Laboratoře firmy Nestlé

Reyner Banham (britský architektonický kritik, který studoval u Siegfried Giediona a Nikolaus Pevsnera  - pozn.překl.) ve své knize “A Concrete Atlantis“ popisuje, že “existují kauzální, kulturní a vědomá spojení“ mezi některými “mistrovskými díly jasné architektonické moderny“ a “utilitárními konstrukcemi v některých obdobích a odvětvích severoamerického průmyslu.“ Od prvních dekád 20. století, od Loose a Behrense ke Gropiovi a Le Corbusierovi, byla m.j. podniknuta cesta posunující architekturu průmyslových staveb – do té doby považována za okrajovou záležitost toho, co bylo považováno za skutečnou architekturu – což je vývoj, který je stále charakteristický pro současnou architekturu.
Jedním z prvořadých úkolů bylo znova navrhnout průmyslovou budovu tak, aby se splatil dluh a pomohl stavbě získat její architekturu, zbavil se formálního a stylového břemene dvou století rétorického akademismu a vyprázdněného eklektismus. Opětovné promyšlení tohoto tématu bylo pojato jako hledání nové představy mezi vnitřní provozní logikou a vnějším zprostředkovávaným logem.
Stavby, které Rojkind arquitectos vytvořili pro dvojici továren Nestlé, nesou právě tyto rysy. Vše začíná vstupní částí do jedné z čokoládoven Nestlé na okraji Toluca, nedaleko Mexico City: konstrukce tvořená  fasetovým uspořádáním ploch je připojená ke stávající továrně a slouží jako muzeum, stále však čeká na druhou etapu rozšíření. Druhým úkolem, zasazeným do průmyslové zóny Querétaro, bylo postavit budovu laboratoří, jejíž hlavními cíli jsou: být otevřeným inovačním příkladem pro Nestlé a hnacím strojem pro klienty, spotřebitele a obchodní partnery Nestlé Mexico, odpovídající obchodní inovací pro obalové centrum a pomáhat provozu PTC Marsyville stát se hlavní zásobitelem tekutých nápojů v Latinské Americe.
Kromě vztahů ke stávající průmyslové struktuře, obsahovala tato zakázka navíc ještě jednu výzvu. V roce 1986 se historické centrum Querétaro stalo součástí historického dědictví UNESCO, což mělo nepředvídatelné důsledky dokonce na průmyslové okolí: nové stavby musely mít sloupovou arkádu s oblouky – což byla závazná část určovaná místní tradicí. Rojkind, který musel čelit těmto sporným požadavkům, se rozhodl téma oblouku i arkády znovu přehodnotit.
Pokud je oblouk utlumeným fragmentem kopule – pak stejně naopak – kopule je zesílený oblouk otočený kolem své vlastní osy, což nemůže vadit: kopule může plnit požadavky kladené na oblouk bez upadnutí nazpět do klišé. V tomto případě vytváří řada protínajících se kopulí, rostoucích jako pěna, matrici otevřeného a souvislého prostoru – arkádu – která se rozpíná, zatímco další prostor tvořený jednoduchými boxy obloženými reflexním sklem se saténovým povrchem, přijímá tyto rozpínající se koule – které střídavě vytlačují – a obsahují náplň laboratoře.
Zatímco matný vnější plášť vyhlíží kovově a nedobytně, tak vnitřek těchto boxů je vymalován různými barvami a má téměř divadelní kvalitu: výzkumníci nepřetržitě proplouvají ve svých bílých pracovních pláštích modrou, žlutou nebo zelenou, vyskakují na pozadí kontrastních barev. Občas, když se některý z venkovních panelů stane oknem, lze tyto místnosti z venku tušit.
Někde jinde by možná šlo tento projekt realizovat za použití sofistikovaných technologií s prototypovou výrobou specifických částí podle spletité geometrie protínajících se koulí. Zde však musela být geometrie přeložena z formální a prostorové logiky do jednoduché, téměř žargonové konstrukční logiky, která by dovolovala místním firmám postavit pěnovité prostory prostřednictvím fyzického křížení polokulových bání složených z oblouků a prstenců z tyčové oceli.
Výsledným obrazem je sjednocený kontrast: lesklý kovový vnějšek stojí společně i proti oslnivě barevným interiérům, abstraktní plochy venkovních boxů jsou v kontrastu s bujarostí pospojovaných koulí. Síla projektu může vyplývat právě z této hry opaků, z dynamického způsobu a závislosti na pozici pozorovatele mohou být zcela dominantní, ale v malém okamžiku úplně zanedbatelné. Průmyslové stavby tímto způsobem odhalují, opětovně promýšlí a předkládají tu část, která byly kdysi byla dána jen architektuře: vliv a jasnost.