Krematorium Uitzicht

Vlámské město Kortrijk na severozápadě Belgie se od roku 2011 může pyšnit nejen zajímavou stavbou od držitele Pritzkerovy ceny, ale dlouhodobě osvíceným zastupitelstvem, které lze jen stěží podezřívat, že k volbě slavného architekta přistoupili v důsledku očekávání tzv. 'Bilbao efektu'. Jaký smysl lze spatřovat ve zvýšení architektonické turistiky na místech posledního opočinku? Je tedy nasnadě jediná myšlenka, že vypisovateli soutěže šlo především o vytvoření co nejdůstojnějšího místa pro těžké chvíle loučení s milovanou osobou.
V roce 2005 vypsala radnice mezinárodní soutěž, kam přizvala věhlasné architektonické osoby. První část hřbitova s urnovým hájem přitom o několik let dříve navrhl milánský architekt Bernardo Secchi, a tak se předpokládalo, že bude vědět, jak nejlépe navázat v druhé etapě, kdy mělo vzniknout nové krematorium s rozlučkovými místnostmi. V soutěži však vyhrál portugalský architekt Souto de Moura, pro něhož to měla být první stavba podobného druhu (ani je nemohl důvěrně znát, poněvadž v celém Portugalsku jsou pouze dvě krematoria). Moura zároveň neměl příliš zkušeností se stavěním v zahraničí mimo Iberijský poloostrov a o Pritzkerově ceně si zatím mohl nechat jen zdát (získal ji až při dokončování krematoria).
Vítězný architekt Souto de Moura si při definování základní myšlenky přizval na pomoc slova britského spisovatele T.S. Eliota, který napsal: „Nesmíme ustat v bádání. Výsledně konec našeho zkoumání bude zase tam, kde jsme začali. Přitom místo budeme znát tak, jako prvně.“
Souto de Mourovi se podařilo vytvořit místo k poklidnému rozjímání a důstojného rozloučení bez potřeby náboženského spojení. Základní úkolem bylo v tomto případě jasně definovat organizační uspořádání jak ve vztahu k okolí, tak uvnitř. Po desítky metrů dlouhé přístupové rampě se návštěvník zanoří hluboko do země. Následně se před zraky otevře čtvercové náměstí se vzrostlým stromem uprostřed. Jediný výhledem je nebes. Naproti vstupu v protilehlém roku zurčí téměř neviditelná fontána. Naopak zcela nepřehlédnutelnou je obří plastika  od lisabonského umělce Pedro Cabrita Reise, jehož cihelná stěna o rozměrech 8x4m s každým poryvem počasí spěje k zániku a upomíná tak na pomíjivost zdánlivě stálého.
Celá stavba je umně schována pod terénem a navenek ji prozrazuje jen skulpturálně ztvárněný komín. Místnosti pro shromáždění pozůstalých se obrací do vnitřního atria, světlíků nebo úzkých horizontálních oken nabízí daleké výhledy do volné krajiny při zachování dostatečného soukromí k potřebě sebereflexe ve světě pod zeleným příkrovem.