Rekonstrukce pivovaru Adambräu-Südhaus
Konverze varny pivovaru Adambräu v Innsbrucku na centrum Tyrolské architektury
Úvod
Pivovar Adambräu v centru rakouského města Innsbruck, ležící na dohled od hlavního nádraží je dobrým příkladem, že ne každá industriální stavba musí být po ukončení provozu zbořena nebo naopak konzervována jako památka. Vertikální objekt varny pivovaru je dnes adaptován pro potřeby Centra tyrolské architektury (aut.architektur und tirol) a Archivu architektury a stavebnictví Technické university Innsbruck (Archiv für Baukunst – Architektur und Ingenieurbau der Universität Innsbruck.)
Historie areálu
Historie výroby piva v areálu Adambräu sahá do roku 1822, kdy obchodník Franz Josef Adam zakoupil rodinné sídlo Windegg s rozsáhlými pozemky, hostincem, lihovarem, stájemi a okrasnou zahradou. O tři roky později získal právo várečné a nechal vybudovat pivovar – čtvrtý v Innsbrucku. Pivovar byl postupně rozšiřován, přestavěn na parostrojní provoz a několikrát změnil majitele. Roku 1886 byla k pivovaru přistavěna restaurace podle návrhu Josefa Spörra, roku 1901 byl areál uzavřen zdí, byl zřízen zahradní a hudební pavilon k restauraci podle návrhu architekta Ludwiga Lutze z Mnichova a roku 1907 byl Antonem Fritzem areál doplněn o stáčírnu lahví ve dvoře. V letech 1926-1931 došlo k zásadní přestavbě areálu. Byla vybudována nová varna a chladný štok podle návrhu významného architekta Loise Welzenbachera ve funkcionalistickém stylu. Za války bylo 22 spojeneckými nálety vážně poškozeno široké okolí hlavního innsbruckého nádraží, včetně pivovaru. Po válce se stal pivovar Adambräu prvním zařízením v Rakousku, kde se plnily nápojové plechovky. V 60. letech byla vybudována nová moderní stáčírna lahví podle návrhu architekta Freda Achammera a byl kompletně zmodernizován systém vnitroareálové dopravy. V roce 1975 byla vybudována nová spilka s uzavřenými cylindro-kónickými kvasnými tanky. Provoz pivovaru byl definitivně ukončen roku 1994.
Historie objektu varny
Objekt varny je pouze obálkou pro vertikálně sesazenou technologii vaření piva – výtah na slad, šrotovník, 12 železobetonových sladových sil, čtyřnádobová varna, tanky na horkou a studenou vodu a řada dalších technologických prvků. Technologie byla navržena prof. Theodorem Ganzenmüllerem, v té době vedoucím Bavorské akademie pro zemědělství a pivovarnictví. Vertikální uspořádání jednotlivých provozů bylo v té době novum, obvyklé bylo řazení jednotlivých procesů vedle sebe. Výhoda takového uspořádání spočívá v tom, že je „suroviny“ třeba přepravit směrem vzhůru pouze jednou. Jejich další pohyb je zajištěn pouze gravitací. Vertikálně probíhají procesy „plnění“, horizontálně procesy „rozdělování“. Moderní a úsporné řešení se navenek projevuje v převýšených proporcích architektem Loisem Welzenbacherem navrženého objektu, který byl ve své době nazýván hned po výškovém objektu městských služeb Innsbruckým mrakodrapem č.2. (Innsbrucker Wolkenkratzer II – pozn. článek I. Gigl, Innsbrucker Nachrichten, 22.8.1931) Stavba byla natolik inovativní, že plnila titulky novinových článků a roku 1932 byla dokonce jako jediný rakouský příspevek představena v muzeu moderního umění v New Yorku na výstavě „The International Style: Architecture since 1922“.
TECHNOLOGIE VÝROBY PIVA: Do objektu je dopraven již „hotový“ slad z přilehlé sladovny. Pomocí výtahu se přemístí do horních partií objektu, kde je skladován v železobetonových sladových silech. Při přípravě várky je slad očištěn, našrotován a sesypán do vystírací kádě, kde se promísí s teplou vodou. Postupným ohříváním na cca 70°C se škrob obsažený ve sladovém šrotu začne měnit na cukr. Poté je obsah přepuštěn do zcezovací kádě, kde je zbaven pevných částic. Dalším přečerpáním se dostane do mladinové pánve, kde se z něj vaří mladina. Během vaření je přisypán chmel. Mladina je poté přepuštěna do usazovací kádě a poté do sousedního objektu chladného štoku k vychladnutí. Tzv. chladina poté putuje do spilky. Zde díky přidání kvasnic rozkládajících obsažený cukr na alkohol a oxid uhličitý pivo kvasí při teplotě okolo 10°C. Po ukončení procesu kvašení zraje – leží – mladé pivo ve velkých tancích v ležáckých sklepích. Po přefiltrování je plněno do sudů, lahví nebo plechovek a expedováno.
Dispozice objektu byla uspořádána vertikálně na osmi úrovních. Hlavní vertikální komunikaci objektu tvořilo dvouramenné schodiště v severozápadní části objektu. Pro dopravu surovin sloužil nákladní výtah a dva dopravníky na slad v sousedství schodiště. V ustoupeném 8.np se nacházela strojovna výtahů, automatická váha a zásobník studené vody o obsahu 650 hl. V 7np, půdorysně plnohodnotném, byl z výtahu rozdělován slad do jednotlivých sil (zaujímajících prostory v 5.np a 6.np) za pomoci šnekového dopravníku. 5.np a 6.np byly z podstatné části vyplněny dvanácti, již zmíněnými železobetonovými sladovými sily. Zbytek půdorysu sloužil pro doplňkové provozy, jako úpravu vody, šrotování, čištění sladu, apod. Nádrže pro úpravu vody byly železobetonové uzavřené vany o objemu až 500hl. Podobu 4np do značné míry určovaly trychtýřovité výsypky sladových sil a husté rozvody vody, páry a komínů varních kotlů. Pod tímto podlažím se nacházel v jihovýchodní části objektu prostor čtyřnádobové varny o výšce dvou podlaží, členěný na několik výškových úrovní. Zde se nacházela čtveřice měděných nádob (vystírací káď, zcezovací káď, mladinová pánev, usazovací káď) a celá řada armatur (zcezovací a ochlazovací ventily, různé kohouty apod.) V sousedství varny byla vestavěna kancelář a byt sládka na úrovních 2.np a 3.np. 1np skrývalo strojovnu varny a sušárnu mláta (odpad z vaření piva užívaný např. jako krmivo pro dobytek a ryby)
Fasáda obálky technologie je řešena jako přísný vertikální hranol s výrazným odstupňováním ve střešní partii. Fasáda je členěna na tři úrovně. Vysoký „sokl“ objektu (1.np - 4.np) perforovaný okenními otvory má v jihovýchodním rohu dvojici rozměrných oken vedoucích do dvoupodlažního prostoru varny. Tato okna slouží nejen k přivádění světla ke kotlům, ale také k prezentaci činností, které se tam odehrávají. Nad tímto soklem se nachází blok bez oken ukrývající sila na slad. Horní partie (7. a 8.np) je odlehčena několika okny a odstupňováním střešní roviny. Výrazným prvkem východní fasády objektu je kromě velké prosklené plochy také nápis ADAMBRÄU.
Popis konverze
Po zastavení výroby v roce 1994 se objekt dostal opět do popředí zájmu médií. Ačkoliv se jednalo o jeden z posledních fragmentů bývalé průmyslové čtvrti Wilten, hrozila mu demolice. Právě zpracovávaný územní plán zde již počítal s výstavbou novostaveb s převážně bytovou funkcí. V roce 1995, kdy už bylo projektování nové zástavby v běhu, rozhodl památkový sbor města o prohlášení objektu varny a sousedního chladného štoku za památky. Požadavky památkářů na rekonstrukci objektu se však týkaly pouze fasády objektu, která měla zůstat zachována v původním stavu. Míra zásahu do interiéru objektu nebyla z jejich strany nijak upravena.
Už od začátku se zasazovalo sdružení aut.architektur und tirol (tehdy Architekturforum Tirol) o zachování objektu varny a chladného štoku. Po zdlouhavých a komplikovaných jednáních a hledání dalšího partnera vznikl roku 1999 projekt pro vytvoření „domu architektury“, společného sídla sdružení aut.architektur und tirol a Archivu architektury a stavebnictví University Innsbruck. Neočekávaně měl tento projekt dostatek síly k přesvědčení městských zastupitelů (objekt byl a je ve vlastnictví města Innsbruck). Ukázalo se, že objekt určený pro výrobu piva, dokáže stejně dobře bez větších zásahů pojmout i nové využití.
Stejně jako jednitlivé fáze výroby piva, jsou i nové funkční celky (archiv a „fórum“) organizovány nad sebou. Funkce horní části objektu – skladovací prostory sladových sil a zásobníků vody – zůstává nezměněna. Mění se pouze skladovaný „materiál“. Místo sladu jsou zde nyní skladovány knihy, sborníky, archivní projektová dokumentace, architektonické modely, apod. Skladové prostory doplňuje seminární sál v prostoru pod sily, se stropem členěným trychtýřovitými násypkami, výstavní sál nad sily, a dále doplňkové prostory jako zasedací místnosti, sociální zařízení, čajová kuchyňka apod.
V části původně určené k vlastnímu výrobnímu procesu – ve varně – se nově nachází víceúrovňové výstavní foyer, kde nyní místo mladiny „vře“ diskuze při výstavách a vernisážích. Mimo výstavní prostory zde má své místo i kancelář a zázemí návštěvníků i zaměstnanců.
Projektovat se začalo v roce 2000. Proces byl komplikován dvojí změnou investora i složení stavebního úřadu. Tyto komplikace byly ale paradoxně přínosné, protože poskytly čas k rozmyšlení přístupu. Oproti prvnímu projektu byla zachráněna většina původních konstrukcí a mnoho plánovaných rasantních zásahů bylo přehodnoceno a z projektu vyškrtnuto. Svou roli zde spíše než dohled ze strany památkové péče sehrála úsporná opatření.
Podle původního projektu měl být vybudován nový hlavní vstup z jihovýchodu, z rušné ulice Südbahnstrasse, což vyžadovalo značné stavební úpravy v dispozici. Spíše shodou náhod ale vzniklo rozhodnutí, zachovat původní vstup ze dvora jako hlavní vstup. Veškeré další vstupní otvory i dveře únikových cest byly situovány taktéž na dvorní fasádu a takto ušetřené vnitřní prostory mohly být využity pro potřeby sdružení aut.architektur und tirol. Díky tomu mohlo být namísto budování nového schodiště „zachráněno“ a znovu využito schodiště původní. V návaznosti na schodiště byl vybudován nový výtah na místě výtahu původního. Prostory při hlavních podestách byly o něco rozšířeny.
Fórum
Přestože byla z bývalé varny demontována veškerá technologická zařízení, jejich „otisk“ dává jasně tušit, co se zde odehrávalo. čtveřice velkých kruhových otvorů v podlaze varny měla být napevno uzavřena. V úvahu přicházely různé materiálové varianty – ocelový rošt, sklo, atd. Konečné řešení je jednoduché. Byly vytvořeny demontovatelné dřevěné dubové konstrukce, jakési provizorní záklopy, které lze v případě potřeby kdykoliv z otvorů vyjmout. Identita bývalé varny tak zůstala nesetřena. Největším zásahem do statiky objektu bylo vybourání severní stěny bývalé varny, čímž vzniklo propojení s adninistrativními prostory. V prostoru mezi kanceláří a výstavním „lounge“ vznikla miniaturní kuchyňka.
Archiv
Původně bylo počítáno s odstraněním celé struktury zásobníků sladu. Potřeba úspory nákladů si ale vynutila jiné řešení. Zásobníky byly zachovány pro účely skladování archiválií, byly mezi sebou navzájem propojeny v místech křížení dělících železobetonových stěn. Prostory byly rozděleny pochozím ocelovým roštem na dvě úrovně, čímž vznikly ideální archivní místnosti. Trychtýřovité násypky jednotlivých zásobníků byly také zachovány a využity jako prostor pro rozvody technických instalací. Tyto násypky dodávají prostoru seminárního sálu jistou unikátnost.
Na základě předchozího rozhodnutí byly zachovány rovněž i železobetonové tanky, původně určené pro skladování a úpravu vody. Tanky byly zpřístupněny prořezáním zaoblených vstupních otvorů do jejich stěn, čímž vznikly působivé víceúčelové prostory s černým nátěrem vnitřních stěn.
Veškeré prostupy již demontovaných rozvodů stropními deskami byly zachovány a uzavřeny pouze skleněnou výplní. Tak zůstávají čitelná místa, kudy se sypal slad do zásobníků, kudy vedly rozvody horké vody, páry či komín varny a zároveň dochází k optickému propojení jednotlivých prostorů.
Materiálové a barevné řešení
Při řešení materiálu a barevnosti opláštění nového výtahu byl nalezen koncept kontrastu pouze černých a bílých ploch, nakonec použitý v celém interiéru. Stávající konstrukce stěn a stropů jsou natřeny na bílo, podlahy jsou řešeny z tmavě šedivého terazza, popř. linolea. Veškeré kovové prvky - zámečnické prvky, fragmenty technologií, kovová dvířka a poklopy, okenní rámy i vkládané ocelové rošty jsou opatřeny nátěrem v černé barvě. Zábradlí z ocelové pásoviny zůstala původní, z bezpečnostních důvodů doplněná o ocelovou síť, která se však pohledově téměř neuplatňuje. Vestavěné boxy knihoven, sociálních zařízení a kuchyňky jsou provedeny jako sendvičová konstrukce z lepeného dřeva s vnějšími vrstvami z ocelového plechu rovněž černé barvy.
Fasády
Fasády jsou ponechány bez zásahů. Okenní otvory byly repasovány a opatřeny nátěrem v barvě kovářské černi. Nové jsou vstupní dveře hlavního vstupu a únikového východu, stejně jako požární únikové schodiště na severozápadní fasádě. Bylo odstraněno dodatečné zateplení části objektu. V místech, kde to bylo nezbytně nutné, byl proveden vnitřní zateplovací systém s použitím izolační předstěny. Plochy omítek byly jen nutně vyspraveny a sjednoceny bílým nátěrem. Repasována a opatřena černým nátěrem byla i kovová písmena nápisu ADAMBRÄU.
Závěr
Konverzí varny pivovaru Adambräu byla zachráněna jedna z mála stojících staveb nejvýznamnějšího tyrolského architekta meziválečné doby, Loise Welzenbachera. Architekti Thomas Giner, Erich Wucherer, Andreas Pfeifer a Rainer Köberl přeměnili původně průmyslový objekt na stavbu pro vědu a kulturu. Podařilo se jim to přitom s vysokou měrou zachování autenticity původního objektu. Lze zde mluvit téměř o „uvedení do původního stavu“. Takto památkářský přístup nebyl paradoxně východiskem pro návrh, nýbrž výsledkem škrtů a změn v původním návrhu.
Úvod
Pivovar Adambräu v centru rakouského města Innsbruck, ležící na dohled od hlavního nádraží je dobrým příkladem, že ne každá industriální stavba musí být po ukončení provozu zbořena nebo naopak konzervována jako památka. Vertikální objekt varny pivovaru je dnes adaptován pro potřeby Centra tyrolské architektury (aut.architektur und tirol) a Archivu architektury a stavebnictví Technické university Innsbruck (Archiv für Baukunst – Architektur und Ingenieurbau der Universität Innsbruck.)
Historie areálu
Historie výroby piva v areálu Adambräu sahá do roku 1822, kdy obchodník Franz Josef Adam zakoupil rodinné sídlo Windegg s rozsáhlými pozemky, hostincem, lihovarem, stájemi a okrasnou zahradou. O tři roky později získal právo várečné a nechal vybudovat pivovar – čtvrtý v Innsbrucku. Pivovar byl postupně rozšiřován, přestavěn na parostrojní provoz a několikrát změnil majitele. Roku 1886 byla k pivovaru přistavěna restaurace podle návrhu Josefa Spörra, roku 1901 byl areál uzavřen zdí, byl zřízen zahradní a hudební pavilon k restauraci podle návrhu architekta Ludwiga Lutze z Mnichova a roku 1907 byl Antonem Fritzem areál doplněn o stáčírnu lahví ve dvoře. V letech 1926-1931 došlo k zásadní přestavbě areálu. Byla vybudována nová varna a chladný štok podle návrhu významného architekta Loise Welzenbachera ve funkcionalistickém stylu. Za války bylo 22 spojeneckými nálety vážně poškozeno široké okolí hlavního innsbruckého nádraží, včetně pivovaru. Po válce se stal pivovar Adambräu prvním zařízením v Rakousku, kde se plnily nápojové plechovky. V 60. letech byla vybudována nová moderní stáčírna lahví podle návrhu architekta Freda Achammera a byl kompletně zmodernizován systém vnitroareálové dopravy. V roce 1975 byla vybudována nová spilka s uzavřenými cylindro-kónickými kvasnými tanky. Provoz pivovaru byl definitivně ukončen roku 1994.
Historie objektu varny
Objekt varny je pouze obálkou pro vertikálně sesazenou technologii vaření piva – výtah na slad, šrotovník, 12 železobetonových sladových sil, čtyřnádobová varna, tanky na horkou a studenou vodu a řada dalších technologických prvků. Technologie byla navržena prof. Theodorem Ganzenmüllerem, v té době vedoucím Bavorské akademie pro zemědělství a pivovarnictví. Vertikální uspořádání jednotlivých provozů bylo v té době novum, obvyklé bylo řazení jednotlivých procesů vedle sebe. Výhoda takového uspořádání spočívá v tom, že je „suroviny“ třeba přepravit směrem vzhůru pouze jednou. Jejich další pohyb je zajištěn pouze gravitací. Vertikálně probíhají procesy „plnění“, horizontálně procesy „rozdělování“. Moderní a úsporné řešení se navenek projevuje v převýšených proporcích architektem Loisem Welzenbacherem navrženého objektu, který byl ve své době nazýván hned po výškovém objektu městských služeb Innsbruckým mrakodrapem č.2. (Innsbrucker Wolkenkratzer II – pozn. článek I. Gigl, Innsbrucker Nachrichten, 22.8.1931) Stavba byla natolik inovativní, že plnila titulky novinových článků a roku 1932 byla dokonce jako jediný rakouský příspevek představena v muzeu moderního umění v New Yorku na výstavě „The International Style: Architecture since 1922“.
TECHNOLOGIE VÝROBY PIVA: Do objektu je dopraven již „hotový“ slad z přilehlé sladovny. Pomocí výtahu se přemístí do horních partií objektu, kde je skladován v železobetonových sladových silech. Při přípravě várky je slad očištěn, našrotován a sesypán do vystírací kádě, kde se promísí s teplou vodou. Postupným ohříváním na cca 70°C se škrob obsažený ve sladovém šrotu začne měnit na cukr. Poté je obsah přepuštěn do zcezovací kádě, kde je zbaven pevných částic. Dalším přečerpáním se dostane do mladinové pánve, kde se z něj vaří mladina. Během vaření je přisypán chmel. Mladina je poté přepuštěna do usazovací kádě a poté do sousedního objektu chladného štoku k vychladnutí. Tzv. chladina poté putuje do spilky. Zde díky přidání kvasnic rozkládajících obsažený cukr na alkohol a oxid uhličitý pivo kvasí při teplotě okolo 10°C. Po ukončení procesu kvašení zraje – leží – mladé pivo ve velkých tancích v ležáckých sklepích. Po přefiltrování je plněno do sudů, lahví nebo plechovek a expedováno.
Dispozice objektu byla uspořádána vertikálně na osmi úrovních. Hlavní vertikální komunikaci objektu tvořilo dvouramenné schodiště v severozápadní části objektu. Pro dopravu surovin sloužil nákladní výtah a dva dopravníky na slad v sousedství schodiště. V ustoupeném 8.np se nacházela strojovna výtahů, automatická váha a zásobník studené vody o obsahu 650 hl. V 7np, půdorysně plnohodnotném, byl z výtahu rozdělován slad do jednotlivých sil (zaujímajících prostory v 5.np a 6.np) za pomoci šnekového dopravníku. 5.np a 6.np byly z podstatné části vyplněny dvanácti, již zmíněnými železobetonovými sladovými sily. Zbytek půdorysu sloužil pro doplňkové provozy, jako úpravu vody, šrotování, čištění sladu, apod. Nádrže pro úpravu vody byly železobetonové uzavřené vany o objemu až 500hl. Podobu 4np do značné míry určovaly trychtýřovité výsypky sladových sil a husté rozvody vody, páry a komínů varních kotlů. Pod tímto podlažím se nacházel v jihovýchodní části objektu prostor čtyřnádobové varny o výšce dvou podlaží, členěný na několik výškových úrovní. Zde se nacházela čtveřice měděných nádob (vystírací káď, zcezovací káď, mladinová pánev, usazovací káď) a celá řada armatur (zcezovací a ochlazovací ventily, různé kohouty apod.) V sousedství varny byla vestavěna kancelář a byt sládka na úrovních 2.np a 3.np. 1np skrývalo strojovnu varny a sušárnu mláta (odpad z vaření piva užívaný např. jako krmivo pro dobytek a ryby)
Fasáda obálky technologie je řešena jako přísný vertikální hranol s výrazným odstupňováním ve střešní partii. Fasáda je členěna na tři úrovně. Vysoký „sokl“ objektu (1.np - 4.np) perforovaný okenními otvory má v jihovýchodním rohu dvojici rozměrných oken vedoucích do dvoupodlažního prostoru varny. Tato okna slouží nejen k přivádění světla ke kotlům, ale také k prezentaci činností, které se tam odehrávají. Nad tímto soklem se nachází blok bez oken ukrývající sila na slad. Horní partie (7. a 8.np) je odlehčena několika okny a odstupňováním střešní roviny. Výrazným prvkem východní fasády objektu je kromě velké prosklené plochy také nápis ADAMBRÄU.
Popis konverze
Po zastavení výroby v roce 1994 se objekt dostal opět do popředí zájmu médií. Ačkoliv se jednalo o jeden z posledních fragmentů bývalé průmyslové čtvrti Wilten, hrozila mu demolice. Právě zpracovávaný územní plán zde již počítal s výstavbou novostaveb s převážně bytovou funkcí. V roce 1995, kdy už bylo projektování nové zástavby v běhu, rozhodl památkový sbor města o prohlášení objektu varny a sousedního chladného štoku za památky. Požadavky památkářů na rekonstrukci objektu se však týkaly pouze fasády objektu, která měla zůstat zachována v původním stavu. Míra zásahu do interiéru objektu nebyla z jejich strany nijak upravena.
Už od začátku se zasazovalo sdružení aut.architektur und tirol (tehdy Architekturforum Tirol) o zachování objektu varny a chladného štoku. Po zdlouhavých a komplikovaných jednáních a hledání dalšího partnera vznikl roku 1999 projekt pro vytvoření „domu architektury“, společného sídla sdružení aut.architektur und tirol a Archivu architektury a stavebnictví University Innsbruck. Neočekávaně měl tento projekt dostatek síly k přesvědčení městských zastupitelů (objekt byl a je ve vlastnictví města Innsbruck). Ukázalo se, že objekt určený pro výrobu piva, dokáže stejně dobře bez větších zásahů pojmout i nové využití.
Stejně jako jednitlivé fáze výroby piva, jsou i nové funkční celky (archiv a „fórum“) organizovány nad sebou. Funkce horní části objektu – skladovací prostory sladových sil a zásobníků vody – zůstává nezměněna. Mění se pouze skladovaný „materiál“. Místo sladu jsou zde nyní skladovány knihy, sborníky, archivní projektová dokumentace, architektonické modely, apod. Skladové prostory doplňuje seminární sál v prostoru pod sily, se stropem členěným trychtýřovitými násypkami, výstavní sál nad sily, a dále doplňkové prostory jako zasedací místnosti, sociální zařízení, čajová kuchyňka apod.
V části původně určené k vlastnímu výrobnímu procesu – ve varně – se nově nachází víceúrovňové výstavní foyer, kde nyní místo mladiny „vře“ diskuze při výstavách a vernisážích. Mimo výstavní prostory zde má své místo i kancelář a zázemí návštěvníků i zaměstnanců.
Projektovat se začalo v roce 2000. Proces byl komplikován dvojí změnou investora i složení stavebního úřadu. Tyto komplikace byly ale paradoxně přínosné, protože poskytly čas k rozmyšlení přístupu. Oproti prvnímu projektu byla zachráněna většina původních konstrukcí a mnoho plánovaných rasantních zásahů bylo přehodnoceno a z projektu vyškrtnuto. Svou roli zde spíše než dohled ze strany památkové péče sehrála úsporná opatření.
Podle původního projektu měl být vybudován nový hlavní vstup z jihovýchodu, z rušné ulice Südbahnstrasse, což vyžadovalo značné stavební úpravy v dispozici. Spíše shodou náhod ale vzniklo rozhodnutí, zachovat původní vstup ze dvora jako hlavní vstup. Veškeré další vstupní otvory i dveře únikových cest byly situovány taktéž na dvorní fasádu a takto ušetřené vnitřní prostory mohly být využity pro potřeby sdružení aut.architektur und tirol. Díky tomu mohlo být namísto budování nového schodiště „zachráněno“ a znovu využito schodiště původní. V návaznosti na schodiště byl vybudován nový výtah na místě výtahu původního. Prostory při hlavních podestách byly o něco rozšířeny.
Fórum
Přestože byla z bývalé varny demontována veškerá technologická zařízení, jejich „otisk“ dává jasně tušit, co se zde odehrávalo. čtveřice velkých kruhových otvorů v podlaze varny měla být napevno uzavřena. V úvahu přicházely různé materiálové varianty – ocelový rošt, sklo, atd. Konečné řešení je jednoduché. Byly vytvořeny demontovatelné dřevěné dubové konstrukce, jakési provizorní záklopy, které lze v případě potřeby kdykoliv z otvorů vyjmout. Identita bývalé varny tak zůstala nesetřena. Největším zásahem do statiky objektu bylo vybourání severní stěny bývalé varny, čímž vzniklo propojení s adninistrativními prostory. V prostoru mezi kanceláří a výstavním „lounge“ vznikla miniaturní kuchyňka.
Archiv
Původně bylo počítáno s odstraněním celé struktury zásobníků sladu. Potřeba úspory nákladů si ale vynutila jiné řešení. Zásobníky byly zachovány pro účely skladování archiválií, byly mezi sebou navzájem propojeny v místech křížení dělících železobetonových stěn. Prostory byly rozděleny pochozím ocelovým roštem na dvě úrovně, čímž vznikly ideální archivní místnosti. Trychtýřovité násypky jednotlivých zásobníků byly také zachovány a využity jako prostor pro rozvody technických instalací. Tyto násypky dodávají prostoru seminárního sálu jistou unikátnost.
Na základě předchozího rozhodnutí byly zachovány rovněž i železobetonové tanky, původně určené pro skladování a úpravu vody. Tanky byly zpřístupněny prořezáním zaoblených vstupních otvorů do jejich stěn, čímž vznikly působivé víceúčelové prostory s černým nátěrem vnitřních stěn.
Veškeré prostupy již demontovaných rozvodů stropními deskami byly zachovány a uzavřeny pouze skleněnou výplní. Tak zůstávají čitelná místa, kudy se sypal slad do zásobníků, kudy vedly rozvody horké vody, páry či komín varny a zároveň dochází k optickému propojení jednotlivých prostorů.
Materiálové a barevné řešení
Při řešení materiálu a barevnosti opláštění nového výtahu byl nalezen koncept kontrastu pouze černých a bílých ploch, nakonec použitý v celém interiéru. Stávající konstrukce stěn a stropů jsou natřeny na bílo, podlahy jsou řešeny z tmavě šedivého terazza, popř. linolea. Veškeré kovové prvky - zámečnické prvky, fragmenty technologií, kovová dvířka a poklopy, okenní rámy i vkládané ocelové rošty jsou opatřeny nátěrem v černé barvě. Zábradlí z ocelové pásoviny zůstala původní, z bezpečnostních důvodů doplněná o ocelovou síť, která se však pohledově téměř neuplatňuje. Vestavěné boxy knihoven, sociálních zařízení a kuchyňky jsou provedeny jako sendvičová konstrukce z lepeného dřeva s vnějšími vrstvami z ocelového plechu rovněž černé barvy.
Fasády
Fasády jsou ponechány bez zásahů. Okenní otvory byly repasovány a opatřeny nátěrem v barvě kovářské černi. Nové jsou vstupní dveře hlavního vstupu a únikového východu, stejně jako požární únikové schodiště na severozápadní fasádě. Bylo odstraněno dodatečné zateplení části objektu. V místech, kde to bylo nezbytně nutné, byl proveden vnitřní zateplovací systém s použitím izolační předstěny. Plochy omítek byly jen nutně vyspraveny a sjednoceny bílým nátěrem. Repasována a opatřena černým nátěrem byla i kovová písmena nápisu ADAMBRÄU.
Závěr
Konverzí varny pivovaru Adambräu byla zachráněna jedna z mála stojících staveb nejvýznamnějšího tyrolského architekta meziválečné doby, Loise Welzenbachera. Architekti Thomas Giner, Erich Wucherer, Andreas Pfeifer a Rainer Köberl přeměnili původně průmyslový objekt na stavbu pro vědu a kulturu. Podařilo se jim to přitom s vysokou měrou zachování autenticity původního objektu. Lze zde mluvit téměř o „uvedení do původního stavu“. Takto památkářský přístup nebyl paradoxně východiskem pro návrh, nýbrž výsledkem škrtů a změn v původním návrhu.
Jan Pustějovský
0 komentářů
přidat komentář
