V průběhu 50. letech minulého století se ukázalo, že rozrůstající se ETH nebude areál v okolí Semperovy budovy v centru Curychu stačit, a tak se v roce 1959 začalo s plánováním nového campusu na Hönggerbergu, jehož urbanismus v první fázi definoval Albert Heinrich Steiner (1961-73), ve druhé fázi Ben Huser (1972-76) a ve třetí etapě Mario Campi a Franco Pesina (1999-2004). S příchodem nového století vyzvala ETH čtveřici architektů (Arets, Deplazes, Christiaanse, Lampugnani), aby předložili urbanistické projekty Science City dalšího rozšíření ETH. Zatímco o budoucí představě není stále rozhodnuto, tak se dvojici rakouských kanceláří podařilo v areálu ETH dokončit další dvě stavby: laboratorní budovu E-Science Lab (Baumschlager Eberle) a sportovní centrum (Dietrich/Untertrifaller, 2009).
Laboratorní budova e-Science Lab od rakouského ateliéru Baumschlager Eberle je součástí rozsáhlého projektu Science City západního rozšíření vysokoškolského areálu na Hönggerbergu, kde by se kromě vědy a výzkumu odehrával také veřejný život spojený s bydlením. Výuková a výzkumná budova e-Science Lab představuje otevřenou základnu, která neslouží jen počítačovým odborníků, ale může být využívána také fyziky, chemiky, biology, inženýry i architekty.
Projekt e-Science Lab vznikl na základě vyzvané mezinárodní soutěže, v níž zvítězili projekt Carlo Baumschlagera a Dietmara Eberle, který je od roku 1999 řádným profesorem na ETH. Jednoduchý sedmipodlažní kvádr nabízí plochu přes 11000 m², které se uskupují kolem centrálního atria s hlavním auditoriem. Budova nabízí dalších šest poslucháren a přibližně 500 pracovních míst. Jednotný rastr 1,2 m umožňuje flexibilní členění dispozice. Tento rastr se rovněž propisuje do mřížové fasády složené z vertikálních slunečních lamel z travertinových desek. Pravidelný rastr obalující celou budovu narušuje pouze hlavní vstup s výškou přes dvě podlaží a prostor posluchárny propisující se do fasády v podobě velkoformátového okna. Dům spočívá na betonovém soklu v mírně svažitém pozemku. Architekti při navrhování dbali, aby budova navazovala na dlouhodobou historii akademické instituce. Podařilo se jim odolat svodům nových digitálních technologií.
Racionální forma a kamenné slunolamy ze 717 travertinových desek pevně usazují novou budovu do areálu univerzitního campusu. Mezery mezi travertinovými deskami vyplňuje skleněné zábradlí a ve stínu za balkony se ukrývá vlastní obvodový plášť. Desky z římského travertinu byly po rozřezání ponechány s jejich povrchovými nedokonalostmi. Každá deska měří 325 cm (365 cm) na výšku, 90 cm na šířku a je 7 cm tlustá. Desky váží mezi 620 kg (690 kg) a jsou osazeny na čtyřech bodech.