Rozšíření a obnova Městského muzea v Lublani
Projekt zahrnuje rekonstrukci a rozšíření Auerspergského paláce, který se nachází přímo v srdci chráněného historického centra města Lublaně. Palác i samotný pozemek má velmi bohatou historii sahající skrze středověk k římskému období a dle nálezů v místě dosahuje až do pravěké doby. Budova a její bezprostřední okolí v sobě nesou odkazy každého z těchto údobí.
Současnou podobu domu i jeho půdorysné rozložení ovlivnil mimo jiné fakt, že sám objekt i jeho využití se v průběhu historie mnohokrát změnili. Nepřehledný labilit ne vždy na sebe plynně navazujících prostor nebyl pro umístění programu muzea jistě lehkým zadáním.
Tento architektonický rébus vyřešili nejlépe v roce 1998 architekti z ateliéru OFIS, kteří se svým razantním spirálovým konceptem ve vyhlášené architektonické soutěži zvítězili. Spirála v jejich návrhu elegantně propojila jednotlivé výstavy a sekce muzea, současně v sobě skryla veškeré funkce zajišťující zázemí návštěvníků
V hloubce přibližně tří metrů pod stávajícím terénem začíná první část expozice. V tomto místě se v době starověku nacházelo vstupní podlaží původní budovy na jejímž místě byl později palác postaven. Stejně jako se postupem doby zvedala úroveň terénu, stoupají i návštěvníci po linii prohlídky vzhůru a prostřednictvím exponátů i jakoby dále v čase.
V rámci prohlídky mají lidé možnost znovu pomyslně vstoupit na pozůstatky římské silnice, či do barokních fragmentů historické Lublaně. Před vrcholem spirály a návratem do vstupního lobby a tedy i současného času si mohou návštěvníci oddechnout v elegantní kavárně a v klidu tak vstřebat veškeré dojmy a zážitky.
Všechny archeologické nálezy byly zachovány v jejich původní poloze, žádný z exponátů, byť prostý kámen, nebyl přemístěn.
Motiv spirály mohou návštěvníci vnímat již z upraveného nádvoří paláce, jehož plocha se jakoby rozbíhá ve dvou směrech. Horní z desek, sledující původní trasu římské silnice, tvoří střechu dalším exponátům i z následujících historických období.
Druhá z desek funguje jako střecha nad vykopávkami uchovanými v podzemí, stoupá nad nádvoří a vytváří výhledovou terasu nabízející návštěvníkům atraktivní pohled na nádvoří i vznešenou budovu paláce. Do něj se spirála zarývá a prochází skrze jeho zdi aby ve výšce přibližně čtyř metrů pokračovala jako balkónová plošina s výhledem do hlavní haly interiéru.
Vodící linka spirály se v rámci interiéru paláce posléze mění ve výšce 7,5 metru v zavěšený podhled, který skrývá veškeré prvky infrastruktury: klimatizaci, difúzní osvětlení, akustické a protipožární systémy. Spirála tak neustále pokračuje skrze interiér paláce i když už jen jako formální otisk té původní a napomáhá orientaci návštěvníků, které nadále provází po jejich výstavní trase. Stejný princip je uplatněn i v dalším podlaží.
Stávající objekt paláce byl rekonstruován s ohledem na minimální stavební i jiné zásahy..
Autoři se snažili prostřednictvím prvků minimálního designu vymezit oproti historickému odkazu budovy. Bezrámové zasklení, neutrální materiály a celková střídmost projevu to mohou být základní charakteristiky tohoto projektu.
V době, kdy byla vyhlášena architektonická soutěž, nebylo jasné kolik a jakých archeologických památek se v místě nachází, proto jednou z hlavním podmínek poroty byla flexibilita a adaptabilita. Ateliér OFIS navrhnul otevření podzemních úrovní vykopávek za použití adaptabilního konstrukčního systému. Ten byl po vyhlášení výsledků soutěže, a zadání projektu autorům vítězného návrhu, dopracován do optimální podoby spolu s archeology a jinými odborníky.
Současnou podobu domu i jeho půdorysné rozložení ovlivnil mimo jiné fakt, že sám objekt i jeho využití se v průběhu historie mnohokrát změnili. Nepřehledný labilit ne vždy na sebe plynně navazujících prostor nebyl pro umístění programu muzea jistě lehkým zadáním.
Tento architektonický rébus vyřešili nejlépe v roce 1998 architekti z ateliéru OFIS, kteří se svým razantním spirálovým konceptem ve vyhlášené architektonické soutěži zvítězili. Spirála v jejich návrhu elegantně propojila jednotlivé výstavy a sekce muzea, současně v sobě skryla veškeré funkce zajišťující zázemí návštěvníků
V hloubce přibližně tří metrů pod stávajícím terénem začíná první část expozice. V tomto místě se v době starověku nacházelo vstupní podlaží původní budovy na jejímž místě byl později palác postaven. Stejně jako se postupem doby zvedala úroveň terénu, stoupají i návštěvníci po linii prohlídky vzhůru a prostřednictvím exponátů i jakoby dále v čase.
V rámci prohlídky mají lidé možnost znovu pomyslně vstoupit na pozůstatky římské silnice, či do barokních fragmentů historické Lublaně. Před vrcholem spirály a návratem do vstupního lobby a tedy i současného času si mohou návštěvníci oddechnout v elegantní kavárně a v klidu tak vstřebat veškeré dojmy a zážitky.
Všechny archeologické nálezy byly zachovány v jejich původní poloze, žádný z exponátů, byť prostý kámen, nebyl přemístěn.
Motiv spirály mohou návštěvníci vnímat již z upraveného nádvoří paláce, jehož plocha se jakoby rozbíhá ve dvou směrech. Horní z desek, sledující původní trasu římské silnice, tvoří střechu dalším exponátům i z následujících historických období.
Druhá z desek funguje jako střecha nad vykopávkami uchovanými v podzemí, stoupá nad nádvoří a vytváří výhledovou terasu nabízející návštěvníkům atraktivní pohled na nádvoří i vznešenou budovu paláce. Do něj se spirála zarývá a prochází skrze jeho zdi aby ve výšce přibližně čtyř metrů pokračovala jako balkónová plošina s výhledem do hlavní haly interiéru.
Vodící linka spirály se v rámci interiéru paláce posléze mění ve výšce 7,5 metru v zavěšený podhled, který skrývá veškeré prvky infrastruktury: klimatizaci, difúzní osvětlení, akustické a protipožární systémy. Spirála tak neustále pokračuje skrze interiér paláce i když už jen jako formální otisk té původní a napomáhá orientaci návštěvníků, které nadále provází po jejich výstavní trase. Stejný princip je uplatněn i v dalším podlaží.
Stávající objekt paláce byl rekonstruován s ohledem na minimální stavební i jiné zásahy..
Autoři se snažili prostřednictvím prvků minimálního designu vymezit oproti historickému odkazu budovy. Bezrámové zasklení, neutrální materiály a celková střídmost projevu to mohou být základní charakteristiky tohoto projektu.
V době, kdy byla vyhlášena architektonická soutěž, nebylo jasné kolik a jakých archeologických památek se v místě nachází, proto jednou z hlavním podmínek poroty byla flexibilita a adaptabilita. Ateliér OFIS navrhnul otevření podzemních úrovní vykopávek za použití adaptabilního konstrukčního systému. Ten byl po vyhlášení výsledků soutěže, a zadání projektu autorům vítězného návrhu, dopracován do optimální podoby spolu s archeology a jinými odborníky.
0 komentářů
přidat komentář
