|
Muzeum Reina Sofia je majestátní ale poměrně mladá instituce. Byla otevřena roku 1986 v bývalé nemocnici San Carlos, kterou v 16. století založil král Felipe II. V 18. století přestalo nemocniční zařízení splňovat potřeby města, a proto král Carlos III., pověřil italského architekta Francesco Sabatini a José de Hermosilla vybudováním nové stavby. Po smrti Carlose III. byla stavba zastavena. Třebaže byla dokončena pouhá třetina Sabatiniho projektu, začala nemocnice běžně fungovat. Od té doby se podle aktuálních potřeb přistavovaly další její části. V roce 1965 byla nemocnice zavřena a hrozila jí demolice. Později však byla královským dekretem prohlášena za historickou památku a v roce 1977 se navrhlo, aby se z budovy stalo madridské muzeum moderního umění. V průběhu 80. let zrekonstruoval Antonio Fernández Alba stavbu tak, aby byla vhodná pro vystavování světových sbírek. Nejmarkantnější venkovní úpravou jsou tři skleněné věže navržené ve spolupráci s britským architektem Ian Ritchie. Jeho věže nabízí, podobně jako návštěvníkům pařížského
Centre Pompidou, panoramatické výhledy na město. Primárně však slouží jako spojnice čtyř výstavních pater. Reina Sofia teď tvoří spolu s
Pradem a muzeem Thyssen-Bornemisza třetí bod Zlatého trojúhelníku.
Ian Ritchie Architects byli pozváni, aby přispěli svými architektonickými a inženýrskými schopnostmi k vytvoření nového muzea moderního umění Reina Sofia (Centro Arte Reina Sofia – CARS), kterého se ujalo ministerstvo kultury společně s architekty Castro a Onzono. Architektonickými prvky, které jsme navrhli, byly tři 35 metrů vysoké skleněné věže pro vertikální komunikaci uvnitř muzea. Jedním z klíčových úkolů bylo opticky předefinovat historickou stavbu, přispět k regeneraci náměstí před muzeem a celé oblasti kolem Atocha.
Projektem jsme byli pověřeni v roce 1989 a stavba byla dokončena v roce 1990. Návrh skleněných věží se řídí podle tří základních směrnic:
Minimalismus – redukce každé součásti do velmi jednoduchého tvaru. Juxtapozicí těchto prvků vytvořit bohatou a jasně čitelnou kompozici.
Modernost – jasný výraz současných a do budoucna hledících názorů na design a technologii.
Provedení – dalším našim záměrem kromě zajištění efektivního pohybu pro tisíce návštěvníků denně bylo také docílit určitého stupně transparentnosti, který by redukoval pohledové účinky z venku a naopak umožňoval nerušené výhledy z vnitřku pro čekající, avšak ještě působivěji pro ty, kteří jedou ve výtazích – přestávka pro vizuální kontakt a přeorientování se na svět mimo muzeum.
Za projektem komponovaným z rovin a ploch stojí inspirace Picassovou Guernicou. Cítili jsme, že by věže měly plnit didaktickou roli, a proto jsme se rozhodli pověsit sklo z venku a za bránit horizontálnímu zatížení větrem. Tím veřejnost dostala lepší možnost porozumět, jak funguje stavební konstrukce a zároveň dát lidem příležitost, aby se dotkli klíčových prvků v architektuře.
Způsob zasklení využívá odzkoušené a prověřené způsoby fixování skel. Metoda zavěšení je více inovativní, ale využívá jednoduché prvky, které byly navržené tak, aby dovolovaly snadnou kontrolu kvality a rychlou výrobu v požadovaném množství.