Obnova starobylého vodního mlýna

Obec Lanjarón se nachází na jižním svahu pohoří Sierra Nevada. Oblast je známa pro svou tradiční řemeslnou výrobu, produkci medu a vysokou kvalitu léčivých pramenů, které dali vzniknout jedněm z nejznámějších lázní ve Španělsku. Projekt musea začal hledáním vhodného prostoru pro vodní prvek v přírodních podmínkách. Vybrané místo leží u vstupu do přírodního parku Sierra Nevada, hned vedle řeky Lanjarón a zavlažovacího kanálu, který lemuje historické stavby užívané dříve jako městská jatka. Snaha umístit do tohoto místa museum měla za cíl chránit okolní přírodu před urbanistickými spekulacemi prostřednictvím cesty. Ta by spojovala nové aktivity s vodní infrastrukturou a blízkou architekturou, především mlýny a starou městskou prádelnou. Vzhledem ke skromným prostředkům vyhrazeným tomuto projektu spočívala intervence v recyklaci a znovupoužití různých prvků z místního prostředí. Například jateční haly se uzpůsobily pro musejní prostory, říční tok a trasa vodního kanálu se prostřednictvím systému desek spojila a začlenila do nových instalací. Před souborem se vytvořilo náměstí s pomerančovníky zasazenými do prefabrikovaných betonových panelů mezi kmeny eukalyptů různých velikosti. Ty jsou často zatopeny vodou z kanálu a tím dochází i k zavlažování stromů. To vše vytváří stále se měnící prostor v průběhu dne. Stín a vůně pomerančovníků, šumění vody přepadávající přes kmeny nádrže a odrazy náměstí ve vodní hladině tvoří osvěžující atmosféru předcházející návštěvě musea. Vstup do pavilonu vznikl přetvořením patia starých jatek a vznikla zde nová dřevěná konstrukce. Tento pavilon v sobě skrývá reprezentativní prostor věnovaný elementu VODY a stává se dominantou okolí. Konstrukce odkazuje na Manantial de la Capuchina, dřevěnnou stavby ze 17. století, která v sobě skrývala pramen řeky Lanjarón. Nový pavilon je navrhnut pro všechny smysly a návštěvník má dojem, že se stavba vznáší. Dřevěnná konstrukce má dva otvory, které umožňují kolemjdoucím vstoupit a být účastníky světelných efektů světla a stínu. Souvislá vodní plocha pokrývající celou podlahu tvořenou z kmenů eukalyptu posiluje ještě více dojem podobný tureckým lázním. Přeměna starých jatečních hal byla minimální a omezila se na zbourání vnitřních příček a ponechání viditelné vnitřní konstrukce stěn a zastřešení. Během prací na projektu se zjistilo, že původně byla konstrukce součástí vodních mlýnů. Tento objev tak dal projektu ještě nový archeologický rozměr. Pro zvýraznění kontrastu mezi kamennou zdí a cihlovými stěnami starého mlýna bylo použito tradiční obložení natřené na bílo, ohraničující místa nové intervence. Dvě hlavní haly slouží jako audiovizuální sály a třetí prostor je určen tematické exposici. V nejstarší části jatek je ke zhlédnutí projekce na velkou skleněnou plochu zaplavenou vodou ze zavlažovacího kanálu. Odlesky na vodní hladině vytváří hru světel na starobylých zdech bývalého mlýn.