Pavilon Barcelona
Většina turistů navštěvuje v Barceloně neopakovatelné stavby Antonia Gaudího. Gaudiovská masáž vás doslova pronásleduje na každém kroku, ikonizace jeho staveb je srovnatelná tak s Eiffelovou věží. Současná Barcelona toho nemá v oblasti moderní architektury (myšleno od secese dál) mnoho co nabídnout. Ale když vás cestovatelské touhy zanesou právě do katalánské metropole, neměli byste vynechat krátkou, ale vydatnou, návštěvu šperku moderní architektury. Je jím výstavní pavilon od Ludwiga Miese van der Rohe (1886-1969).
Pavilón byl navržen pro německou expozici na barcelonskou mezinárodní výstavu, která se na úpatí hory Montjuic konala v roce 1929. Tedy v době, kdy Mies stvořil i svojí brněnskou ikonu. A tato časová souvislost je vidět i na samotné realizaci. Obě stavby znamenají překrásné a silné momenty v dějinách architektury.
Celá krása má jednu drobnou vadu. V případě Pavilónu se nejedná o originál. Po ukončení výstavy byl "stánek" rozebrán. Ale jak šel čas, Miesův věhlas rostl, i uvědomili si barcelonští radní, že se jedná nejen o značnou kulturní památku světového významu, ale také o další chod v turistickém menu. Město najalo na začátku osmdesátých let trojici architektů, Ignasia de Sola-Morales, Cristiana Cirici a Fernanda Ramose, aby stavbu obnovili. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1986 a zdá se, že byla jako jedna z mála nových realizací v Barceloně precizně provedena. Pavilón stále vypadá jako nový.
Pavilón se nachází ve veletržním areálu Fira de Barcelona (ale v ne tak uzavřeném slova smyslu), výstavišti nevalných architektonických kvalit. Souvislost Pavilónu s Tugendhatovou vilou je vidět na první pohled. Profil chromových sloupů je identický, jen v barcelonském provedení se jedná i finančně skromnější variantu (nezjistil jsem však, jestli to tak bylo i u původní stavby). Kombinace materiálů (sklo, onyx, travertin, různé druhy mramoru) i architektonických prvků je analogická. Tím, že Pavilón je struktura s velmi prostou funkcí, mohl Mies jeho podobu dovézt až do maximalizované jednoduchosti a čistoty výrazu i formy. V tomto směru je atmosféra stavby silnější než v brněnském případě, působí vzdušně, uvolněně a jako by víc vystihovala myšlenku souznění s přírodou, kterou se Mies v Brně také pokusil rozvinout. Pavilón nemá žádná stahovací okna, jednoduše nemá žádné uzavřené ani dveřmi či okny pevně vymezené prostory. Co však posunuje "náš kousek" o něco výš, je pozemek, na kterém vila Tugendhat stojí. Pavilón sice velmi pěkně souzní se svým bezprostředním okolím, jeho souvislost v širším prostoru je velmi slabá.
Úžasná je hra, kterou Mies rozehrál zapojením vody. Zatímco jedna vodní plocha na otevřeném prostranství vymezuje a ukončuje půdorys stavby, druhá tvoří velmi intimní a přívětivý prostor zvoucí k tichému rozjímání. Toto jezírko obohacuje bronzová socha Alba (Úsvit) od Miesova současníka Georga Kolbeho. Její měkké křivky zrcadlící se v celém prostoru dovádějí minimalistickou ekvilibristiku do dokonalosti.
A jak to u Miese bývá, neskončil jen u návrhu stavby. Speciálně pro tuto přiležitost navrhl křeslo Barcelona, které se stalo skutečnou ikonou moderního nábytku. Jeho podoba je jedinečná, ergonomie však již není tak ideální. V ulicích města také můžete narazit na lavičku zjevně inspirovanou tímto křeslem. Problém s ergonomií byl již sice vyřešen, kvalita provedení je spíš k pousmání.
Při návštěvě Barcelony byste neměli Pavilón rozhodně vynechat. A když už se ocitnete na svazích Montjuicu, vystoupejte až nahoru a vychutnejte si úchvatný pohled na barcelónský přístav. Zážitek silnější než Sagrada Familia (Uhříněves hadr… cestující z trati Praha-Benešov pochopí...).
Pavilón byl navržen pro německou expozici na barcelonskou mezinárodní výstavu, která se na úpatí hory Montjuic konala v roce 1929. Tedy v době, kdy Mies stvořil i svojí brněnskou ikonu. A tato časová souvislost je vidět i na samotné realizaci. Obě stavby znamenají překrásné a silné momenty v dějinách architektury.
Celá krása má jednu drobnou vadu. V případě Pavilónu se nejedná o originál. Po ukončení výstavy byl "stánek" rozebrán. Ale jak šel čas, Miesův věhlas rostl, i uvědomili si barcelonští radní, že se jedná nejen o značnou kulturní památku světového významu, ale také o další chod v turistickém menu. Město najalo na začátku osmdesátých let trojici architektů, Ignasia de Sola-Morales, Cristiana Cirici a Fernanda Ramose, aby stavbu obnovili. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1986 a zdá se, že byla jako jedna z mála nových realizací v Barceloně precizně provedena. Pavilón stále vypadá jako nový.
Pavilón se nachází ve veletržním areálu Fira de Barcelona (ale v ne tak uzavřeném slova smyslu), výstavišti nevalných architektonických kvalit. Souvislost Pavilónu s Tugendhatovou vilou je vidět na první pohled. Profil chromových sloupů je identický, jen v barcelonském provedení se jedná i finančně skromnější variantu (nezjistil jsem však, jestli to tak bylo i u původní stavby). Kombinace materiálů (sklo, onyx, travertin, různé druhy mramoru) i architektonických prvků je analogická. Tím, že Pavilón je struktura s velmi prostou funkcí, mohl Mies jeho podobu dovézt až do maximalizované jednoduchosti a čistoty výrazu i formy. V tomto směru je atmosféra stavby silnější než v brněnském případě, působí vzdušně, uvolněně a jako by víc vystihovala myšlenku souznění s přírodou, kterou se Mies v Brně také pokusil rozvinout. Pavilón nemá žádná stahovací okna, jednoduše nemá žádné uzavřené ani dveřmi či okny pevně vymezené prostory. Co však posunuje "náš kousek" o něco výš, je pozemek, na kterém vila Tugendhat stojí. Pavilón sice velmi pěkně souzní se svým bezprostředním okolím, jeho souvislost v širším prostoru je velmi slabá.
Úžasná je hra, kterou Mies rozehrál zapojením vody. Zatímco jedna vodní plocha na otevřeném prostranství vymezuje a ukončuje půdorys stavby, druhá tvoří velmi intimní a přívětivý prostor zvoucí k tichému rozjímání. Toto jezírko obohacuje bronzová socha Alba (Úsvit) od Miesova současníka Georga Kolbeho. Její měkké křivky zrcadlící se v celém prostoru dovádějí minimalistickou ekvilibristiku do dokonalosti.
A jak to u Miese bývá, neskončil jen u návrhu stavby. Speciálně pro tuto přiležitost navrhl křeslo Barcelona, které se stalo skutečnou ikonou moderního nábytku. Jeho podoba je jedinečná, ergonomie však již není tak ideální. V ulicích města také můžete narazit na lavičku zjevně inspirovanou tímto křeslem. Problém s ergonomií byl již sice vyřešen, kvalita provedení je spíš k pousmání.
Při návštěvě Barcelony byste neměli Pavilón rozhodně vynechat. A když už se ocitnete na svazích Montjuicu, vystoupejte až nahoru a vychutnejte si úchvatný pohled na barcelónský přístav. Zážitek silnější než Sagrada Familia (Uhříněves hadr… cestující z trati Praha-Benešov pochopí...).
0 komentářů
přidat komentář
