Světnice mrtvých

Stiva da morts – Totenstube

Světnice mrtvých
Adresa: Plaz Cadruv, Vrin, Švýcarsko
Projekt:1996
Realizace:2002


Mezi mnoha Caminadovými projekty ve Vrinu má výsadní postavení tzv. 'Stiva da morts' (Světnice mrtvých). Jen diskuze s místními obyvateli nad podobou a následným využitím zabrala dlouhých šest let. Jde o bíle natřenou masivní dřevostavbu, kde se po tři dny vystavují zesnulí a následně jsou pochováni na blízkém hřbitově. Také Caminadovi rodiče byli dle křesťanských tradic po smrti vystaveni doma. Po diskuzích s občany, co vše by se mělo v domě odehrávat, vznikla v příkrém svahu na rozmezí vesnice a hřbitova bílá 'Totenstube' spočívající na mohutném betonovém soklu. Záměrem bylo nabídnout možnost posledního rozloučení a zároveň se zbavit strachu ze smrti. Ve spodním patře je umístěná rakev a v horním poschodí je tradiční obytná místnost s kuchyní.



Stiva da morts – Světnice mrtvých
'Stiva da morts' – komunitní pohřební budova – není jen místnost nebo sál k vystavení nebožtíka, ale vyjadřuje specifický postoj k architektonickému úkolu, jehož potřeba ve zdejší oblasti narůstá. Tradiční pohřební obřad zahrnující prohlídku zesnulého v jeho nebo jejím vlastním domě se neustále vytrácí. Smrt se každodenní realitě vzdaluje a protože s narůstajícím počtem osob, které umírají v domovech důchodců nebo nemocnicích, nemají již svůj vlastní dům ve vesnici odkud pochází a kde by byli rádi pochování.
Komunitní pohřební budova nabízí místo ke konání obřadu před vlastním pohřbem. Je místem, ležícím symbolicky i fyzicky na pomezí každodenního vesnického života a posvátnými pozemky kostela s hřbitovem.  Místní márnice je opravdu umístěna hned vedle hřbitova, kam jasně směruje, ale zůstává stát venku. Stejně jako všechny okolní obytné domy je postavena ze dřeva, ale navíc je celá nabílena, čímž se podobá sousednímu zděnému kostelu. Zpevněné nároží domu vystupují do prostoru a opět připomínají opěrné pilastry kostela či stěny místních domů. Vnitřní místnosti vydávají hřejivou atmosféru připomínající vesnický sál. Dřevěný masiv působí velkolepým dojmem s nezvykle silnou fyzickou přítomností, která zaručuje pocit bezpečí. Téměř neotesaná hrubost této 'Strickbau' (roubené stavby), která je viditelná a hmatatelná také uvnitř, je odcizena provedením šelakovým nátěrem dodávajícímu povrchům matný lesk nebo dokonce v závislosti na světle medově zlaté zbarvení. Je pravdou, že povrchy postrádají hluboký lesk hudebních nástrojů, ale přesto se zdají být vzácnějšími a mají působivější zář než dřevěné stěny domácích světnic s patinou, která přichází až po mnohaletém užívání.
Hlavní místnost 'Stiva da morts' se nachází ve spodním podlaží a je orientovaná směrem k vesnici. Zde se mohou pozůstalí shromáždit a chvíli posedět u zesnulého. Horní patro nabízí doplňkovou místnost, kam mohou lidé zajít si odpočinout nebo popovídat u šálku kávy; podobně jako u domácích pohřbů lidé odchází do kuchyně, aby se vzdálili od zesnulého a obřadů předcházejícím pohřeb.
Velká okna poskytují řadu různých výhledů do hlubokých údolí nebo na protější hory stejně jako na vesnici a hřbitov. Přestože jsou všechna okna umístěna ve zdech nezvykle nízko, je uvnitř zajištěn dostatek intimity. Stačí jen několik kroků a člověk je ochráněn před nechtěnými pohledy zvenčí. Okna jsou prostředníkem mezi exteriérem a interiérem, ale také propojují vnější a vnitřní vrstvu dřevěných stěn. Okno poblíž zesnulého je vybavené posuvnou okenicí, aby šlo vyloučit přímému oslunění.
Objekt byl postaven s umem, funkčností a pragmatičností. Lze jen žasnout nad tím, jak se vnější zeď překlápí ve vnitřní stěnu: nad způsobem překonání složitého problému způsobeného umístěním v prudkém svahu pomocí stěn o různých výškách; nebo nad tím, jak bylo v horním patře vyřešeno značné rozpětí pomocí dvojitého zavěšeného nosníku ukrytého ve střešní konstrukci. To je však vedlejší. Konstrukční řešení nepůsobí dotíravě a zůstává v pozadí.
Komunitní pohřební budova má dva vstupy; jeden vede ze hřbitova a druhý z vesnice. Pro Giona Caminadu bylo důležité, aby si lidé mohli vybrat, kterou cestou chtějí do domu vstoupit. Rakev zde nemá pevné místo. Budova slouží také k jiným účelům než je rozloučení se zesnulým: pořádají se tu komorní koncerty, veřejné čtení nebo jen posezení u odpolední kávy. Dům, který je vesnickou světnicí, se vším tímto počítá. Stejně jako se smrtí a zármutkem.
Martin Tschanz
SCHLOHAUFER, Bettina. Gion A. Caminada. Cul zuffel e l'aura dado, Quart Verlag, Luzern 2008, s.39-41.
0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Gion Antoni Caminada