
Poděkování:
John Panofsky, vnuk Felixe Blocha
Ines Koeltzsch
Zdroje:
Archiv Gianna Panofsky
Archiv města Brna
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Moravský zemský archiv
Muzeum města Brna
Literatura:
SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764–1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
Lenka Czajkowska, Petr Czajkowski, Zástavba ulice Hlinky po roce 1850 a majetková struktura jednotlivých objektů se zvláštním přihlédnutím k roku 1910. Příspěvek k poznání předměstské architektury města Brna. In: Brno v minulosti a dnes: sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, Brno 2006, s. 445-477.
Poznámky:
1) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Hlinky 60 kolem roku 1875 Milde von Helfenstein Wilhelmine. V letech 1884–1888 jej vlastnil Josef Bloch. V letech 1888–1918 pak jeho syn Ernst Bloch. V letech roku 1918–1923 byl majitel domu Otto Friedmann.
2) Podle sčítání lidu z roku 1870 byla adresa jeho bydliště Kröna 24. Podle sčítání z roku 1880 je adresa již Ugarterstrasse 10.
3) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Hlinky 126 kolem roku 1878 Sigmund Böhm. V letech 1907–1927 vlastnil dům August Bloch. Vzhledem k tomu, že August Bloch zemřel svobodný a bezdětný, stali se v roce 1927 vlastníci domu Jindřich a Ludmila Žaloudkovi.
4) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Flurgasse 18 kolem roku 1885 Franz Janke. V letech 1903–1931 jej vlastnila Franziska Kapoun, provdaná v roce 1929 za Leopolda Blocha. V letech 1931–1940 byla majitelkou domu Antonie Bloch-Schmeerová, později provdaná jako Antonie Eckstein-Blochová.
5) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěla dům na adrese Hlinky 120 kolem roku 1873 Anna Pafsorek V letech 1906–1939 vlastnil dům Johann Bloch. V letech 1906 a 1914 byl dům přestavěn.
6) Podle výpisu z pozemkové knihy vystavěl dům na adrese Hlinky 31 v roce 1903 Felix Bloch. Majitelem nemovitosti byl v letech 1902–1917. V letech 1917–1923 jej vlastnil Siegmund Schwarz. Od roku 1926 Grete Druckerová a Marie Tichová.
7) Podle výpisu z pozemkové knihy vlastnil objekt na ulici Rybářská 15 Josef a Hermann Blochovi od roku 1867. Od roku 1888 jej vlastnil pouze Hermann Bloch a od roku 1906 pak Firma E. Bloch et Söhne. Objekty na ulici Rybářská 9 a 11 vlastnila firma E. Bloch et Söjne od roku 1903 a objekt Rybářská 19 vlastnila firma od roku 1909.
8) Bývá uváděn také jako Pasdirek nebo Pazdírek. Případně také v české verzi Vojtěch.
9) Někdy chybně uváděno datum narození 12.10. a místo narození Vídeň.
10) ,,Zvláštní cena školy: pan Adalbert Pasdirek z Nového Jičína na Moravě. Rosenbaumova cena za nejlepší řešení úkolu: „Bronzové křídlo brány navržené pro vstup do muzea umění (podle daného programu) pan Adalbert Pasdirek z Nového Jičína na Moravě.“
11) K přípisu o změně příjmení došlo v roce 1895, viz Digitální archiv ZA v Opavě (archives.cz)
12) Majitelé domu Jakubská 5 byli od roku 1903: Anna Loos, Sofie Todl, Karoline Pazdirek, Ladislav Hans Pazdirek, Adalbert Pazdirek, Philippine Pazdirek, Marie Satory.
13) Adresář Brna z roku 1890 uvádí jeho bratra, akademického malíře Ladislava na adrese Friedhofgasse 35 (dnes Kounicova).
14) Iniciála J. patrně odkazuje ke křestnímu jménu Josef.
15) Sekretariat der Deutschen Frauenliga für Frieden und Freiheit, Orstgruppe Brünn na adrese Hlinky 92 zmiňují Adresáře Velkého Brna z let 1932–1935.
16) Jean Genet (1910–1986) je autorem knihy Chère Madame : 6 Briefe nach Brünn, z roku 1988, kde popisuje svůj vztah k rodině Blochovým.
17) Hodnota domu na Hlinkách 92 byla vyčíslena na 707.650,- korun. Celkově byl zabavený a odstavený majetek, včetně šperků nebo obrazů, odhadován ve výši 1.611.700,- korun.
18) Georg Attenberger se narodil v německém Řeznu. V protektorátu Čechy a Morava proslul velením největší protipartyzánské akce Tetřev v listopadu 1944. Zemřel nikdy nepotrestán v Mnichově v roce 1984.
19) Během nacistické okupace se právní nástupkyní firmy E. Bloch a synové stala firma Brněnské spodkové koželužny, a.s. Brno. V roce 1946 bylo podle dekretu prezidenta republiky vloženo vlastnické právo na firmu Baťa, národní podnik ve Zlíně. Od roku 1952 se majitelem stal Československý stát Kras – výroba vrchních oděvů, národní podnik Brno.
20) Hans zde myslí „třech žijících bratrů“; čtvrtý, nejstarší bratr August již zemřel v roce 1921. Toni Eckstein byla adoptovaná dcera Leopolda.
1 komentář
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
doplněk
Martin
05.11.23 02:11
zobrazit všechny komentáře
