Severoportugalské město Viana do Castelo si pověst výkladní skříně architektury pěstuje již od konce 19. století, kdy společnost
Gustave Eiffela dokončila půlkilometrový železniční most přes řeku Lima. Na sklonku 20. století pak z kanceláře
Fernanda Távory vzešel projekt na revitalizaci nábřeží. Ústřednímu náměstí Svobody lemovanému dvojicí nízkých Távorových staveb dominuje šestnáctimetrová ocelová plastika od José Rodriguese. Po informačním centru od José Bernarda Távory vyrostla na nábřeží
městská knihovna podle projektu Álvaro Sizy a v minulém roce přibyla do mozaiky současné portugalské architektury víceúčelová hala od Eduarda Souto de Moury, jehož smělý objekt na nábřeží si klade za cíl, stát se centrem veškerých kulturních, hudební a sportovních událostí ve městě.
Po vzoru předchozích dvou nábřežních realizací i Mourův návrh přebírá stejnou půdorysnou stopu, nízkou výšku a výraznou horizontalitu. Na rozdíl od Távorova projektu, kde se společenské dění odehrává v patru, Sizova návrhu, který život knihovny situoval do prvního nadzemního podlaží, Moura svůj objekt zahloubil do země. Podařilo se mu tak dodržet výšku okolní budov, přestože náplň multifunkční haly vyžadovala daleko větší kapacitu. Hlavní plocha, na se upírá pozornost z okolních tribun a ochozů, má rozměry 792 m². Střecha haly spočívá na čtyřech mohutných betonových pylonech, které jsou umístěný v rozích stavby. Zbytek tak mohl zůstat kompletně prosklený. Kolemjdoucí mohou nakouknout dovnitř nebo také z městské promenády prohlédnout skrze budovu na protékající řeku.
Nejvyšší podlaží ukrývá administrativní provozy, ale hlavní pozornost je upřena na odhalenou techniku, čímž připomíná pařížské
Centre Pompidou, ale v neúprosné skladebné logice je jasná fascinace
Ludwigem Mies van der Rohem. Moura však na rozdíl od Miese, který detaily ve snaze o zachování čistoty návrhu zakrýval, nespatřuje nic špatného, když dům ukazuje, jak je postaven a odhalí svůj vnitřek.