Obytný soubor Monte Amiata
část Aymonino
Obytný komplex Monte Amiata, který nese jméno po vyhaslé sopce v jižní Toskánsku, tvoří soubor pěti budov ležících ve čtvrti Gallaratese na západním předměstí Milána. Zakázka byla svěřena Studiu AYDE vedenému bratry Mauriziem a Carlem Aymoninovými (zbývajícími dvěma partnery v kanceláři byli Baldo De Rossi a Alessandro De Rossi), kteří si později k projektu přizvali Alda Rossiho. Návrh vznikal ve druhé polovině 60. let a realizace celého areálu byla dokončena v roce 1972 (některé prameny přidávají ještě dva roky). Místní obyvatelé dali stavbě přezdívku "červený dinosaurus", čímž odkazují na zbarvení fasády i nezvyklý tvar, který je výsledkem Aymoninova "fragmentarismu" (představy města jako neklidné, spletité a rozmanité sítě).
Komplex se skládá z pěti hlavních budov - A1, A2, B, C a D, venkovního amfiteátru a dvou trojúhelníkových náměstí. Jednotlivé budovy a prostory jsou spojeny sítí průchodů, pasáží a teras. Budovy A1 až C byly navrženy Aymoninem. Aldo Rossi se podílel na budově D. Celkový návrh je inspirován slavným Le Corbusierovým Unité d'Habitation v Marseille.
Tvorba obou architektů dává vzniknout kontrastu jak ve tvaru, tak i barevně. Aymoninovy budovy jsou v hmotě velmi komplexní a diverzifikované, společné sdílí však tmavou hnědočervenou barvu, bod, ze kterého vychází - amfiteátr, a některé detaily, jako jsou červené okenní rámy, skleněné bloky a hravě barevné vnitřní prostory. Fasáda je dělena velkým počtem balkónů a lodžií, ustupujících do různých úrovní. Uvnitř obytných částí najdeme bytové jednotky různých typů, navržených podle různých principů, některé dostupné z vnitřního dvorku, jiné z otevřených vnitřních prostor nebo chodeb. Oproti tomu Rossiho budova je velmi strohá s opakujícími se prvky, hladkou bílou fasádou. Budova je bez jakéhokoliv dekoru. Na stejných principech funguje i rozdělení bytů - jsou v řadě a všechny dostupné ze společné široké chodby.
Celý komplex měl fungovat jako „mikroměsto" v rámci městské čtvrti, obsahující kromě cenově dostupných bytů také knihovnu, posilovnu, obchody a již zmíněná společná venkovní prostranství. Dva roky po dokončení došlo kvůli sporům k dočasnému uzavření komplexu. Nakonec se komplex podařilo opět oživit a dodnes areál obývá přes 2000 osob.
Komplex se skládá z pěti hlavních budov - A1, A2, B, C a D, venkovního amfiteátru a dvou trojúhelníkových náměstí. Jednotlivé budovy a prostory jsou spojeny sítí průchodů, pasáží a teras. Budovy A1 až C byly navrženy Aymoninem. Aldo Rossi se podílel na budově D. Celkový návrh je inspirován slavným Le Corbusierovým Unité d'Habitation v Marseille.
Tvorba obou architektů dává vzniknout kontrastu jak ve tvaru, tak i barevně. Aymoninovy budovy jsou v hmotě velmi komplexní a diverzifikované, společné sdílí však tmavou hnědočervenou barvu, bod, ze kterého vychází - amfiteátr, a některé detaily, jako jsou červené okenní rámy, skleněné bloky a hravě barevné vnitřní prostory. Fasáda je dělena velkým počtem balkónů a lodžií, ustupujících do různých úrovní. Uvnitř obytných částí najdeme bytové jednotky různých typů, navržených podle různých principů, některé dostupné z vnitřního dvorku, jiné z otevřených vnitřních prostor nebo chodeb. Oproti tomu Rossiho budova je velmi strohá s opakujícími se prvky, hladkou bílou fasádou. Budova je bez jakéhokoliv dekoru. Na stejných principech funguje i rozdělení bytů - jsou v řadě a všechny dostupné ze společné široké chodby.
Celý komplex měl fungovat jako „mikroměsto" v rámci městské čtvrti, obsahující kromě cenově dostupných bytů také knihovnu, posilovnu, obchody a již zmíněná společná venkovní prostranství. Dva roky po dokončení došlo kvůli sporům k dočasnému uzavření komplexu. Nakonec se komplex podařilo opět oživit a dodnes areál obývá přes 2000 osob.
Mikuláš Nalepa
0 komentářů
přidat komentář
