Rekonstrukce radnice města Brtnice
Moderní architektura, a to zejména architektura veřejných budov je spolehlivým indikátorem stavu společnosti, lakmusovým papírkem citlivě reagujícím na hodnoty její kulturní, sociální, ale i politické vyspělosti. Tato její bezesporu jedinečná vypovídající hodnota bývá spojována především s budovami knihoven a kulturních institucí, avšak, myslím, že stejně dobře, ne-li mnohem lépe, reflektuje dění kolem nás jiný typ veřejné budovy - radnice.
V devadesátých letech proběhla diskuse na téma, jak by měla vypadat dnešní radnice. Mnozí z tvůrců, kteří novostavby, dostavby, či alespoň rekonstrukce radničních budov projektovali, byli, snad pod vlivem myšlenek architekta Stevena Holla, přesvědčeni, že má být především transparentní. Pojem transparentnosti pro ně nepředstavoval pouze synonymum novodobé zastupitelské demokracie, ale také protiklad tradiční monumentalitě a uzavřenosti, ztělesňující podle Hollova názoru rovněž nadřazenost a nepřístupnost. O tom, že se tyto, jistě dobře míněné úvahy ukázaly jako ne příliš reálné, či dokonce iluzivní, mě přesvědčuje i nedávno dokončená rekonstrukce radnice města Brtnice od brněnského architekta Ladislava Kuby. Rekonstrukce budovy a především její nově implantované interiéry jsou totiž přesným opakem oné diskutované otevřené radnice. Nejsou transparentní, nýbrž "bytelné" a uzavřené. Ne snad proto, že jsou vkomponovány do organismu historické renesanční budovy, nýbrž, proto, že Ladislav Kuba s touto kategorií, ani s dualitou otevřeného versus uzavřeného prostě nepracoval. V první řadě se snažil, a to se mu skutečně nad míru podařilo, historický objekt citlivě rekonstruovat a teprve poté do jeho útrob vstoupit autorským novotvarem - je ovšem nutné podotknout, že pouze v minimální možné míře a jen tam, kde to ztráta či destrukce původního detailu vyžadovaly. Ač patří architekt Kuba mezi autory projektující v intencích současného minimalismu, nelze dle mého soudu jeho dílo s tímto proudem ztotožňovat, neboť se snaží hledat hlubší a univerzálnější hodnoty. Dalo by se říci metafyzické, což pro brtnickou radnici platí více než pro kteroukoliv jinou jeho realizaci.
Dílo charakterizuje tvarová a materiálová jednoduchost a nenápadnost. Ušlechtile prosté lapidární geometrické detaily působí natolik přirozeně, že si člověk stěží uvědomuje jejich hlubší obsah. Tajemný průhled nad vstupním schodištěm, železobetonová "nebeská" klenba s osvětlením, asociujícím imaginární souhvězdí nebo šnekové ocelové schodiště vedoucí jakoby odnikud nikam zde rozehrávají fascinující podívanou. Ladislav Kuba šel v tomto případě vlastní cestou, která jej dovedla k osobité variaci na téma současné radniční budovy (respektive jejích interiérů) koncipované na principu prosté civilní architektury. Uvědomuji si, že na mnohé z občanů mohou až brutálně strohé a industriálně vyhlížející chodby, schodiště, řada místností, úřadoven i detailů se svými ostře kontrastními barvami (červená, černá, šedá) působit odtažitě, ne-li přímo negativně. Právě v tom ovšem spočívá podle mého názoru její půvab a hodnota. A co se kategorie bytelnosti a jisté uzavřenosti vlastní tomuto dílu týče, lze ji tu spatřovat jako obdobný symbol demokratického systému, stejně jako v případě již zmiňované otevřenosti, transparence, jako symbol, jenž zde ale reprezentuje mnohem uchopitelnější pojem obce. Rekonstrukce brtnické radnice a její nové interiéry jsou dílem skutečně vynikajícím a nezbývá mi než věřit, že po Pelčákově a Hrůšově rovněž výborné rekonstrukci rodného domu architekta Josefa Hoffmanna to nebude jediný architektonický počin v tomto překrásném malebném městečku.
psáno pro Listy - www.listy.cz
V devadesátých letech proběhla diskuse na téma, jak by měla vypadat dnešní radnice. Mnozí z tvůrců, kteří novostavby, dostavby, či alespoň rekonstrukce radničních budov projektovali, byli, snad pod vlivem myšlenek architekta Stevena Holla, přesvědčeni, že má být především transparentní. Pojem transparentnosti pro ně nepředstavoval pouze synonymum novodobé zastupitelské demokracie, ale také protiklad tradiční monumentalitě a uzavřenosti, ztělesňující podle Hollova názoru rovněž nadřazenost a nepřístupnost. O tom, že se tyto, jistě dobře míněné úvahy ukázaly jako ne příliš reálné, či dokonce iluzivní, mě přesvědčuje i nedávno dokončená rekonstrukce radnice města Brtnice od brněnského architekta Ladislava Kuby. Rekonstrukce budovy a především její nově implantované interiéry jsou totiž přesným opakem oné diskutované otevřené radnice. Nejsou transparentní, nýbrž "bytelné" a uzavřené. Ne snad proto, že jsou vkomponovány do organismu historické renesanční budovy, nýbrž, proto, že Ladislav Kuba s touto kategorií, ani s dualitou otevřeného versus uzavřeného prostě nepracoval. V první řadě se snažil, a to se mu skutečně nad míru podařilo, historický objekt citlivě rekonstruovat a teprve poté do jeho útrob vstoupit autorským novotvarem - je ovšem nutné podotknout, že pouze v minimální možné míře a jen tam, kde to ztráta či destrukce původního detailu vyžadovaly. Ač patří architekt Kuba mezi autory projektující v intencích současného minimalismu, nelze dle mého soudu jeho dílo s tímto proudem ztotožňovat, neboť se snaží hledat hlubší a univerzálnější hodnoty. Dalo by se říci metafyzické, což pro brtnickou radnici platí více než pro kteroukoliv jinou jeho realizaci.
Dílo charakterizuje tvarová a materiálová jednoduchost a nenápadnost. Ušlechtile prosté lapidární geometrické detaily působí natolik přirozeně, že si člověk stěží uvědomuje jejich hlubší obsah. Tajemný průhled nad vstupním schodištěm, železobetonová "nebeská" klenba s osvětlením, asociujícím imaginární souhvězdí nebo šnekové ocelové schodiště vedoucí jakoby odnikud nikam zde rozehrávají fascinující podívanou. Ladislav Kuba šel v tomto případě vlastní cestou, která jej dovedla k osobité variaci na téma současné radniční budovy (respektive jejích interiérů) koncipované na principu prosté civilní architektury. Uvědomuji si, že na mnohé z občanů mohou až brutálně strohé a industriálně vyhlížející chodby, schodiště, řada místností, úřadoven i detailů se svými ostře kontrastními barvami (červená, černá, šedá) působit odtažitě, ne-li přímo negativně. Právě v tom ovšem spočívá podle mého názoru její půvab a hodnota. A co se kategorie bytelnosti a jisté uzavřenosti vlastní tomuto dílu týče, lze ji tu spatřovat jako obdobný symbol demokratického systému, stejně jako v případě již zmiňované otevřenosti, transparence, jako symbol, jenž zde ale reprezentuje mnohem uchopitelnější pojem obce. Rekonstrukce brtnické radnice a její nové interiéry jsou dílem skutečně vynikajícím a nezbývá mi než věřit, že po Pelčákově a Hrůšově rovněž výborné rekonstrukci rodného domu architekta Josefa Hoffmanna to nebude jediný architektonický počin v tomto překrásném malebném městečku.
psáno pro Listy - www.listy.cz
0 komentářů
přidat komentář
