Památník Ležáky

V době od začátku druhé světové války Ladislav Žák definitivně zjišťuje, že ve vilové architektuře se nadále nechce realizovat. Věnuje se dokumentaci krajiny, aby pak z těchto poznatků mohl čerpat ve svém teoretickém díle, hlásajícím splynutí našeho života s přírodou, jakožto důsledek vyššího vývojového stupně člověka.
Vrcholem byla poválečná zakázka na monumentální pomník obětem nacismu v Ležákách. Mnoho Žákových kolegů by jistě projektovalo buď v zajetí neoklasicismu, jež následně volně přešel v socialistický realismus, a nebo v duchu pozdního monumentálního funkcionalismu. Žák zvolil tradiční řešení a ač monumentální, působí korpus památníku přirozeně. Žák stejnou míru pozornosti věnuje také úpravě okolí. Navrhuje na protějším svahu slavnostní tribunu a památník na místě bývalého Švandova mlýna. Celý komplex památníku chápe jako živý organismus, jímž člověk nerušeně prochází a vnímá spíše duchovní stránku své přítomnosti na tomto místě.
V roce 1949, kdy se Žák díky kritice průmyslového směřování české krajiny, o které usilovala komunistická politická reprezentace, dostává do zavržení, přerušuje práci na památníku. Dokončuje jej až po uvolnění situace v druhé polovině 50. let v roce 1960.