Konferenční centrum
To měl jednou japonský architekt-autodidakt a bývalý boxer Tadao Ando přednášku v Basileji. Mezi posluchači byl i ředitel nábytkářské firmy Vitra Rolf Fehlbaum. Po přednášce oslovil Fehlbaum Anda a ten projevil velký zájem o návštěvu ještě čerstvého Vitra Design Museum od Franka Gehryho.
Při prohlídce místa architekta více než zkroucené hmoty muzea zaujal sad třešní, které zrovna kvetly. Fehlbaum navrhnul Andovi, aby pro Vitru postavil na místě stavbu. Původní záměr Japonce - vybudovat zde meditační centrum - Fehlbaum zkorigoval do podoby konferenčního centra, což bylo pro Vitru funkčně přijatelnější.
Tadao Ando vykácel tři třešně a zahloubil konferenční centrum podstatnou měrou pod úroveň terénu. Základní čtvercová forma je odpovědí na ultradynamické dekonstruktivní muzeum a Ando jí vymezil prostor klidu a rovnováhy. Excentricky je do čtverce zasazen kruh, nad nímž vztyčený válec obsahuje komunikační atrium propojující segmentovými schodišti přízemí a suterén. Stavba obsahuje pět různě velkých seminárních místností. Výhled a osvětlení zasedaček je vesměs řešeno prostřednictvím meditačního atria, což nastoluje v interiéru pocit klidu a soustředění.
Materiál je příznačně Andovský. Formálně čisté kompozice ze stěn z pohledového betonu, jehož směs obsahuje mj. popel, což má za následek sametově jemný povrch. Interiéry jsou doplněny dřevem, především na podlahách, a vybavení zasedacích místností pocházejí z dílny Vitry, takže návštěvník může přímo na místě ocenit jeho kvalitu.
Konferenční centrum je první stavbou Tadaa Anda zrealizovanou v Evropě. Získal za něj řadu ocenění a Vitra naplnila svůj marketingový koncept, jehož cílem bylo prostřednictvím význačných architektů a jejich realizací proniknout do podvědomí světové architektonické obce. Gut gemacht.
Při prohlídce místa architekta více než zkroucené hmoty muzea zaujal sad třešní, které zrovna kvetly. Fehlbaum navrhnul Andovi, aby pro Vitru postavil na místě stavbu. Původní záměr Japonce - vybudovat zde meditační centrum - Fehlbaum zkorigoval do podoby konferenčního centra, což bylo pro Vitru funkčně přijatelnější.
Tadao Ando vykácel tři třešně a zahloubil konferenční centrum podstatnou měrou pod úroveň terénu. Základní čtvercová forma je odpovědí na ultradynamické dekonstruktivní muzeum a Ando jí vymezil prostor klidu a rovnováhy. Excentricky je do čtverce zasazen kruh, nad nímž vztyčený válec obsahuje komunikační atrium propojující segmentovými schodišti přízemí a suterén. Stavba obsahuje pět různě velkých seminárních místností. Výhled a osvětlení zasedaček je vesměs řešeno prostřednictvím meditačního atria, což nastoluje v interiéru pocit klidu a soustředění.
Materiál je příznačně Andovský. Formálně čisté kompozice ze stěn z pohledového betonu, jehož směs obsahuje mj. popel, což má za následek sametově jemný povrch. Interiéry jsou doplněny dřevem, především na podlahách, a vybavení zasedacích místností pocházejí z dílny Vitry, takže návštěvník může přímo na místě ocenit jeho kvalitu.
Konferenční centrum je první stavbou Tadaa Anda zrealizovanou v Evropě. Získal za něj řadu ocenění a Vitra naplnila svůj marketingový koncept, jehož cílem bylo prostřednictvím význačných architektů a jejich realizací proniknout do podvědomí světové architektonické obce. Gut gemacht.
Jan Kratochvíl, 12.10.2003
Tadao Ando : Zeď jako vymezení území
Vztyčení jediného sloupu má za následek porušení scenérie. podobně i jediná zeď oddělí, přeruší, vytvoří protiklad a násilně změní místo, na kterém je vztyčena - ukazuje znaky začátku vývoje směrem k architektuře. A stejně tak i stíny, vrhané na zeď listy blízkých stromů mohou způsobit, že zeď se spojuje s jejím okolím. Obecně řečeno, různé prvky společně existují v řadě vzájemných rétorických vztahů. jenže ve městském prostředí, které nás dnes v Japonsku obklopuje, je, přes nadbytek materiálních věcí, obtížné dát těmto vztahům vzniknout. Věřím, že prvním krokem, který je třeba učinit při revitalizaci takového prostředí je znovu promyslet a uvážit základní, primitivní význam sloupu a zdi.
Vertikální poloha nese symbolickou kvalitu, která byla v Japonské architektuře tradičně uznávána. Například posvátné sloupy, netvořící součást konstrukce, jež jsou důležitou součástí velkých chrámů v Ise a Izumo představují jednoduchý druh náboženské víry. Masivní sloupu nazývaný "daikokubashira" v běžném japonském rolnickém příbytku dominuje okolní prostory. Symbolizuje autoritu hlavy domu a sílu, udržující nad rodinou střechu. Jednou z nejvýznačnějších funkcí sloupů je definovat prostor. Jinou je určit rytmus pomocí kolonád nebo řady sloupů.(...) Kolonáda nabízí členění a jeho pohyb je horizontální, ne vertikální. Vývoj moderní struktury z pevných rámů bezpochyby uvolnil a osvobodil architektonické prostory, jenže tím, že dal přednost funkci, význam sloupu ustoupil do pozadí.
Konstrukce z pevných rámů je založena na modernizaci a ekonomické rovnováze. Sloupu vzala jeho mýtus a kolonádě její rytmus. Za těchto okolností vystupuje do popředí zeď jako výrazný prvek. Nepokouším se činit relativní srovnání mezi sloupem a zdí nebo tvrdit, že zeď je jakkoliv významnější než sloup. Co mám na mysli je, že zeď a sloup mají vzájemný rétorický vztah.
Ruch a přelidněnost moderních japonských měst zredukovaly prostor, osvobozený prostředky moderní architektury, a z toho plynoucí těsný vztah mezi exteriérem a interiérem, do pouhého snu. Dnes je hlavním úkolem budovat zdi, které interiér od exteriéru oddělují úplně. A v tomto procesu, kdy zeď je obojaká, působí jak dovnitř, tak i ven, má tedy právě ona největší význam. Používám zeď k vymezení prostoru,, který je fyzicky i psychologicky izolovaný od vnějšího světa.
jak vyplývá z použití zdí v domě, mám na mysli to, že zdi lze použít k prolomení neomezené monotónnosti a náhodné irelevantnosti zdí, jak se objevují v moderním městském prostředí. Jinými slovy, myslím si, že pomocí zdí můžeme jiné zdi dostat pod kontrolu. Například v Matsumoto House zdi, které volně stojí v přírodním prostředí vymezují území pro užití jeho obyvateli. Samy o sobě nevýrazné, dvě hlavní ohraničující zdi jsou prostředky, chránícími interiér. Současně také reflektují změny, odehrávající se v přírodním prostředí a pomáhají jim vstupovat do každodenního života obyvatel domu. Omezené působení zdí přímo podtrhuje tvarovou čistotu domu samotného.
Vztyčení jediného sloupu má za následek porušení scenérie. podobně i jediná zeď oddělí, přeruší, vytvoří protiklad a násilně změní místo, na kterém je vztyčena - ukazuje znaky začátku vývoje směrem k architektuře. A stejně tak i stíny, vrhané na zeď listy blízkých stromů mohou způsobit, že zeď se spojuje s jejím okolím. Obecně řečeno, různé prvky společně existují v řadě vzájemných rétorických vztahů. jenže ve městském prostředí, které nás dnes v Japonsku obklopuje, je, přes nadbytek materiálních věcí, obtížné dát těmto vztahům vzniknout. Věřím, že prvním krokem, který je třeba učinit při revitalizaci takového prostředí je znovu promyslet a uvážit základní, primitivní význam sloupu a zdi.
Vertikální poloha nese symbolickou kvalitu, která byla v Japonské architektuře tradičně uznávána. Například posvátné sloupy, netvořící součást konstrukce, jež jsou důležitou součástí velkých chrámů v Ise a Izumo představují jednoduchý druh náboženské víry. Masivní sloupu nazývaný "daikokubashira" v běžném japonském rolnickém příbytku dominuje okolní prostory. Symbolizuje autoritu hlavy domu a sílu, udržující nad rodinou střechu. Jednou z nejvýznačnějších funkcí sloupů je definovat prostor. Jinou je určit rytmus pomocí kolonád nebo řady sloupů.(...) Kolonáda nabízí členění a jeho pohyb je horizontální, ne vertikální. Vývoj moderní struktury z pevných rámů bezpochyby uvolnil a osvobodil architektonické prostory, jenže tím, že dal přednost funkci, význam sloupu ustoupil do pozadí.
Konstrukce z pevných rámů je založena na modernizaci a ekonomické rovnováze. Sloupu vzala jeho mýtus a kolonádě její rytmus. Za těchto okolností vystupuje do popředí zeď jako výrazný prvek. Nepokouším se činit relativní srovnání mezi sloupem a zdí nebo tvrdit, že zeď je jakkoliv významnější než sloup. Co mám na mysli je, že zeď a sloup mají vzájemný rétorický vztah.
Ruch a přelidněnost moderních japonských měst zredukovaly prostor, osvobozený prostředky moderní architektury, a z toho plynoucí těsný vztah mezi exteriérem a interiérem, do pouhého snu. Dnes je hlavním úkolem budovat zdi, které interiér od exteriéru oddělují úplně. A v tomto procesu, kdy zeď je obojaká, působí jak dovnitř, tak i ven, má tedy právě ona největší význam. Používám zeď k vymezení prostoru,, který je fyzicky i psychologicky izolovaný od vnějšího světa.
jak vyplývá z použití zdí v domě, mám na mysli to, že zdi lze použít k prolomení neomezené monotónnosti a náhodné irelevantnosti zdí, jak se objevují v moderním městském prostředí. Jinými slovy, myslím si, že pomocí zdí můžeme jiné zdi dostat pod kontrolu. Například v Matsumoto House zdi, které volně stojí v přírodním prostředí vymezují území pro užití jeho obyvateli. Samy o sobě nevýrazné, dvě hlavní ohraničující zdi jsou prostředky, chránícími interiér. Současně také reflektují změny, odehrávající se v přírodním prostředí a pomáhají jim vstupovat do každodenního života obyvatel domu. Omezené působení zdí přímo podtrhuje tvarovou čistotu domu samotného.
0 komentářů
přidat komentář
