Sídlo slovinské pojišťovny nesoucí dnes název podle nejvyšší hory v zemi vzniklo na konci 20. let minulého století podle návrhu Jože Plečnika. Finanční palác stojí nedaleko hlavního vlakového nádraží na rohu Miklošičevy a Masarykovy ulice, kam se Vzájemná pojišťovna nastěhovala u příležitosti třicetiletého výročí od svého založení. Plečnik tou dobou působil jako profesor na lublaňské technice a současně intenzivně pracoval na úpravách Pražského hradu. Přes velké vytížení neslevil ani z nároků na novou pojišťovnu, která se měla stát vzorem pro nové obchodní, rezidenční a komerční budovy. S nelehkou situací, kdy se do budovy vstupuje z ostrého nároží, vyřešil Plečnik za pomocí kruhové vstupní haly spojující přízemí s mezaninem.
Nárožní chod se otevírá směrem k nádraží, neboť zákazníci pojišťovny pocházeli především z venkova a do města přijížděli vlakem. Ve stejnou dobu Plečnik pracoval i na Lidové záložně v Celje. Protože si oba úkoly byly velmi podobné, pohlížel Plečnik na práci v Celje jako na průkopnickou fázi před koncipováním fasády pro lublaňskou pojišťovnu a plány tak mohl včas upravovat a vylepšovat. Cihlové sloupy na fasádě vedou přes všechna tři poschodí. Průčelí je doplněno sokem a římskou z šedého vápence, což vytváří dynamické napětí. Protikladem monumentální fasády směrem do ulice tvoří fasáda do dvora, která je velmi jednoduchá.
Nepravidelný pozemek určil také lichoběžníkový tvar kruhového vstupu s mramorovým sloupovím. Výrazně plastikou fasádu rytmizují cihelné sloupy a zakončuje ji vlys se stylizovanými figurami spojenými stuhami, které symbolizují vzájemnost, vlys s dětmi nad nimi pak mezigenerační solidaritu. Na stavbu byly použitý místní materiál stejně jako byly přivání nejlepší řemeslníci a umělci. V roce 1936 byla k pojišťovně přistavěna nová část, kterou lze na fasádě rozeznat podle půlkulatých sloupů. Autorem byl Plečnikův žák France Tomažič, který využil technologické výdobytky tehdejší doby jako výtah, telefonní ústřednu, poplašný systém i moderní kotelnu.