Rozhledna na Závisti

O rozhledně na Závisti
Stavba se nachází na okraji bývalé akropole keltského oppida na vrchu Hradiště, které se rozprostíralo i na protějším kopci Šance, bylo tak největším oppidem v Čechách. Místo je oblíbeným cílem výletníků z nedaleké Prahy. Akropole byla v minulosti kompletně probádaná archeology až na samotnou skálu, poté znovu zavezena zeminou. Místo tak ztratilo hodně ze své původní atraktivity. Rozhledna by měla tento nepříznivý stav zvrátit.
Tomuto místu sluší racionální, jednoduchá konstrukce, kde není nic navíc. Trojboká nosná konstrukce rozhledny je tvořena tlakově impregnovanou modřínovou kulatinou spojovanou ocelovými styčníky. Sloupy jsou rozestaveny do trojúhelníku o velikosti strany 4m a jsou navzájem propojeny kulatinou a ocelovými táhly tak, aby celá struktůra fungovala jako příhradový 28 metrů vysoký nosník. Ten je doplněn „sálingy“ s ocelovými táhly, systém věž stabilizuje proti silám větru.
Ve středu věže je zavěšené točité dubové schodiště a nad dřevěnou konstrukci ční stožár opatřený korouhví a signálním světlem.
Pro prodloužení životnosti konstrukce jsou horizontální prvky kryté plechem.
Rozhledna konstrukčně rozvyjí řadu našich věží navržených z dřevěné kulatiny s typickým točitým schodištěm. Celý svět hledá cestu lepšího souznění s přírodou, minimalizace uhlíkové stopy a vybřednutí z hluboké krize, kterou architektura prožívá. Stavba je naší odpovědí na řadu ze zmíněných otázek.

O věžích obecně
Česko je krásná země a dalo by se říct, že je to zároveň i krajina věží. Je to hrozně zajímavý, prostě Češi mají rádi věže. Já jsem taky Čech a musím říct, v tomhle si s lidma v Čechách dokonale rozumím. Není to tak samozřejmé, třeba ve Francii se věže skoro nestaví. Jsou i jiný země, kde stavěj málo věží. Sem tam nějakou vyhlídku na skále, ale mít 360 věží, jako máme my, to musí mít nějaký zvláštní důvod. Rozhleden je tolik jako dní v roce a pořád jich přibývá. Připadá mi, že v rozhlednách je určitá magie. Ta magie je velmi pochopitelná. Věže většinou stojí na krásných vyvýšených místech a to do nich dává první vlnu síly. Projektovat rozhlednu je krásná práce a my architekti to děláme s nesmírnou chutí, a to je druhá vlna energie, která do toho vstupuje. Ale musíme mít zrovna dobrej den, aby se nám to povedlo. Jsou i nevzhledný věže, bohužel. Ale to nejdůležitější je, že lidi, který přicházej k rozhledně, dostávají chuť na ní vylézt, je to cíl jejich cesty, a ta chuť rozhlídnout se po kraji nám možná nahrazuje staré pohanské obřady, jakési zvláštní spojení se zemí. My, národ neznabohů, a i v tom si s Čechy rozumím, se dostáváme na vrcholu rozhledny do jinýho rozměru života. Najednou cítíme, že jsme součástí široký krajiny, cejtíme v sobě poryvy svobody, poryvy odvahy, a to jsou věci, kterých je v Čechách hrozně málo. Klasik by řekl – jako šafránu. A když jako architekti kreslíme a stavíme rozhledny, není to práce, je to služba, jak by možná řekl Karel Čapek. A tahle služba je na těch stavbách doufáme vidět. Je to jakýsi stav zapojení plné síly a maximální koncentrace, kdy člověk s chutí tvoří dílo, protože cítí, že věž se stane součástí krásnýho kusu země. Že má cenu tady být, že tu jsme a budeme dlouho, a vlastně je to něco, kde se přiznáváme, že přes všechny možný obtíže a nevlídnosti máme tuhle zemi hrozně rádi.
Možná ještě jeden dodatek: zvláštní skupinou mezi věžema jsou dřevěný věže. Dřevěný věže nejsou na věky. Dřevěný věže časem odejdou a i v tom jsou nám podobný. Jsou nám podobný svým materiálem, protože dřevo je součást přírody stejně tak jako my jsme její součást, a proto věřim, že k dřevěnejm věžim máme zvláštní, skoro něžnej vztah. V okamžiku, až odejdou, budou mít lidi dvě možnosti: buď se jim bude líbit do tý míry, že postavěj její kopii nebo si řeknou, umíme ještě lepší věž a na jejím místě postavej něco krásnějšího. Takže budoucím tvůrcům přejeme vlídný investory, odvahu a chuť stavět dobrý věže.