Plecháč

Maříž. Dlouhá léta konec světa. Poslední statek a na začátku devadesátých let prapůvodní keramická dílna pana Boháče (a tenkrát také pana Trubáčka). Na přelomu tisíciletí stával v zahradě velký stan. Sloužil jako letní prodejna a zákazníci (stálí i náhodou přišedší)v něm malovali hrnky…
Obrat stoupal a zadání znělo „stan dřevěný“.Netušili jsme, že taková malá a víceméně dočasná stavba by mohla rušit „krajinný ráz“.Jihočeské matky byly jiného názoru. Jak se to dozvěděly, těžko říct. Pro Čechy klasický příběh– stonásobný objem novostavby u sousedů nenarušoval nic. Zdržet stavbu o několik sezón se ale podařilo…
Je to kůlna. K ulici se obrací klasickým štítem,který navazuje na štíty statku. Potom „tvarově váhá“ a končí v klasické obrazovce (4:3) nad hladinou rybníka. Ve směru domácích je průhledný,k sousedům se tváří uzavřeně – tušíme proč. Příchozí láká svým nezvyklým, překvapivýma trochu tajemným tvarem. Je zapamatovatelný…
Stavba byla od počátku koncipována jako hravá dřevěná, syrová (nehoblovaná) konstrukce. Výsledkem je však „Plecháč“. Ocelový základový rám i dřevěnou konstrukci ve výsledku zcela „zastínila“ plechová střecha / plášť do deště. Celkem jeden a půl tisíce různě velkých měděných plechů bylo, pod laskavým řemeslným dohledem pana Ceplechy žíháno v keramické peci. Pan Boháč v izolačním kožichu (pec musela být otevřena při teplotě 700°C) plechy kalil v kolečku s vodou. Následně je potom sám gumovou paličkou vytvaroval a desítkou tisíců nýtků k podbití připevnil s pomocí syna Juliana. Celkem čtyři měsíce „příjemné, i když zdánlivě nekonečné, přesto ale tvůrčí práce“, dodává dnes. Střecha je jeho „autorským dílem“…
Plecháč, umělecké dílo – provizorní stavba na furt…