Kongresové centrum Manuel Rojas

Sice nám během letního výletu chyběla podrobnější mapa města Badajoz, ale najít bývalé městské hradby, kde se mělo nové kongresové centrum nacházet, nemělo být podle našich domněnek zase až tak složité. Po několika planých výsadcích naše sebedůvěra pomalu ochabovala a tak jsme se začali ptát místních obyvatel. Protože bylo centrum staré jen několik měsíců a naše španělština taky za moc nestála, tam nám každý z oslovených ukazoval cestu jinačím směrem. Nakonec jsme zcela zdecimováni poprosili místní policejní hlídku a ta nás svou Xarou Picasso doprovodila až k vytouženému centru Manuel Rojas. Zrovna zde pořádali konkurs na mezzosopranistky, ale ostraha nás bez problémů pustila dovnitř a nechala fotit. (pš)

---

José Selgas a Lucía Cano navrhli v Badajoz poblíž portugalské hranice zajímavé kongresové centrum. „Konstrukce je vestavěna mezi dvě historická rozhraní, pětiúhelníkový bastion městského opevnění a kruhovou stopu býčí arény z devatenáctého století. Řada sklolaminátových prstenců obepínajících hmotný cylindrický objem, uvnitř něhož se nachází hlavní sál, slouží jako vstupní dvorana i jako místo k neformálním schůzkám. Na východní straně je prostor mezi vnějším kruhem a okolním opevněním vyplněn menšími podzemními jednacími místnostmi. V noci vychází z auditoria světlo, které je filtrováno sklolaminátovou stěnou a dodává stavbě abstraktní skulpturální výraz, který lehce zapadá do mýty opředeného místa.“
I když byli španělští architekti dobře seznámeni s obtížemi, jaké přináší moderní budovy zasazené do historické městské zástavby, tak nové kongresové centrum v Badajoz představovalo nebývalý problém. Na tomto místě, v hlavním městě poměrně chudého, převážně zemědělského a izolovaného regionu Extremadura, stála od roku 1857 býčí aréna (zbořená v 80. letech minulého století). Aréna byla umístěna mezi stěnami pětibokého bastionu z 18. století postavenému, aby ochraňoval město v blízkosti portugalské hranice. Rozrůstající se město v následujících dvou stoletích toto důmyslné opevnění zcela pohltilo.
Soutěžní projekt prezentoval bolestivé dějiny místa spojené s býčí arénou. V srpnu 1936 byl Badajoz jedním z prvních významnějších míst španělské občanské války a v této aréně Francovi vojáci popravili stovky republikánských zajatců. Mnoho lidí ve městě se doposud vzpírá zdržovat na místě s tak traumatizující minulostí a vystavují tím svůj odpor k současně vládnoucí socialistické straně, klientovi tohoto projektu. Madridští architekti José Selgas a Lucía Cano vyhráli soutěž – jejich první důležitější zakázka – s návrhem, který obratně proplouval mezi konflikty s minulostí, jeho odmítnutím a přáním dalšího vývoje. Jejich kancelář selgascano arquitectos od té doby zvítězila v soutěžích na kongresová centra do Placencie, které leží také v regionu Extremadura, do španělského přímořského města Cartagena a do Madridu staví obytné domy. V Badajoz architekti opatrně vepsali do vnější stopy původní býčí arény invenční strukturu a dosáhli tak svěžího a dynamického městského prostředí vzdávajícímu hold minulosti i budoucnosti.
Návrh provedený z průsvitných plastů znovu obnovuje soustředný objem bývalé býčí arény: cylindrické mřížoví (75 m v průměru, 14 m vysoké o celková délce 12 km - pozn.překl.) ze sklolaminátových trubek obtáčí válec oděný do průsvitných plexisklových rour, za nimiž je fasáda z průhledných skleněných panelů. Vnitřní válec auditoria opisuje stopu albero, pískem vysypaného kruhu, kde se dříve pořádaly býčí západy, zatímco nezastřešený prostor mezi oběma válci zabírá místo bývalých tribun. Velká část ze 180000 čtverečních stop (přes 16500 m² - pozn.překl.) velkého kongresového centra leží pod zemí, včetně vstupní haly, kam návštěvníci sestoupí z náměstí po schodišti krytém zakřivenou rudou konzolou. Hlavní sál pro tisíc diváků, který se zvedá od nejnižší úrovně a vyplňuje celý vnitřní válec, může sloužit k pořádání opery, divadla, orchestrální hudby i konferencí.