Městská spořitelna v Tišnově

Budova byla projekčně připravena v letech 1931-1932 architekty Bohuslavem Fuchsem a Jindřichem Kumpoštem. Situována byla v souběhu ulice Dvořáčkovi a Palackého náměstí (dnes Komenského). Nárožní umístění ovlivnilo její dispozici. Spořitelna byla založena jako dvoukřídlá čtyřpodlažní stavba, s hlavním křídlem navazujícím na uliční zástavbu náměstí a kolmo přisazeným křídlem do ulice Dvořáčkovy. Svým objemem, dispozicí a výrazným architektonickým ztvárněním hraje významnou městotvornou úlohu v prostoru, kterému dominuje. Řešení budovy navázalo na Podrobný upravovací plán města Tišnova z roku 1930, kterým byla nově řešena a rozšířena plocha Palackého náměstí a přilehlých ulic, zrušeny masné krámy v souběhu Dvořáčkovi ulice a náměstí a určena plocha pro novostavbu spořitelny na místě její starší budovy.
Spořitelna města Tišnova patří k vývojově zralým architekturám českého funkcionalismu z počátku 30. let, je významným reprezentantem stavební kultury meziválečného období. V architektuře budovy bylo použito všech dobových pokrokových vymožeností, které byly ztvárněny k vrcholnému architektonickému účinu, tj. konstrukce, řešení prostoru, zvoleného materiálu, stavebního řemesla a detailu.
Budova je založena na štíhlých vertikálních pilířích kovové konstrukce, která umožnila v duchu soudobých zásad uvolnění vázanosti prostoru, funkční ztvárnění interiérů a její optické spojení s exteriérem pásovými okny s mezipilířky. Tímto způsobem, s vyloučením nosnosti cihelného zdiva, byla určena horizontální kompozice budovy. K jejímu odlehčení a estetickému ztvárnění přispívají zejména vysunutý a plně prosklený arkýř haly spořitelny, završený balkonem s přístřeškem, prolomení a zasunutí hlavního vstupu do budovy a otevřená terasa ve druhém patře, která byla součástí bytu v tomto podlaží, současně je však činitelem, který napomáhá začlenění budovy do přilehlého prostoru. Všechny tyto dílčí prostředky architektonického vyjádření byly přesvědčivým a účinným způsobem stmeleny v harmonický, esteticky působící celek budovy. Napomohla tomu i volba materiálů, odlehčující bílý opaxitový obklad fasád, jejich maximální prosklení a jednoduché členění oken.
V přízemí budovy se nachází vestibul s mramorovou dlažbou a hala návštěvníků, původně navržena také s mramorovou dlažbou. Členění nábytkem a vybavením umožňovalo volné prostorové uplatnění podlaží, jeho funkční přehlednost a kontakt prosklenými plochami s exteriérem. Dodatečné členění interiéru je v rozporu s původní architektonickou koncepcí. Kovové vertikální podpěry nosné konstrukce byly původně odhaleny a povrchově upraveny vínově červenou barvou, obdobně jako příruční skříňové trezory. Podél prosklené stěny do Palackého náměstí byly umístěny stoly a sedací nábytek z kovových ohýbaných trubek s režným textilním potahem. Zachoval se obdobně řešený věšák oděvů a odpadkový koš.
Prostory sloužící personálu /za přepážkou/ měly podlahovou krytinu z gumového linolea obdobně jako ředitelna, místnost prokuristy, zasedací síň, chodba a hala interní části pro zaměstnance. Ta byla oddělena prosklenou stěnou od schodiště směřujícího z vestibulu do haly obecenstva.
Základní návrh půdorysu přízemí, v současné době, do značné míry respektuje původní půdorysné členění vstupních prostor, přemisťuje vstup ze zádveří do haly, nově umisťuje zvedací plošinu pro imobilní občany, místo původních dvoukřídlých dveří vstupu na schodiště do pater navrhuje dveře jednokřídlé.
Variantní řešení přízemí objektu je velkorysejší, i když se rozchází ve značném rozsahu s původním půdorysem. Dvoukřídlými prosklenými dveřmi zapuštěného vstupu se vchází do zádveří, které zprostředkuje příchod do přepážkové haly (vlevo) a do vstupní haly (čelně). Výškový rozdíl je vyrovnán dostatečně dimenzovaným schodištěm, po jehož pravé straně je umístěna zvedací plošina pro nechodící občany. V pravé zadní části je přisazen osobní výtah. Na vstupní halu navazuje na stejné výškové úrovni menší komunikační prostor, směřující k hlavnímu přepážkovému sálu a vyrovnávací schody, vedoucí do směnárny. Ta je vybudována v místech původní kanceláře ředitele, kanceláře prokuristy, zasedací síně a hovorny.
V prvním poschodí byly umístěny původně tři lékařské ordinace se dvěma čekárnami, zubním oddělením a místností s horským sluncem. Zbývající větší část podlaží sloužila účelům bydlení.
Dnes je přístupné původním schodištěm, je určeno kancelářským potřebám banky. Tomu odpovídají korektury původního členění patra. Změny se týkají zejména kanceláře 20 a vybudování záchodků 15 a 16 v prostorách původní haly, prodloužení původní chodby do prostoru původní čekárny přes celou šíři podlaží a další úpravy.
Druhé patro sloužilo v plném rozsahu bytovému účelu. Umístěn zde byl dvoupokojový byt s příslušenstvím a velkoryse pojat třípokojový byt s kuchyňským zázemím a společenskou halou, ke které přiléhaly obě kryté rozsáhlé terasy. V roce 1948 byl služební byt ředitele spořitelny ve druhém patře adaptován.
Druhého patra se týkají značné dispoziční změny. Byly zde vybudovány přepážkové haly spořitelny, tři kancelářské místnosti s příslušenstvím a malý služební byt. V původní podobě se však uchovaly obě kryté terasy.
V suterénu se nacházel tresor spořitelny s předsíní, archiv spořitelny, sklepy, kotelna, sklad paliva, místnost topiče a byt domovníka.
Majetkovým převodem se budova dostala ze státu na tehdejší Oblastní podnik služeb, který ji prodal Komerční bance. Ta v roce 1992 provedla pod dohledem Památkového ústavu rozsáhlou rekonstrukci podle návrhů ing. arch. Martina Mikšíka a ing. arch. Jiřího Mikšíka.