Policejní stanice Schoten

Policejní stanice od Huiswerk architecten je situována na kraji vlámského města Schoten ležícího severovýchodně od Antwerp. Po reformě v roce 1998, která sloučila městskou policii a četnictvo, se původní policejní stanice umístěna přímo ve středu města na náměstí stala zastaralou a kapacitně nedostatečnou pro nově vzniklý početnější policejní útvar. Pro architektonickou soutěž na novou budovu byl vybrán pozemek na okraji centra, kde dříve stál plynojem. Rozlehlý pozemek je situován při hlavní ulici Schotenu.
Huiswerk architekten jako jediní ze soutěžících navrhli budovu odsazenou od hlavní silnice až na nejzazší možný konec velké parcely. Vytvořili velký dvůr - náměstí vesnického charakteru, jehož dvě strany budova tvaru L spoluvytváří. Toto náměstí je důležitým veřejným prostorem ve vztahu mezi městem a institucí policejní stanice, která je chápána jako služba pro veřejný prostor, namísto autoritativního pojetí instituce. Dokladem úspěšnosti je i to, že se nyní uvažuje o dostavbě třetí strany náměstí (dnešní parkoviště) a také o umístění sochy do plochy náměstí. V projektu bylo uvažováno i o stánku oblíbenými 'friteur'. Protože se však nenašel provozovatel, nedošlo k realizaci. Budova je svým urbánním charakterem vnímána jako fragment města na předměstí.
Stěžejním motivem domu je vytvořit atmosféru neformálnosti, dům otevřený veřejnosti, uvnitř průhledný. Při vstupu do budovy je návštěvník uvítán prostorem, kterému dominují dvě atria, přes roh navzájem vizuálně propojena. Jedno je přístupné veřejnosti a obsahuje otevřený recepční pult, druhé je používáno jako jídelna zaměstnanců. Atmosféra otevřenosti je dále podpořena vnitřním ochozem (v patře), a dále četnými průhledy do prostorů kanceláří. Byť je dům uvnitř otevřený a průhledný, přesto tvoří předěl mezi trestanými lidmi (jsou přivážení zezadu) a občany, řešící běžnou agendu.
Atmosféru neformálnosti rozvíjí i výběr materiálu. Jsou použity 'obyčejné' materiály, viditelné jsou zejména betonové tvárnice a dřevo. Výraznou úsporou při realizaci byly technické instalace. Na popud investora bylo upuštěno od řízené vzduchotechniky s klimatizací, příjemné ovzduší uvnitř budovy je regulováno pomocí přirozeného větrání. Prostory uvnitř budovy jsou vzduchově propojeny větracími průduchy nad vnitřními okny mezi místnostmi. Byť tato skutečnost není z akustického hlediska ideální (uživatelé si stěžují především na průchodnost zvuku mezi místnostmi) vytváří tento systém příjemné klima uvnitř budovy.
Pracoviště jsou koncipovány jako otevřené prostory s proměnlivou mírou soukromí, kterou si mohou zaměstnanci sami volit. Nejde tedy o otevřené společné prostory, ale o domácí výplň prostoru v rámci větší haly. Zaměstnanci mají systém skříněk s osobními věcmi, od ryze soukromých uzamykatelných až po otevřené, a díky tomu mohou podle potřeby využívat různé pracovní místa v budově.
Nejvýraznějším elementem vnějšku budovy je trčící konzola střechy, velkorysá svým vyložením. Z venku stejně jako zevnitř je charakter domu určen kombinací hrubé betonové tvárnice a teplých dřevěných elementů. Budova je zároveň asketická i dekorativní, transparentní i masivní, industriální i rustikální.
Způsob stavění, byť autoři čerpají z městského způsobu stavění Otto Wagnera, je v řadě zmíněných prvků ryze maloměstský, vesnický.