Jako má New York svoji Fifth Aveune a Praha svoji Pařížskou ulici, tak byste mohli i v Tokiu najít prestižní ulici plnou světoznámých módních značek. Japonci netrpí nedostatkem peněz ani ochotou utrácet za luxus, takže zde nenajdete pouze jednu ulici, ale rovnou celou městskou čtvrť Ginza, kterou procházely dějiny (i jiné než obchodní). Mezi nejstarší obchody zde patří obchod nejslavnějšího dodavatele perel - Kokichi Mikimoto, prvorozeného syna majitele nudlové restaurace v oblasti Shiba, který záhy pochopil krasu a význam perel, v roce 1899 otevřel v Ginze svůj první obchod s pěstěnými perlami a vybudoval v Japonsku perlový průmysl. Po více než sto letech otevřela firma Mikimoto v Ginze svůj druhý obchod s klenoty. (pš)
Tato komerční budova v tokijské čtvrti Ginza byla navržena pro firmu Mikimoto, která se proslavila po celém světě svými klenoty z perel. Jde o pravoúhlou stavbu (17 m širokou a 14 m hlubokou) s devíti patry nad zemí a jedním suterénem. Spodní podlaží budou sloužit firmě Mikimoto pro obchod a kanceláře. Horní patra se budou pronajímat jako kancelářské plochy.
Mikimoto Ginza 2 je obalena čtyřmi tenkými stěnami vytvářejícími tubulární konstrukční systém. Chybí tu vnitřní sloupy a stropy tvoří devět homogenních vrstev. V předchozích projektech (
Tod’s) byla konstrukce nedílnou součástí stavby, která se propisovala i navenek. Tady tvoří fasádu ocelovo-betonová struktura, kde byl mezi dva ocelové pláty nalit beton. Sendvičové panely z ocelových plátů (tl.6-12mm), fixační prvky a výztuž byly sestaveny v továrně a poté převezeny na staveniště. Po vztyčení a vzájemném svaření panelů mezi sebou byl do 200mm širokého prostoru mezi ocelovými pláty nalit beton. Tímto systémem, který zapojuje ocelové desky sloužící původně jako bednění dál do konstrukce, lze vytvořit extrémně tenké struktury při zachování pevnosti a odolnosti. Protože se také jedná o nesměrový plochý konstrukční systém, je možné umísťovat do nich otvory zcela libovolně. Nepravidelné jakoby krystalicky tvarované otvory ve fasádě byly vytvořeny pomyslným dělením fasádních panelů vždy sedmi trojúhelníky. Kombinace rastru „tekutých” (jako by zachycující okamžik toku) oken s neobvyklou strukturou obvodového pláště umožňuje stavbě vyjadřovat lehkost i napětí zároveň. Návrh není založen čistě na geometrii, nesleduje strukturální nebo konstrukční postupy a místo nich využívá nových metod. Poprvé se tak podařilo zrealizovat celý projekt za pomocí metody známé jako ‘metoda konečných prvků’.
Aby byla docílena plochá bezespará fasáda, byly sváry na staveništi do hladka zabroušeny a ocelové pláty několikrát natřeny, od protikorozní vrstvy až po vrchní lak. Po odstranění spojů, která se dají běžně na obvodových pláštích najít, byl vnější obraz domu zbaven materiality, byl vyabstrahován a nezprostředkovaně, ale přímo vyjadřuje pevnost struktury.
El Croquis 123, s.342-349.
Na závěr bych poděkoval
Rempei Goto za poskytnuté fotografie a užitečné informace o stavbě.