Kostel svatého Kříže

Kostel svatého Kříže, který je též nazýván “průsvitný kostel“, byl postaven v zátoce u města Jyllinge jako světelný svazek ve volné krajině. Topografie fjordu má v sobě velkou emocionální sílu. Pro architekta Jana Søndergaarda se stala základní myšlenkou interakce mezi kostelem, krajinou a fjordem.
Tělo kostela je koncipováno jako součást krajiny tvarem připomínající dva bloky pevně spjatých kamenů navzájem tvořící kompozici, z níž je patrný církevní podtext. „Církev jako monolit, který se zvedá v krajině, jako balvan stoupá z půdy“ tvrdí sám autor. Fasáda z dálky působí jako z betonu. Když se přibližujeme, zdá se být spíše mramorová. Ale až v těsné blízkosti a kontaktu s materiálem zjistíme, že se jedná o nazelenalý laminát. Tento materiál pokrývá celou hmotu kostela, kontinuálně navazuje ze stěn na střechu. Tato jednolitost posiluje výslednou formu stavby.
Jedna ze stěn kostela se otevírá směrem k pobřeží. Druhá část kostela – ulička je protažena až na venkovní platformu, kde vytváří malý amfiteátr pro případné venkovní akce. Církevní obřady se tak mohou odehrávat ve spojení s fjordem i nebem.
Z dálky se dá stěží poznat, že se jedná o kostel. Jen nahoře je viditelný tvar kříže přes celou stavbu. Jedná se o světlík, jehož charakter se spolu se slunečním svitem mění během celého dne. Údajně během mlhavých večerů se na obloze objevuje světelný kříž procházející střechou. Vstup denního světla do kostela definuje funkci prostoru. Kříž nám určuje prostor pohybu po kostele. Strop zůstává laminátový a nechává do interiéru pronikat difúzní světlo.
Interiér kostela je velmi flexibilní. Židle lze uspořádat podle potřeby konaných akcí. Prostor nad oltářem zůstává prázdný, avšak během bohoslužby jsou na zeď promítána digitální videa. Na stavbě mi přijde jako velmi cenná práce s materiálem, vytváření nových technologií a experiment samotný. Méně pochopitelné se však zdálo samotné tvarosloví.