Nájemní dům Julia Grubera
V roce 1896 založil židovský obchodník Heinrich Plaček (1867–1938) v Brně první konfekční závod s vlastní výrobou.(1) Po vzniku republiky začali otcův podnik přebírat dva jeho synové, Karl (1897–po 1946) a Robert (1900–po 1946), kteří roku 1920 nechali do obchodního rejstříku zapsat spolu s Josefem Goldsteinem a Aloisem Wildometzem firmu Plaček et Comp. Firma, podnikající ve výrobě dámských šatů a obchodující s textilním a později i kožešnickým zbožím, sídlila v centru města na dnešní Masarykově třídě 26–30, kde se nacházel velký obchodní dům firmy Plaček. Kromě dvojice zmíněných synů, Karla a Roberta, měli manželé Heinrich a Gabriele (1874–1943) Plačkovi ještě dvě dcery, Amálii (1902–?) a Alici. Právě Amálie, zvaná Lilly, se provdala za obchodníka rovněž židovského původu pocházejícího z Budapešti, Julia Grubera (1891–?).
Sňatkem získal Julius Gruber možnost podílet se na dalším rozvoji rodinné firmy, do které v roce 1928 vstoupil jako veřejný společník. Jak uváděl reklamní článek v Nezávislé politice, uveřejněný k čtyřicátému výročí založení firmy: ,,Mladí lidé přinesli nové možnosti a spojenými silami se podařilo závod nejen udržeti na své výši, ale připravit další jeho rozmach.“ V Adresáři Velkého Brna z roku 1930 tak byla firma uváděna již s Gruberovým jménem: ,,Plaček & Co. (auch čechiš) öffentilich. Ges. Karl und Robert Plaček, Josef Goldstein und Julius Gruber, fabrikmäassige Erzeugung von Damenkleidern, Pelzwaren und Handel mit allen an eine Konzession nicht gebundenen Waren, Masarykova 28, Kolektivprokurist: Gustav Büchler.“(2)
Do Brna se Gruber dostal pravděpodobně až v závěru 20. let, protože první ohlašovací lístek s jeho jménem je datován z 13. března 1928. Gruber v něm tehdy brněnskému policejnímu ředitelství uvedl o sobě jen několik základních informací. Jako svoji domovskou obec a současně předchozí bydliště uvedl Vídeň, a v Brně se ohlásil na adrese Tivoli (dnes Jiráskově) č. 23, tedy v domě, který patřil jeho tchánovi Heinrichu Plačkovi. Nedlouho na to, již 12. dubna 1928, ovšem Gruber změnil adresu bydliště, a tak musel policejnímu ředitelství opětovně podat ohlášení, do kterého kromě nového bydliště na Falkensteinerově 49 (Gorkého), vepsal o sobě podstatě více informací. Uvedl zde například jméno své ženy Amalie, rozené Plačkové, s datem jejího narození 18.2.1902, ale také jména jejich dvou dětí, dcery Edith, narozené 18.10.1922, a syna Hanse, narozeného 11.7.1924. Na Gorkého žili Gruberovi následující čtyři roky, protože 17. listopadu 1932 se Gruber opět dostavil na úřad, aby ohlásil nové bydliště. Tentokrát se rodina posunula na adresu Augustinská (Jaselská) 15, tedy do domu Dr. Alfreda Fischela (1853–1926), resp. jeho vdovy Octávie Fischel (1861–1957).(3) V době největšího ekonomického rozvoje, kdy firma Plaček slavila v roce 1936 čtyřicet let své existence a ,,[…] byla na vedoucím místě doma i za hranicemi a její úspěch dokazuje i to, že zastínila vídeňské konfekční závody.“ zakoupil Julius Gruber stavební parcelu číslo 177/9 na ulici Úvoz, za účelem postavit zde nájemní dům.
Už katastrální plán Brna z roku 1906 vymezoval při ulici Úvoz plánovanou zástavbu, která by zaplnila plochu po bývalé cihelně, tedy prostor přibližně od dnešní ulice Trýbovy směrem k Mendlovu náměstí. K samotné výstavbě nových nájemních domů, které dotvořily uliční frontu ulice Úvoz, došlo teprve v meziválečném období. Stavebníkem a současně projektantem většiny zde vzniklých domů byla známá stavební firma Schallinger & Drucker.(4) Z takřka souvislé řady nájemních domů od Leopolda Druckera (1895–1993) se tak odchyluje až dům číslo 11 s minimalistickým řešením fasády, který vyprojektoval pětatřicetiletý architekt, mající stejně jako Gruber maďarské a židovské kořeny, Emmerich Horvát (1901–?).(5) Grubera a Horváta po určitou dobu spojovala navíc i společná adresa. Víme již, že v letech 1928–1932 žil Gruber v domě na dnešní Gorkého 49, zatímco v takřka protějším domě číslo 60 od Leopolda Druckera, žil po jeho dostavbě v roce 1931 Emmerich Horvát.(6) Jinou souvislost mezi stavebníkem a projektantem se mi zatím nepodařila nalézt.
Dokumentace ke stavbě nájemního domu Julia Grubera na Úvoze se dochovala jak v podobě stavebních plánů, uložených v Archivu města Brna, tak i instalatérských plánů, které se nachází v archivu Brněnských vodáren a kanalizací. Cenná je především stavební dokumentace, umožňující totiž srovnávat dvě předložené varianty řešení uličního průčelí domu. Starší, nerealizovaná varianta, počítala s plochou střechou a průčelím s centrálními lodžiemi. Druhá, nakonec realizovaná varianta, má již sedlovou střechu s protáhlým vikýřem a minimalistickou fasádu členěnou pouze rastrem oken.
Žádost o stavební povolení podal Julius Gruber 23. května 1936. Město si pak při komisionálním jednání vyhradilo několik požadavků, které zřejmě zapříčinily změny v projektu. Jedna z prvních podmínek při udělování stavebního povolení se týkala způsobu zastřešení stavby: ,,Buď zřízena do ulice sedlová střecha ve stejném sklonu jako u sousedního domu po pravé straně.“ Při srovnání obou variant je zřejmé, že jediná změna dispozice domu se týkala pouze suterénních prostor, kdy musel stavebník opět vyhovět požadavku města: ,,Byt domovníka, jelikož nevyhovuje předpisům §63 odst. 2 a 3 - nesmí býti zřízen, pakliže nebude odkopán terén dvora tak, aby suterénní byt potom vyhovoval uvedeným předpisům.“ Horvát tedy musel v následujících měsících projekt podle požadavků upravit a opětovně předložit ke schválení. Otázkou zůstávají důvody, které projektanta vedly ke změně řešení uličního průčelí, tvořeného nakonec pouze čtyřmi okenními osami. Dodnes se prakticky v celé ploše průčelí dochovala původní texturovaná omítka, evokující travertin, který Horvát použil na domě jako obklad okenních šambrán, ke zdůraznění vstupního portálu a k obložení stěn ve vstupních prostorách domu.
V suterénu domu se nacházelo zázemí domu v podobě kotelny, skladu na uhlí, sklepních kójí, dále dvojice garáží a jednopokojový byt s předsíní a kuchyní určený pro domovníka. Do přízemí vložil Horvát dva byty. Jeden třípokojový s předsíní, kuchyní, koupelnou a místností pro služku. Druhý dvoupokojový byt s totožným příslušenstvím. Od prvního do čtvrtého patra se pak nacházela na každém patře vždy dvojice bytů. Pokaždé se jednalo o totožnou dispozici jednoho třípokojového a jednoho dvoupokojového bytu.
Nepřehlédnutelným prvkem společných prostor domu je schodiště s charakteristickým zábradlím, kombinující dřevěné desky a chromové trubky. V domě se dochovala řada autentických prvků včetně vstupních dveří do všech bytových jednotek. Dýhování dveří od bytů kladené na panel nápadně připomíná palisandrové dýhování nábytku v bytě manželů Herdanových na ulici Hlinky číslo 46 z roku 1933, jehož autorství je připisováno právě Horvátovi.
Nově vzniklý nájemní dům měl majiteli patrně sloužit k rozšíření jeho podnikatelských aktivit a stát se tak zdrojem dalšího ekonomického zisku. S ohledem na to, že se zde nenachází žádný velkorysý byt určený pro majitele, a dokonce i mladší, protektorátní dokumenty ztotožňují Grubera stále s adresou Jaselská 15, lze předpokládat, že Julius a Lilly Gruberovi zde nikdy nežili.
Stavbu domu provedla firma Maxe Czučzka (1903 – ?) a Leopolda Eisingera (1881 – ?) a k její kolaudaci mělo dojít již 25. listopadu 1936, přičemž užívání stavby bylo povoleno 2. prosince 1936, a o tři dny později došlo ještě ke kolaudaci osobního výtahu. Krátce po dostavbě si Gruber nebo Horvát objednali vyhotovení fotodokumentace domu u známého ateliéru Rudolfa Sandalo (1899–1980). Vznikla tak série sedmi fotografií vydaných ve zvláštním albu, které je dodnes v majetku majitelů domu. Fotografie zachycují pohled na průčelí domu, jeho společné prostory a dávají také vhled i do jednoho z bytů. Některé fotografie byly publikovány již v době vzniku, například fotografii s pohledem na průčelí domu použila stavitelská firma Czučzka a Eisinger jako svojí referenci v publikaci Brno město a okolí z roku 1938. Jiné fotografie, především fotografie z bytu, však doposud publikovány nebyly. Podle ústního vyprávění majitelů domu obýval byt ve čtvrtém patře architekt Emmerich Horvát. Tomu by mohl nasvědčovat i fakt, že právě zde se dochovaly dva kusy nábytku (křesla), které jsou zachyceny i na archivních snímcích. Je tedy velice pravděpodobné, že fotografie z alba zachycují byt samotného Emmericha Horváta.
Nedlouho po dostavbě, na konci roku 1938, se však Julius Gruber nájemního domu zbavil a na základě kupní smlouvy z 12. listopadu 1938 se novými majiteli stala dvojice MUDr. Bartoloměj Janků (1878–1945) a Hilde Winter (1904 –?).
Bartoloměj Janků pocházel z česky orientované rodiny z Židlochovic. Jeho otec, rovněž Bartoloměj Janků (1841–1885), byl advokát a poslanec Moravského zemského sněmu. Po vystudování brněnského českého gymnázia nastoupil Bartoloměj Janků mladší na pražskou Lékařskou fakultu, po jejíž dokončení se vrátil do Brna, kde si zřídil soukromou praxi. Společenský adresář československý z let 1930–1931 uvádí Bartoloměje Janků jako dětského ,,lékaře–specialistu pro chirurgii a ortopedii a člena Autoklubu pro Moravu a Slezsko.“ Svoji ordinaci i byt měl v domě na dnešní Masarykově třídě č. 37. V roce 1919 se Bartoloměj Janků oženil s Bertou rozenou Winter (1891–1949).(7) Berta pocházela z židovské rodiny, žijící původně v Nedvědici, a byla dcerou Julia (1852–1932) a Josefy (1853–1922) Winterových. Její otec Julius Winter založil v Brně počátkem 20. století firmu obchodující s uhlím.(8) Kromě Berty měli manželé Winterovi ještě syny Siegmunda (1881–1930), Richarda (1883–1942) a Josefa (1888–1941). Nejstarší ze synů Siegmund Winter se stal společníkem v otcově firmě a v roce 1930 se stal majitelem patrně již vznikající vily na dnešní ulici Tvrdého 13.(9) Jen o několik měsíců později však zemřel v důsledku rakoviny jazyka a vdova Anna Emilie (1896–1942) s jejich dcerou Josefou (1922–1942) opustila Brno a odešla v roce 1932 do Prahy. V pořadí druhý syn, absolvent vídeňských práv, Richard Winter si vzal ostravskou rodačku, pocházející z německy orientované evangelické rodiny, Hilde, rozenou Neugebauer, která se spolu se svým švagrem Bartolomějem Janků stala spolumajitelkou nájemního domu na Úvoze.
Okolnosti ohledně koupi nemovitosti na Úvoze sepsal ve svých vzpomínkách syn Bartoloměje a Berty Janků, MUDr. Karel Janků (1926–2016): ,,V roce 1938 zakoupili moji rodiče ideální polovinu domu Úvoz 11. Stalo se tak z popudu strýčka Richarda. […] Když dědeček Julius Winter předal obchod synům Josefovi a Seigmundovi, vyplatil dědický podíl zbývajícím sourozencům, tj. Bertě a Richardovi. Každý z nich dostal tehdy přibližně 300-400 tis. korun Tato částka tvořila maminčino věno, kterého se můj tatínek nedotkl, uložil je a později je použil ke koupi ½ domu na Úvoze. K této investici tlačil strýček Richard, který měl obavu nechat peníze v bance a domníval se, že bude lepší uložit je, vzhledem k nejistým dobám, do realit. Hledal v Brně vhodný dům, blízko centra v klidném prostředí. […] Maminka se trochu smála, když měřil přední frontu domů na kroky. Nakonec, po delším váhání, strýc koupi domu doporučil, a tak byl dům na Úvoze 11 zakoupen od paní Plačkové (Gruberové), která se moudře chystala emigrovat. Dům byl tehdy moderní, novostavba z roku 1937. Navrhl ho architekt Imre Horvát – maďarský žid, který v domě také bydlel ve dvoupokojovém bytě ve IV. poschodí. Vůbec bydlely v domě převážně rodiny, kterým byla paní Plačková nějak zavázána. Podle toho byl také dům vybaven, např. součástí třípokojových bytů byla elektrická chladnička zn. Frigidaire. Mí rodiče a rodina strýce Richarda koupili dům Úvoz 11 z židovských peněz, ale jako kupující a budoucí majitelé uvedli své árijské ,,polovičky“, tj. mého otce a tetu Hildu Winterovou.“
Pravděpodobně v době, kdy se Bartoloměj Janků stal novým spolumajitelem domu na Úvoze, seznámil se také se zde žijícím architektem Emmerichem Horvátem, který pro něj v květnu 1938 navrhl letní domek ve Vranově u Brna číslo 171. Doposud nepublikovaný projekt na stavbu letního domu se dochoval v soukromém archivu rodiny Janků. Drobná stavba odráží zejména povahu mysliveckého stylu jejího stavebníka. O realizaci tohoto domku se rovněž zmiňuje Karel Janků ve svých pozdějších vzpomínkách: ,,V r. 1935–1936 přesvědčil strýček Josef mého otce, aby na tomto pozemku dal postavit víkendový domek. Návrh domku zadal arch. Imre Horvátovi. Tatínek si také dal vypracovat návrhy ještě jiných stavitelů. Konečný vzhled stavby rozhodli tatínek s maminkou a provedení svěřil otec staviteli Moráňovi z Lysic“ Ve Vranově u Brna, kde měl Bartoloměj Janků a jeho švagr Josef Winter pronajatou honitbu, si již u šest let dříve, v roce 1932, nechal víkendový domek postavit právě Josef Winter. Projekt domu číslo 156 svěřil architektu Otto Eislerovi (1893–1968). Karel Janků ve vzpomínkách o tom uvádí následující informace: ,,Strýček koupil lesní pozemek na Vranově a ihned začal stavět, podle návrhu architekta Eislera, v borovém lese vilku. Velmi mu na ní záleželo, později přikoupil ještě v sousedství lesa pozemek. Na tomto pozemku vysázel ovocný sad, ve kterém zbudoval moderní drůbežárnu pro slepice.“
Z výše uvedené vzpomínky Karla Janků vyplývá, že původní vlastník domu na Úvoze, Julius Gruber, se nemovitosti rozhodl zbavit s ohledem na stupňující se nebezpečí v podobě nacismu a antisemitismu. V US Holocaust Memorial Museum je uložen seznam konfiskovaného majetku, který vyhotovilo brněnské gestapo dne 1. června 1942. Mezi osobami, jejichž majetek připadl ve prospěch Říše, je uveden také: ,,Julius Gruber, geb. 11.8.1891 in Budapest, mos. verh. und Ehefrau Amalie geb. Plaček geb 17.2.1891 (10) in Brünn, mos. verh. Augustinergasse 15, dzt. Kanada.“(11) Z tohoto záznamu se tedy dozvídáme, že se manželům Gruberovým podařilo před nacistickou perzekucí uprchnout z Evropy do Kanady, kde poté údajně pobývali v Torontu. Neznámý úředník brněnského policejního ředitelství vepsal tužkou do Gruberova ohlašovacího lístku z roku 1932 ještě drobnou poznámku objasňující datum jejich vystěhování: ,,13.3.39 Kanada.“ Manželům Gruberovým se tak zjevně podařilo opustit zemi těsně před okupací. Jejich další osud je prozatím neznámý.
Záhy po nacistické okupaci se konfiskaci přirozeně nevyhnul i další majetek rodiny Gruber a Plaček. Zejména do firmy Plaček et. Comp. a obchodního domu na Masarykově bylo dosazeno nové vedení, které mohlo v září 1939 prostřednictvím Lidových novin oznámit svým zákazníkům, že: ,,1) Od politického převratu jest vedení podniku v árijských rukou. 2) Prokury židovských obchodvedoucích byly vymazány a zanikly podle Úředního listu zemského úřadu v Brně, číslo 198, ze dne 26. srpna 1939. 3) Společníci firmy Karel Plaček a Julius Gruber jsou v cizině. Žádost o výmazu jejich podpisového práva byla podána již dne 27.8.1939. Společník Robert Plaček nemá na vedení závodu vůbec žádného vlivu. 4) Jednání o prodeji, resp. arisování obchodu jest v proudu. Árijské vedení firmy Plaček a spol. Brno“
V roce 1941 pak byla firma Plaček rozdělena do firem Textor a Kaufhaus der Brünner, jejichž majitelem se stal německý obchodník ze Saarbrückenu Hans Schröder.
Nacistická perzekuce se však nevyhnula ani židovské větvi nových majitelů domu na ulici Úvoz, tedy rodině Winterových. Sourozenci Berty Janků, Richard Winter a Josef Winter, zahynuli po deportaci v koncentračních táborech. Berta Janků, snad i díky intervenci příbuzných, válku přežila.(12) Válku přežili také žena Richarda Wintera, Hilde, a jejich syn Heinz (1925–?), které protektorátní adresář z roku 1942 uvádí na adrese Barvičova 96.(13) Tentýž adresář umožňuje nahlédnout rovněž do složení obyvatel domu na ulici Úvoz, které bylo z etnického hlediska česko-německé. Na adrese jsou v adresáři uvedeni: Nad. Barvičová, soukromnice Margot Bäumel, úřednice Emmy Göbel, advokát Hedy Nath nebo Fr. Pouzar.
V kartě nemovitosti figuruje u domu Úvoz 11 ještě jméno Willi Kunz, u něhož je národnost je označena písmenem ,,D“ (Deutsch/německá), a navíc ještě doplněna poznámkou ,,Bewoll.“ (Bewollmächting/zplnomocněn). V pozemkové knize však žádný údaj o změně vlastníka či dosazeném správci v období protektorátu není, a tak je tento údaj z karty nemovitosti zatím předmětem otázek.
K majetkovým změnám došlo u nemovitosti bezesporu až po skončení války. V roce 1946 se v pozemkové knize poznamenala národní správa, a to u poloviny domu patřící Hildě Winter. Na spolumajitelku domu, pocházející z německy orientované rodiny, se vztahovaly dekrety prezidenta republiky a ona sama záhy po válce Československo opustila a odešla ke svému bratrovi do Insbrucku: ,,Po osvobození z německé okupace byla ideální polovina tety Hilde Winterové podle Benešových dekretů zkonfiskována, neboť teta Hilda i její syn (můj bratranec Heinz) byli vedeni na úřadech jako Němci. Nic nepomohlo tvrzení a dokazování, že šlo de facto o židovský majetek. Stát poukazoval mimo jiné také na to, že manželé Winterovi byli rozvedeni.“
Druhou polovinu nemovitosti dále vlastnil Bartoloměj Janků. V průběhu 50. let však stát vyvlastnil i tuto část domu a celý objekt tak připadl do správy Bytového podniku města Brna. Poválečný adresář z roku 1948 na adrese zmiňuje již výhradně české obyvatele města, mezi nimi i Bertu Janků se synem Karlem (1926–2016) :,,studující Karel Janků, soukromnice Berta Janků, úředník ZNV Vlad. Brabec, vedoucí obchodu Bož. Hladíková, studující Eva Hladíková, studující práv Evžen Klimša, úředník Jos. Olivka, aranžér Artur Plačík, laborantka Zoša Ryšavá, modistka Gerta Šimáčková, úředník Vik. Šimáček.“
Po roce 1989 se dům dostal opět do vlastnictví rodiny Janků, která aktuálně připravuje celkovou rekonstrukci podle projektu Ing. arch. Františka Šmédka.
Věnováno rodinám Plaček, Gruber, Janků a Winter
Michal Doležel
Poděkování
MUDr. Petr Janků
Mgr. Jarmila Janků
Zdroje
Archiv rodiny Janků
Archiv Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.
Archiv města Brna
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin města Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Moravský zemský archiv
US Holocaust Memorial Museum
FISCHEL Alfred 30.11.1853-16.8.1926 – Personal (cas.cz)
Literatura
Adressbuch von Brünn [Adresář Velkého Brna]. Brünn [Brno], 1885–1934.
KOŽÍŠEK, Alois Václav. Brno, město a okolí: k dvacátému výročí naší samostatnosti a dvaceti let českého Brna. Brno: Národohospodářská propagace Československa v Brně, 1938
JANKŮ, Karel: Vzpomínky na rodiny Janků a Winterovu.
PELČÁK, Petr; SAPÁK, Jan; WAHLA, Ivan. Brněnští židovští architekti 1919-1939. [Ed.]. Obecní dům Brno, 2000.
SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764–1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
Lidové noviny. 9.9.1939, roč. 4, č. 451, s. 4.
Nezávislá politika: list věnovaný všem veřejným otázkám. 11.4.1936 roč. 3, č. 14, s. 6.
Poznámky
1) Heinrich nebo také Jindřich Plaček byl také spoluzakladatel a předseda správní rady akciové společnosti Jepa.
2) Plaček & Co. (též česky) veřejní společníci Karl a Robert Plačkovi, Josef Goldstein a Julius Gruber, tovární výroba dámské konfekce, kožešinových výrobků a obchod veškerým zbožím nepodléhajícím koncesi, Masarykova 28, kolektivní zplnomocněný zástupce: Gustav Büchler.
3) Alfred Fischel pocházel z židovské rodiny z Mladé Boleslavi. Po studiu Právnické fakulty se usadil v Brně, kde si otevřel advokátní kancelář. V Brně se angažoval také společensky a politicky, stal se členem městské rady a poslancem zemského sněmu. Výrazně podporoval německé, nacionální aktivity.
4) Leopold Drucker projektoval domy Úvoz č. 13 (1935–1936), 15 (1928–1929), 17 (1927–1928), 19 (1926) a 21 (1923). V domě Úvoz č. 15 Leopold Drucker po roce 1935 také žil.
5) Psán Emmerich nebo také Imre Horvát.
6) Dům Gorkého 49 pochází z let 1924–1925 podle projektu Adolfa Bachera. V letech 1925–1934 ho vlastnila jeho žena Valerie Bacherová. Dům Gorkého 60 pochází z let 1930–1931 podle projektu Leopolda Druckera, který byl také jeho majitelem.
7) Ze vzpomínek MUDr. Karla Janků: ,,Za I. světové války byla maminka zaměstnána jako dobrovolná zdravotní sestra ve vojenské nemocnici v Zábrdovicích. […] V zábrdovickém lazaretu maminka poprvé uviděla svého budoucího manžela.“
8) Adresář Velkého Brna z roku 1930 uvádí: ,,Julius Winter und Siegmund Winter, Kohlengrosshandlung, Cejl 111, T. Brno-Židenice, Palackého 101.“
9) Siegmund Winter a jeho žena Anna se stali vlastníky rozestavěného objektu na základě kupní smlouvy ze dne 11.1.1930. Kolaudace stavby proběhla 29.7.1930 a povolení k užívání bylo vydáno od 1.8.1930. Siegmund Winter zemřel 16.9.1930. V roce 1932 prodala Anna Winter vilu Miladě Paukové, roz. Stránské.
10) V datu narození Amálie Gruberové, rozené Plačkové, udělali úředníci z gestapa chybu. Podle ohlašovacích lístků z let 1928 a 1932, které vyplňoval osobně Julius Gruber, uvedl pokaždé datum narození své ženy 18.2.1902.
11) Julius Gruber, narozen 11.8.1891 v Budapešti, židovského vyznání, ženatý, a jeho žena Amalie, rozená Plačková, narozená 17.2.1891 v Brně, židovského vyznání, vdaná. Augustinská (Jaselská) 15, toho času v Kanadě.
12) Ze vzpomínek MUDr. Karla Janků ,,V r. 1942–1943 došlo málem k fiktivnímu rozvodu mých rodičů. Je to složitá historie týkající se celé maminčiny rodiny. Již před válkou se proslechlo, že příchod Němců povede k pronásledování židovské části obyvatel. Po okupaci a zřízení Protektorátu se tyto pověsti staly realitou. Většina tzv. smíšených manželství věřila, že zachrání majetek židovské polovičky tím, že se manželé rozvedou a židovský majetek se převede na árijskou polovičku. […] Rozvedl se také strýc Josef Winter s manželkou Margot, strýc JUDr. Richard Winter s manželkou Hilde. Moji rodiče dlouho odolávali jejich radám, až v roce 1942 se přece jen přiklonili k rozvodu. […] Díky tomu, že rodiče nakonec nebyli rozvedeni se maminka zachránila a nemusela do transportu do Terezína […].“
13) Dům z let 1936–1938 od architekta Maxe Tintnera (1907–1984), který si postavil Ing. Felix Ernst. Po okupaci byl konfiskován Ze vzpomínek MUDr. Karla Janků: ,,Rodina Dr. Richarda Wintera bydlela zprvu ve Wurmově ulici č. 1+ v Masarykově čtvrti. Těsně před II. světovou válkou se přestěhovali do Barvičovy ulice č. 96 také v Masarykově čtvrti. Byla to dvoupodlažní vilka s krásnou vyhlídkou na Wilsonův les. Vilku dal postavil nějaký Dr. Felix, který dům za I. republiky včas prodal a odstěhoval se do Austrálie.“
Sňatkem získal Julius Gruber možnost podílet se na dalším rozvoji rodinné firmy, do které v roce 1928 vstoupil jako veřejný společník. Jak uváděl reklamní článek v Nezávislé politice, uveřejněný k čtyřicátému výročí založení firmy: ,,Mladí lidé přinesli nové možnosti a spojenými silami se podařilo závod nejen udržeti na své výši, ale připravit další jeho rozmach.“ V Adresáři Velkého Brna z roku 1930 tak byla firma uváděna již s Gruberovým jménem: ,,Plaček & Co. (auch čechiš) öffentilich. Ges. Karl und Robert Plaček, Josef Goldstein und Julius Gruber, fabrikmäassige Erzeugung von Damenkleidern, Pelzwaren und Handel mit allen an eine Konzession nicht gebundenen Waren, Masarykova 28, Kolektivprokurist: Gustav Büchler.“(2)
Do Brna se Gruber dostal pravděpodobně až v závěru 20. let, protože první ohlašovací lístek s jeho jménem je datován z 13. března 1928. Gruber v něm tehdy brněnskému policejnímu ředitelství uvedl o sobě jen několik základních informací. Jako svoji domovskou obec a současně předchozí bydliště uvedl Vídeň, a v Brně se ohlásil na adrese Tivoli (dnes Jiráskově) č. 23, tedy v domě, který patřil jeho tchánovi Heinrichu Plačkovi. Nedlouho na to, již 12. dubna 1928, ovšem Gruber změnil adresu bydliště, a tak musel policejnímu ředitelství opětovně podat ohlášení, do kterého kromě nového bydliště na Falkensteinerově 49 (Gorkého), vepsal o sobě podstatě více informací. Uvedl zde například jméno své ženy Amalie, rozené Plačkové, s datem jejího narození 18.2.1902, ale také jména jejich dvou dětí, dcery Edith, narozené 18.10.1922, a syna Hanse, narozeného 11.7.1924. Na Gorkého žili Gruberovi následující čtyři roky, protože 17. listopadu 1932 se Gruber opět dostavil na úřad, aby ohlásil nové bydliště. Tentokrát se rodina posunula na adresu Augustinská (Jaselská) 15, tedy do domu Dr. Alfreda Fischela (1853–1926), resp. jeho vdovy Octávie Fischel (1861–1957).(3) V době největšího ekonomického rozvoje, kdy firma Plaček slavila v roce 1936 čtyřicet let své existence a ,,[…] byla na vedoucím místě doma i za hranicemi a její úspěch dokazuje i to, že zastínila vídeňské konfekční závody.“ zakoupil Julius Gruber stavební parcelu číslo 177/9 na ulici Úvoz, za účelem postavit zde nájemní dům.
Už katastrální plán Brna z roku 1906 vymezoval při ulici Úvoz plánovanou zástavbu, která by zaplnila plochu po bývalé cihelně, tedy prostor přibližně od dnešní ulice Trýbovy směrem k Mendlovu náměstí. K samotné výstavbě nových nájemních domů, které dotvořily uliční frontu ulice Úvoz, došlo teprve v meziválečném období. Stavebníkem a současně projektantem většiny zde vzniklých domů byla známá stavební firma Schallinger & Drucker.(4) Z takřka souvislé řady nájemních domů od Leopolda Druckera (1895–1993) se tak odchyluje až dům číslo 11 s minimalistickým řešením fasády, který vyprojektoval pětatřicetiletý architekt, mající stejně jako Gruber maďarské a židovské kořeny, Emmerich Horvát (1901–?).(5) Grubera a Horváta po určitou dobu spojovala navíc i společná adresa. Víme již, že v letech 1928–1932 žil Gruber v domě na dnešní Gorkého 49, zatímco v takřka protějším domě číslo 60 od Leopolda Druckera, žil po jeho dostavbě v roce 1931 Emmerich Horvát.(6) Jinou souvislost mezi stavebníkem a projektantem se mi zatím nepodařila nalézt.
Dokumentace ke stavbě nájemního domu Julia Grubera na Úvoze se dochovala jak v podobě stavebních plánů, uložených v Archivu města Brna, tak i instalatérských plánů, které se nachází v archivu Brněnských vodáren a kanalizací. Cenná je především stavební dokumentace, umožňující totiž srovnávat dvě předložené varianty řešení uličního průčelí domu. Starší, nerealizovaná varianta, počítala s plochou střechou a průčelím s centrálními lodžiemi. Druhá, nakonec realizovaná varianta, má již sedlovou střechu s protáhlým vikýřem a minimalistickou fasádu členěnou pouze rastrem oken.
Žádost o stavební povolení podal Julius Gruber 23. května 1936. Město si pak při komisionálním jednání vyhradilo několik požadavků, které zřejmě zapříčinily změny v projektu. Jedna z prvních podmínek při udělování stavebního povolení se týkala způsobu zastřešení stavby: ,,Buď zřízena do ulice sedlová střecha ve stejném sklonu jako u sousedního domu po pravé straně.“ Při srovnání obou variant je zřejmé, že jediná změna dispozice domu se týkala pouze suterénních prostor, kdy musel stavebník opět vyhovět požadavku města: ,,Byt domovníka, jelikož nevyhovuje předpisům §63 odst. 2 a 3 - nesmí býti zřízen, pakliže nebude odkopán terén dvora tak, aby suterénní byt potom vyhovoval uvedeným předpisům.“ Horvát tedy musel v následujících měsících projekt podle požadavků upravit a opětovně předložit ke schválení. Otázkou zůstávají důvody, které projektanta vedly ke změně řešení uličního průčelí, tvořeného nakonec pouze čtyřmi okenními osami. Dodnes se prakticky v celé ploše průčelí dochovala původní texturovaná omítka, evokující travertin, který Horvát použil na domě jako obklad okenních šambrán, ke zdůraznění vstupního portálu a k obložení stěn ve vstupních prostorách domu.
V suterénu domu se nacházelo zázemí domu v podobě kotelny, skladu na uhlí, sklepních kójí, dále dvojice garáží a jednopokojový byt s předsíní a kuchyní určený pro domovníka. Do přízemí vložil Horvát dva byty. Jeden třípokojový s předsíní, kuchyní, koupelnou a místností pro služku. Druhý dvoupokojový byt s totožným příslušenstvím. Od prvního do čtvrtého patra se pak nacházela na každém patře vždy dvojice bytů. Pokaždé se jednalo o totožnou dispozici jednoho třípokojového a jednoho dvoupokojového bytu.
Nepřehlédnutelným prvkem společných prostor domu je schodiště s charakteristickým zábradlím, kombinující dřevěné desky a chromové trubky. V domě se dochovala řada autentických prvků včetně vstupních dveří do všech bytových jednotek. Dýhování dveří od bytů kladené na panel nápadně připomíná palisandrové dýhování nábytku v bytě manželů Herdanových na ulici Hlinky číslo 46 z roku 1933, jehož autorství je připisováno právě Horvátovi.
Nově vzniklý nájemní dům měl majiteli patrně sloužit k rozšíření jeho podnikatelských aktivit a stát se tak zdrojem dalšího ekonomického zisku. S ohledem na to, že se zde nenachází žádný velkorysý byt určený pro majitele, a dokonce i mladší, protektorátní dokumenty ztotožňují Grubera stále s adresou Jaselská 15, lze předpokládat, že Julius a Lilly Gruberovi zde nikdy nežili.
Stavbu domu provedla firma Maxe Czučzka (1903 – ?) a Leopolda Eisingera (1881 – ?) a k její kolaudaci mělo dojít již 25. listopadu 1936, přičemž užívání stavby bylo povoleno 2. prosince 1936, a o tři dny později došlo ještě ke kolaudaci osobního výtahu. Krátce po dostavbě si Gruber nebo Horvát objednali vyhotovení fotodokumentace domu u známého ateliéru Rudolfa Sandalo (1899–1980). Vznikla tak série sedmi fotografií vydaných ve zvláštním albu, které je dodnes v majetku majitelů domu. Fotografie zachycují pohled na průčelí domu, jeho společné prostory a dávají také vhled i do jednoho z bytů. Některé fotografie byly publikovány již v době vzniku, například fotografii s pohledem na průčelí domu použila stavitelská firma Czučzka a Eisinger jako svojí referenci v publikaci Brno město a okolí z roku 1938. Jiné fotografie, především fotografie z bytu, však doposud publikovány nebyly. Podle ústního vyprávění majitelů domu obýval byt ve čtvrtém patře architekt Emmerich Horvát. Tomu by mohl nasvědčovat i fakt, že právě zde se dochovaly dva kusy nábytku (křesla), které jsou zachyceny i na archivních snímcích. Je tedy velice pravděpodobné, že fotografie z alba zachycují byt samotného Emmericha Horváta.
Nedlouho po dostavbě, na konci roku 1938, se však Julius Gruber nájemního domu zbavil a na základě kupní smlouvy z 12. listopadu 1938 se novými majiteli stala dvojice MUDr. Bartoloměj Janků (1878–1945) a Hilde Winter (1904 –?).
Bartoloměj Janků pocházel z česky orientované rodiny z Židlochovic. Jeho otec, rovněž Bartoloměj Janků (1841–1885), byl advokát a poslanec Moravského zemského sněmu. Po vystudování brněnského českého gymnázia nastoupil Bartoloměj Janků mladší na pražskou Lékařskou fakultu, po jejíž dokončení se vrátil do Brna, kde si zřídil soukromou praxi. Společenský adresář československý z let 1930–1931 uvádí Bartoloměje Janků jako dětského ,,lékaře–specialistu pro chirurgii a ortopedii a člena Autoklubu pro Moravu a Slezsko.“ Svoji ordinaci i byt měl v domě na dnešní Masarykově třídě č. 37. V roce 1919 se Bartoloměj Janků oženil s Bertou rozenou Winter (1891–1949).(7) Berta pocházela z židovské rodiny, žijící původně v Nedvědici, a byla dcerou Julia (1852–1932) a Josefy (1853–1922) Winterových. Její otec Julius Winter založil v Brně počátkem 20. století firmu obchodující s uhlím.(8) Kromě Berty měli manželé Winterovi ještě syny Siegmunda (1881–1930), Richarda (1883–1942) a Josefa (1888–1941). Nejstarší ze synů Siegmund Winter se stal společníkem v otcově firmě a v roce 1930 se stal majitelem patrně již vznikající vily na dnešní ulici Tvrdého 13.(9) Jen o několik měsíců později však zemřel v důsledku rakoviny jazyka a vdova Anna Emilie (1896–1942) s jejich dcerou Josefou (1922–1942) opustila Brno a odešla v roce 1932 do Prahy. V pořadí druhý syn, absolvent vídeňských práv, Richard Winter si vzal ostravskou rodačku, pocházející z německy orientované evangelické rodiny, Hilde, rozenou Neugebauer, která se spolu se svým švagrem Bartolomějem Janků stala spolumajitelkou nájemního domu na Úvoze.
Okolnosti ohledně koupi nemovitosti na Úvoze sepsal ve svých vzpomínkách syn Bartoloměje a Berty Janků, MUDr. Karel Janků (1926–2016): ,,V roce 1938 zakoupili moji rodiče ideální polovinu domu Úvoz 11. Stalo se tak z popudu strýčka Richarda. […] Když dědeček Julius Winter předal obchod synům Josefovi a Seigmundovi, vyplatil dědický podíl zbývajícím sourozencům, tj. Bertě a Richardovi. Každý z nich dostal tehdy přibližně 300-400 tis. korun Tato částka tvořila maminčino věno, kterého se můj tatínek nedotkl, uložil je a později je použil ke koupi ½ domu na Úvoze. K této investici tlačil strýček Richard, který měl obavu nechat peníze v bance a domníval se, že bude lepší uložit je, vzhledem k nejistým dobám, do realit. Hledal v Brně vhodný dům, blízko centra v klidném prostředí. […] Maminka se trochu smála, když měřil přední frontu domů na kroky. Nakonec, po delším váhání, strýc koupi domu doporučil, a tak byl dům na Úvoze 11 zakoupen od paní Plačkové (Gruberové), která se moudře chystala emigrovat. Dům byl tehdy moderní, novostavba z roku 1937. Navrhl ho architekt Imre Horvát – maďarský žid, který v domě také bydlel ve dvoupokojovém bytě ve IV. poschodí. Vůbec bydlely v domě převážně rodiny, kterým byla paní Plačková nějak zavázána. Podle toho byl také dům vybaven, např. součástí třípokojových bytů byla elektrická chladnička zn. Frigidaire. Mí rodiče a rodina strýce Richarda koupili dům Úvoz 11 z židovských peněz, ale jako kupující a budoucí majitelé uvedli své árijské ,,polovičky“, tj. mého otce a tetu Hildu Winterovou.“
Pravděpodobně v době, kdy se Bartoloměj Janků stal novým spolumajitelem domu na Úvoze, seznámil se také se zde žijícím architektem Emmerichem Horvátem, který pro něj v květnu 1938 navrhl letní domek ve Vranově u Brna číslo 171. Doposud nepublikovaný projekt na stavbu letního domu se dochoval v soukromém archivu rodiny Janků. Drobná stavba odráží zejména povahu mysliveckého stylu jejího stavebníka. O realizaci tohoto domku se rovněž zmiňuje Karel Janků ve svých pozdějších vzpomínkách: ,,V r. 1935–1936 přesvědčil strýček Josef mého otce, aby na tomto pozemku dal postavit víkendový domek. Návrh domku zadal arch. Imre Horvátovi. Tatínek si také dal vypracovat návrhy ještě jiných stavitelů. Konečný vzhled stavby rozhodli tatínek s maminkou a provedení svěřil otec staviteli Moráňovi z Lysic“ Ve Vranově u Brna, kde měl Bartoloměj Janků a jeho švagr Josef Winter pronajatou honitbu, si již u šest let dříve, v roce 1932, nechal víkendový domek postavit právě Josef Winter. Projekt domu číslo 156 svěřil architektu Otto Eislerovi (1893–1968). Karel Janků ve vzpomínkách o tom uvádí následující informace: ,,Strýček koupil lesní pozemek na Vranově a ihned začal stavět, podle návrhu architekta Eislera, v borovém lese vilku. Velmi mu na ní záleželo, později přikoupil ještě v sousedství lesa pozemek. Na tomto pozemku vysázel ovocný sad, ve kterém zbudoval moderní drůbežárnu pro slepice.“
Z výše uvedené vzpomínky Karla Janků vyplývá, že původní vlastník domu na Úvoze, Julius Gruber, se nemovitosti rozhodl zbavit s ohledem na stupňující se nebezpečí v podobě nacismu a antisemitismu. V US Holocaust Memorial Museum je uložen seznam konfiskovaného majetku, který vyhotovilo brněnské gestapo dne 1. června 1942. Mezi osobami, jejichž majetek připadl ve prospěch Říše, je uveden také: ,,Julius Gruber, geb. 11.8.1891 in Budapest, mos. verh. und Ehefrau Amalie geb. Plaček geb 17.2.1891 (10) in Brünn, mos. verh. Augustinergasse 15, dzt. Kanada.“(11) Z tohoto záznamu se tedy dozvídáme, že se manželům Gruberovým podařilo před nacistickou perzekucí uprchnout z Evropy do Kanady, kde poté údajně pobývali v Torontu. Neznámý úředník brněnského policejního ředitelství vepsal tužkou do Gruberova ohlašovacího lístku z roku 1932 ještě drobnou poznámku objasňující datum jejich vystěhování: ,,13.3.39 Kanada.“ Manželům Gruberovým se tak zjevně podařilo opustit zemi těsně před okupací. Jejich další osud je prozatím neznámý.
Záhy po nacistické okupaci se konfiskaci přirozeně nevyhnul i další majetek rodiny Gruber a Plaček. Zejména do firmy Plaček et. Comp. a obchodního domu na Masarykově bylo dosazeno nové vedení, které mohlo v září 1939 prostřednictvím Lidových novin oznámit svým zákazníkům, že: ,,1) Od politického převratu jest vedení podniku v árijských rukou. 2) Prokury židovských obchodvedoucích byly vymazány a zanikly podle Úředního listu zemského úřadu v Brně, číslo 198, ze dne 26. srpna 1939. 3) Společníci firmy Karel Plaček a Julius Gruber jsou v cizině. Žádost o výmazu jejich podpisového práva byla podána již dne 27.8.1939. Společník Robert Plaček nemá na vedení závodu vůbec žádného vlivu. 4) Jednání o prodeji, resp. arisování obchodu jest v proudu. Árijské vedení firmy Plaček a spol. Brno“
V roce 1941 pak byla firma Plaček rozdělena do firem Textor a Kaufhaus der Brünner, jejichž majitelem se stal německý obchodník ze Saarbrückenu Hans Schröder.
Nacistická perzekuce se však nevyhnula ani židovské větvi nových majitelů domu na ulici Úvoz, tedy rodině Winterových. Sourozenci Berty Janků, Richard Winter a Josef Winter, zahynuli po deportaci v koncentračních táborech. Berta Janků, snad i díky intervenci příbuzných, válku přežila.(12) Válku přežili také žena Richarda Wintera, Hilde, a jejich syn Heinz (1925–?), které protektorátní adresář z roku 1942 uvádí na adrese Barvičova 96.(13) Tentýž adresář umožňuje nahlédnout rovněž do složení obyvatel domu na ulici Úvoz, které bylo z etnického hlediska česko-německé. Na adrese jsou v adresáři uvedeni: Nad. Barvičová, soukromnice Margot Bäumel, úřednice Emmy Göbel, advokát Hedy Nath nebo Fr. Pouzar.
V kartě nemovitosti figuruje u domu Úvoz 11 ještě jméno Willi Kunz, u něhož je národnost je označena písmenem ,,D“ (Deutsch/německá), a navíc ještě doplněna poznámkou ,,Bewoll.“ (Bewollmächting/zplnomocněn). V pozemkové knize však žádný údaj o změně vlastníka či dosazeném správci v období protektorátu není, a tak je tento údaj z karty nemovitosti zatím předmětem otázek.
K majetkovým změnám došlo u nemovitosti bezesporu až po skončení války. V roce 1946 se v pozemkové knize poznamenala národní správa, a to u poloviny domu patřící Hildě Winter. Na spolumajitelku domu, pocházející z německy orientované rodiny, se vztahovaly dekrety prezidenta republiky a ona sama záhy po válce Československo opustila a odešla ke svému bratrovi do Insbrucku: ,,Po osvobození z německé okupace byla ideální polovina tety Hilde Winterové podle Benešových dekretů zkonfiskována, neboť teta Hilda i její syn (můj bratranec Heinz) byli vedeni na úřadech jako Němci. Nic nepomohlo tvrzení a dokazování, že šlo de facto o židovský majetek. Stát poukazoval mimo jiné také na to, že manželé Winterovi byli rozvedeni.“
Druhou polovinu nemovitosti dále vlastnil Bartoloměj Janků. V průběhu 50. let však stát vyvlastnil i tuto část domu a celý objekt tak připadl do správy Bytového podniku města Brna. Poválečný adresář z roku 1948 na adrese zmiňuje již výhradně české obyvatele města, mezi nimi i Bertu Janků se synem Karlem (1926–2016) :,,studující Karel Janků, soukromnice Berta Janků, úředník ZNV Vlad. Brabec, vedoucí obchodu Bož. Hladíková, studující Eva Hladíková, studující práv Evžen Klimša, úředník Jos. Olivka, aranžér Artur Plačík, laborantka Zoša Ryšavá, modistka Gerta Šimáčková, úředník Vik. Šimáček.“
Po roce 1989 se dům dostal opět do vlastnictví rodiny Janků, která aktuálně připravuje celkovou rekonstrukci podle projektu Ing. arch. Františka Šmédka.
Věnováno rodinám Plaček, Gruber, Janků a Winter
Michal Doležel
Poděkování
MUDr. Petr Janků
Mgr. Jarmila Janků
Zdroje
Archiv rodiny Janků
Archiv Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.
Archiv města Brna
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin města Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Moravský zemský archiv
US Holocaust Memorial Museum
FISCHEL Alfred 30.11.1853-16.8.1926 – Personal (cas.cz)
Literatura
Adressbuch von Brünn [Adresář Velkého Brna]. Brünn [Brno], 1885–1934.
KOŽÍŠEK, Alois Václav. Brno, město a okolí: k dvacátému výročí naší samostatnosti a dvaceti let českého Brna. Brno: Národohospodářská propagace Československa v Brně, 1938
JANKŮ, Karel: Vzpomínky na rodiny Janků a Winterovu.
PELČÁK, Petr; SAPÁK, Jan; WAHLA, Ivan. Brněnští židovští architekti 1919-1939. [Ed.]. Obecní dům Brno, 2000.
SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764–1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
Lidové noviny. 9.9.1939, roč. 4, č. 451, s. 4.
Nezávislá politika: list věnovaný všem veřejným otázkám. 11.4.1936 roč. 3, č. 14, s. 6.
Poznámky
1) Heinrich nebo také Jindřich Plaček byl také spoluzakladatel a předseda správní rady akciové společnosti Jepa.
2) Plaček & Co. (též česky) veřejní společníci Karl a Robert Plačkovi, Josef Goldstein a Julius Gruber, tovární výroba dámské konfekce, kožešinových výrobků a obchod veškerým zbožím nepodléhajícím koncesi, Masarykova 28, kolektivní zplnomocněný zástupce: Gustav Büchler.
3) Alfred Fischel pocházel z židovské rodiny z Mladé Boleslavi. Po studiu Právnické fakulty se usadil v Brně, kde si otevřel advokátní kancelář. V Brně se angažoval také společensky a politicky, stal se členem městské rady a poslancem zemského sněmu. Výrazně podporoval německé, nacionální aktivity.
4) Leopold Drucker projektoval domy Úvoz č. 13 (1935–1936), 15 (1928–1929), 17 (1927–1928), 19 (1926) a 21 (1923). V domě Úvoz č. 15 Leopold Drucker po roce 1935 také žil.
5) Psán Emmerich nebo také Imre Horvát.
6) Dům Gorkého 49 pochází z let 1924–1925 podle projektu Adolfa Bachera. V letech 1925–1934 ho vlastnila jeho žena Valerie Bacherová. Dům Gorkého 60 pochází z let 1930–1931 podle projektu Leopolda Druckera, který byl také jeho majitelem.
7) Ze vzpomínek MUDr. Karla Janků: ,,Za I. světové války byla maminka zaměstnána jako dobrovolná zdravotní sestra ve vojenské nemocnici v Zábrdovicích. […] V zábrdovickém lazaretu maminka poprvé uviděla svého budoucího manžela.“
8) Adresář Velkého Brna z roku 1930 uvádí: ,,Julius Winter und Siegmund Winter, Kohlengrosshandlung, Cejl 111, T. Brno-Židenice, Palackého 101.“
9) Siegmund Winter a jeho žena Anna se stali vlastníky rozestavěného objektu na základě kupní smlouvy ze dne 11.1.1930. Kolaudace stavby proběhla 29.7.1930 a povolení k užívání bylo vydáno od 1.8.1930. Siegmund Winter zemřel 16.9.1930. V roce 1932 prodala Anna Winter vilu Miladě Paukové, roz. Stránské.
10) V datu narození Amálie Gruberové, rozené Plačkové, udělali úředníci z gestapa chybu. Podle ohlašovacích lístků z let 1928 a 1932, které vyplňoval osobně Julius Gruber, uvedl pokaždé datum narození své ženy 18.2.1902.
11) Julius Gruber, narozen 11.8.1891 v Budapešti, židovského vyznání, ženatý, a jeho žena Amalie, rozená Plačková, narozená 17.2.1891 v Brně, židovského vyznání, vdaná. Augustinská (Jaselská) 15, toho času v Kanadě.
12) Ze vzpomínek MUDr. Karla Janků ,,V r. 1942–1943 došlo málem k fiktivnímu rozvodu mých rodičů. Je to složitá historie týkající se celé maminčiny rodiny. Již před válkou se proslechlo, že příchod Němců povede k pronásledování židovské části obyvatel. Po okupaci a zřízení Protektorátu se tyto pověsti staly realitou. Většina tzv. smíšených manželství věřila, že zachrání majetek židovské polovičky tím, že se manželé rozvedou a židovský majetek se převede na árijskou polovičku. […] Rozvedl se také strýc Josef Winter s manželkou Margot, strýc JUDr. Richard Winter s manželkou Hilde. Moji rodiče dlouho odolávali jejich radám, až v roce 1942 se přece jen přiklonili k rozvodu. […] Díky tomu, že rodiče nakonec nebyli rozvedeni se maminka zachránila a nemusela do transportu do Terezína […].“
13) Dům z let 1936–1938 od architekta Maxe Tintnera (1907–1984), který si postavil Ing. Felix Ernst. Po okupaci byl konfiskován Ze vzpomínek MUDr. Karla Janků: ,,Rodina Dr. Richarda Wintera bydlela zprvu ve Wurmově ulici č. 1+ v Masarykově čtvrti. Těsně před II. světovou válkou se přestěhovali do Barvičovy ulice č. 96 také v Masarykově čtvrti. Byla to dvoupodlažní vilka s krásnou vyhlídkou na Wilsonův les. Vilku dal postavil nějaký Dr. Felix, který dům za I. republiky včas prodal a odstěhoval se do Austrálie.“
0 komentářů
přidat komentář
